Chodí pešek okolo… a v rámci rodiny předává radosti, ale i strasti. Od streptokokových infekcí přes náchylnost k úrazům, k onemocnění srdce a krevního oběhu, nemocí výměny látkové, revmatických chorob, od rakoviny až po nejzávažnější duševní choroby. A i když nebude tak zle, můžete ztratit pocit životní spokojenosti a elánu. To vše kvůli rodině…
Co se dozvíte v článku
V rodině se předávají choroby i stresy
Zhruba v polovině minulého století si praktičtí lékaři všimli zvláštního jevu. Brzy po vyléčení pacienta onemocněl někdo další z jeho rodiny.
Manželští poradci o pár let později popsali problém vyskytující se na moderních sídlištích. Mnohé mladé rodiny se upínaly ke klíčům od nového bytu jako ke spáse.
Žít s rodiči pod jednou střechou nebylo snadné. Místa málo, obrazně řečeno „mladým bylo horko, starým zima“, názory na životní styl se různily a konflikty narůstaly. Krátkou dobu po nastěhování do nového bytu bylo vše zalito sluncem. Velmi brzy se krizové napětí mezi partnery obnovilo. Navíc se rozrostlo o další stresy.
Rodina nemá ráda novoty. Ani ty, které by jí prospěly
Rodina se obrazně řečeno chová jako prostupný útvar. Může přijímat nové členy a také „vylučovat“ ty, kteří nejednají v souladu s jejími představami. Nebývá nadšena, pokud v ní „zavane nový vítr“. Nové názory mohou narušit tradici i rodinné mýty.
Obzvlášť negativní bývají reakce na narušení zaběhaných rolí. Stačí, když se dejme tomu do té doby „poslušné dítko“ postaví názorově na vlastní nohy, a o konflikt je postaráno.
Ještě ke všemu může nově příchozí do rodiny ostatním nastavit zrcadlo. Nečekaná odpověď na otázku: „Kdo (co) je v rodině nejkrásnější (nejdůležitější)?“ nemívá charakter osvěžujícího vánku. Spíše připomíná vichřici.
Problematický člen rodiny
Známý biblický příběh má jistou paralelu v roli obětního beránka. Vzájemné konflikty členů rodiny mohou být přesunuty na zmíněný „hromosvod“.
Do této sféry patří tzv. identifikovaný pacient. Tj. ten z členů rodiny, jež se ostatním jeví jako hlavní nositel problémů. Prostě: „My nic, to všechno on.“
Na okraj jeho role přidám poznatek z manželského poradenství. Zejména ženy si občas stěžují na přístup partnera v konfliktu. Muž proklamuje: „To musíme zvládnout sami, nikdo nám nemůže radit, do žádné poradny nepůjdu.“ Ovšem je-li pán pozván s tím, že jeho žena má problém, nejlépe „sama se sebou“, obvykle přijde ochotně.
Zápasy, které nemá kdo odpískat
Klinč je termín známý z boxu. Úder stíhá úder, soupeři jsou málem jeden do druhého zaklesnutí, ale situace v ringu se nijak nevyvíjí. Jde o vztah nepřátelský a dosti těsný. Na knokaut to nevypadá. V ringu v tuto chvíli zasáhne rozhodčí.
V rodině oficiální statut soudce nemá nikdo. Stává se, že do něj bývají manipulovány děti, někteří příbuzní, ba i externisté. Ve spisech tzv. sociálky či soudních najdeme mnohé ilustrace.
Specifické bývá podpůrné gender poradenství. Kamarádi či kamarádky budou obvykle stát na vaší straně. Muži často považují zejména rozvedené kamarádky za nositelky pomyslného sémě zlosti. Radím – opatrně. Znám případy asociující rčení „kamarád taky rád“. Stejně tak kamarádky radící: „Nebuď s ním už ani minutu. Kufry mu dej za dveře.“ Vyhovíte – a přítelkyně rozevře odvrženému svoji náruč.
Nesnáším tě, miláčku
Hodláte-li v rodině vytvořit podmínky, v nichž se bude dařit možnému onemocnění schizofrenií, pak je vhodné rozvíjet tzv. dvojí vazbu. Tj. v rámci komunikace používat sdělení, jehož části se vzájemně vylučují.
Může jít jak o slovní projev typu „pojď ode mne blíž“, tak o rozpor mezi slovem a mimoslovním sdělením. Oslovení „miláčku“ lze tónem a gestem začarovat tak, až z něj nenávist přímo čiší.
Obdobný význam může nabývat i polibek. Zejména v rodinách, kdy je nepsanou povinností „chtě, nechtě“ líbat se při odchodu i při příchodu… Inu, pověstný polibek smrti to přece jen není, ale coby aperitiv dalších vztahových pastí posloužit může.
Významný je i kontext situace. Ten obvykle mění pravidla chování. Již staří latiníci užívali přísloví: „Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.“ Zvlášť ožehavá dvojí vazba nastává, pokud si jeden „dělá legraci“ a druhý „to bere vážně“.
Specifickým, dosti toxickým, projevem je ironie. Obvykle jde o výsměch vyslovením něčeho zcela jiného, než hovořící skutečně míní. Bývá formou kritiky, kdy termíny zdánlivě kladné mají devalvovat předmět hovoru či osobnost protějšku. Pro ilustraci cituji z americké učebnice asertivity: „Kurzistka s výrazným brýlovým hematomem (modřinou pod okem) sdělila trenérovi dané metody: Měl jste pravdu. Ironicky to nejde.“
Rodinné spiknutí
„Perverzní trojúhelník“ je název pro koalici dvou členů rodiny proti osobě třetí. Často souvisí s nedodržováním hranic mezi generacemi. Tj. s převzetím rolí, jež dotyčným nepřísluší.
Ve vyhraněné podobě se objevuje mj. i v rámci porozvodových sporů o děti. Například zavržením jednoho z rodičů a idealizací druhého. Debaklovou variantou zmíněného je situace, v níž se otec stává spíše druhořadou osobou. Brání se někdy despotickým chováním, čímž paradoxně utvrzuje koalici matky a dítěte.
Sociální dědičnost a rodinný příběh
Ať chceme, nebo nechceme, přinášíme si do námi vytvářené rodiny tzv. sociální dědičnost. Přitažlivý pro nás bude protějšek něčím připomínající rodiče opačného pohlaví. Třeba i nevědomky do jisté míry kopírujeme chování rodiče stejného pohlaví. Mnohokrát jsem slyšel sebekritickou glosu: „Jako dítě jsem si psala, co se mi na mámě nelíbilo, abych to nedělala v budoucnu svým dětem. Teď si kolikrát uvědomím, že se chovám úplně jako ona.“ Chlapci si tolik podobných glos nepíší. I oni ale – třeba i nechtě – kopírují to, co jim kdysi vadilo.
Z výchozí rodiny přejímáme i tzv. rodinný příběh. Jde o jakýsi vzor, nebo spíše model, fixovanou zkušenost, scénář, podle něhož my, dejme tomu Nováci, žijeme a co se nám často děje. Někdy ilustruje třeba i dědičné souvislosti. Je metaforou usnadňující ztotožnění mezi generacemi jednoho rodu.
Někdy pomáhá přinejmenším v nezdolnosti a schopnosti překonávat překážky. Jindy je to jen snadná výmluva.
Rozdíl mezi fungující a nefungující rodinou
Fungující a nefungující rodiny se neliší v tom, že první nemají problémy a druzí pod tíží nesnází klesají až ke dnu vztahů. Rozdíl je především v tom, že ve fungující rodině umí své problémy řešit.
V oné pozitivní rodině funguje mezi členy výměna hodnot. „Má dáti – dal“ tu není chápáno jako pojem z účetnictví. Je to kontinuální proces vzájemného naplnění potřeb. Ty se během let mohou měnit. Pocit spravedlivé výměny je k nezaplacení.
Pozor: V úvahách nad tím, co vše tomu kterému ze svých blízkých poskytujeme, neškodí vzpomenout i na přísloví: „Ryba se chytá na to, co chutná rybě, ne na to, co chutná rybáři.“
Namátkou prosazování dominance slovy: „Tady platím činži já,“ není hodno obdivu ani následování.
ČLÁNKY DO MAILU