S pojmem výchovný styl se patrně někdo setkal, jiný ne. Stručně řečeno se jedná o způsob výchovy, o působení rodičů na děti. Ponechme nyní stranou fakt, že při výchově současně působí děti na rodiče a soustřeďme se na tři základní druhy.
U nás se výchovnými styly asi nejvíce zabýval profesor Jan Čáp. Rozlišuje tři základní typy výchovného přístupu k dítěti:
Autoritářský styl výchovy
Též autoritativní, dominantní − rodič se staví do role vševědoucího, který sám nejlépe ví, co dítě potřebuje. Hodně rozkazuje, hrozí a trestá, na přání dítěte se příliš neohlíží, jeho iniciativu nepřijímá a samostatnost nepřipouští. Typické jsou zákazy, příkazy, striktní vyžadování poslušnosti, odmítání názorů dítěte. Projevy nesouhlasu se trestají. Rodiče se neumějí vcítit do potřeb, chování a prožívání dětí. Nedávají dětem příliš velkou možnost k samostatnosti a iniciativě.
Typickým příkladem jsou rodiče, kteří velmi často používají slova „musíš“ a „nesmíš“, mají vyhraněné názory na to, co je a není správné, výjimkou nebývá takzvané černobílé myšlení.
Zásadní problém nastává, když má takovýto rodič za partnera člověka, který zastává opačný, neautoritativní způsob výchovy. Z mé dosavadní zkušenosti mohu říci, že autoritativní rodič toho druhého obvykle „přepere“ a razí dál cestu po svém.
Z praxe je možno dodat, že autoritativní vedení nabízí dětem oporu a jistotu. Vždycky je tu někdo, kdo ví, co a jak se má dělat. Hlavně děti zvýšeně úzkostné nabídku poměrně bez odporu a rády přijímají. Nebezpečí je ovšem v tom, že na jedné straně zbavuje děti vlastní iniciativy a vede je k pasivitě, na druhé straně může končit v útlaku a vede děti ke vzpouře a zjevné či skryté agresivitě.
Čtěte téma: Kopírujete ve výchově své rodiče? A je vůbec úniku?
Vědci prokázali, že ženy kopírují při výchově styl svých matek. Tam, kde bylo zvykem křičet, se křičí i v další generaci.
Liberální styl výchovy
Vyznačuje se slabým vedením i řízením. Rodič se o výchovu dítěte příliš nestará, vede děti málo nebo vůbec ne, neklade velké požadavky, a pokud nějaké vysloví, obvykle je nekontroluje. Tento styl výchovy ponechává dítěti až příliš velkou volnost. Děti nemají pravidla, a ještě hůře: nemají pevné hranice, které tolik potřebují k tomu, aby si vymezily prostor působnosti a také prostor své jistoty a bezpečí. Tito rodiče hojně proklamují, že jsou kamarádi, není raritou, že je děti oslovují křestním jménem.
Naprosto typickým příkladem jsou děti působící nevychovaným dojmem, které neposedí, nepočkají, jsou všude a vědí, že si mohou dovolit zlobit. Rodiče na jejich chování pohlížejí s pochopením a lidem, kterým se chování dětí nelíbí, vysvětlují, že je třeba dávat prostor pro rozvoj osobnosti.
Žije-li takovýto rodič s dítětem sám, například po rozvodu, má dítě až příliš velké pole působnosti, nepřiměřeně velký prostor, s nímž neumí nakládat. Děti potřebují, aby je vychovávali rodiče, nikoli kamarádi. A – málo platné – stejně tak potřebují hranice.
U tohoto rodiče, který se snaží být pro děti spíš kamarád, považuji za nutné upozornit na to, že dítě může mít zmatek v pravidlech; rodiči-kamarádovi se sice dobře říká řada věcí, ale těžko se pak staví na autoritě, bývá obtížné prosazovat tolik zdůrazňované hranice, protože dítě je pojímá značně volně.
Čtěte téma: Policie: „Máme vaše dítě. Pilo.“
Přístup rodičů k dospívajícím dětem se odráží i na přístupu k toleranci požívání alkoholu.
Demokratický styl výchovy
Rodič má celkem jasně vymezené cíle svého výchovného působení, avšak dává méně příkazů a více podporuje iniciativu dítěte, působí spíše příkladem než tresty a zákazy. Dává dítěti návrhy, nechává ho vybrat mezi několika možnostmi, je přístupný diskusi a má pochopení pro individualitu. Pochopitelně záleží na situaci, určitě nebudeme dávat dítěti na vybranou, jestli chce nebo nechce chodit do školy, ale můžeme diskutovat o tom, kdy si bude psát úkoly.
Demokratický rodič rovněž zohledňuje potřeby dítěte přiměřeně jeho věku. Jak rostou jeho dovednosti v zacházení se svobodou a zodpovědností, tak se rozšiřují i hranice. Rodič dává dítěti odpovídající množství svobody, umožňuje mu samostatně se rozhodovat, projevovat názory i přání, a přitom se nezříká rodičovské zodpovědnosti za jeho vedení.
Tento styl je považován za optimální styl výchovy v běžných životních okolnostech. Dítě je respektováno jako samostatná bytost s právem se rozhodovat, ale existují zde hranice vymezené rodičem. U tohoto stylu výchovy je třeba dávat pozor na to, aby dítě nebylo zodpovědností přetěžované, aby byla opravdu úměrná jeho věku. Podle mého názoru nelze řekněme po sedmiletém dítěti chtít, aby odpovídalo za to, že si vezme všechny léky správně a včas nebo že si bude pamatovat všechny úkoly do školy.
Který z výchovných stylů je vám nejbližší?
Který je ten pravý?
V každé rodině do vyšší či menší míry převládá určitý výchovný styl. Výchovné styly samozřejmě nevznikají nahodile, jsou dány mnoha faktory a za nejvýznamnější z nich považuji vlastní styl výchovy v původní rodině, osobnostní proměnné (povahu) a kombinaci osobností rodičů (každý do nové rodiny vnáší něco jiného, nového, specifického).
Pod vlivem anglosaského životního stylu zažívala u nás ještě před několika lety boom liberální výchova, která nabízela kontrast k předchozím výchovným tendencím v České republice – důraz se kladl na poslouchání a podřizování se; na diktování, nařizování. Podle mého názoru se v liberální výchově ztrácejí řady „neřestí“, schovávají se za ní neefektivní či nežádoucí rodičovské tendence (například rodič stavící se do role kamaráda).
Uvedené tři typy jsou ovšem jen schémata, která naznačují krajnosti. Ve skutečnosti se s nimi setkáváme v méně vyhraněných podobách a v různých kombinacích. Vychovatelsky nejlákavější je zřejmě třetí typ, demokratický. Současně je však jasné, že jeho principy nelze splňovat do puntíku.
Na knižním trhu je také neuvěřitelná nabídka knih o výchově a rodičovství, z nichž je třeba umět vybírat, a to někdy vůbec nebývá snadné.
Jakému stylu výchovy dáváte přednost vy? A jak vás vychovávali vaši rodiče?
ČLÁNKY DO MAILU