Když jsem byl dítě, docházelo každý rok ke „vším epidemiím“. Během té doby, i dva měsíce, se celá škola odvšivovala. Probýhalo to zhruba tak, že každý den třídní učitelka prohlídla všem dětem hlavy a těm co měli živé hnidy, nebo vši napsala vzkaz rodičům.
Drhnout Orthosanem či Difusilem H, jsme museli všichni… až nás z toho svědila suchá kůže na hlavě. Mrtvé hnidy se vyčesávali kartáčkem, ale nikdo vás nenutil je ručně odstraňovat. Prostě ty hnidy občas a ještě chvíli zůstávali. Postupně zmizeli. Mrtvou a vysušenou hnidu od živé poznáte.
Zajímavé, myslím si, že dnes jsem s kamarády jedna hlava – stejně jako když jsem byl dítě. Přesto si nevybavujeme, že by někdo z nás v posledních dvaceti letech vešky chytil. A to dokonce i přesto, že děti občas vši přinesou a lezou nám do postele. Nechutnáme jim? Nejsme pro ně vhodní hostitelé?