Kdo by měl užívat hormony na zmírnění příznaků menopauzy a pro koho se vůbec nehodí?

Zatímco v 90. letech minulého století to vypadalo, že problémy spojené s menopauzou jednu provždy vyřeší substituční hormonální terapie (HRT), v pozdějších letech se od jejího adorování ustoupilo, protože mimo jiné zvyšuje riziko rakoviny prsu. Teď se k jejímu předepisování odborníci zase vrací, jsou ale mnohem opatrnější. 

Zdá se, že hormonální terapii mírnící do budoucna třeba riziko problémů se srdcem více potřebují ženy, které mají vážnější příznaky menopauzy, vysvětluje docent Tomáš Fait, gynekolog a porodník z druhé lékařské fakulty Univerzity Karlovy a zároveň předseda České menopauzální a andropauzální společnosti. Brát je preventivně všem ženám by rozhodně nedoporučil. 

Co se změnilo? 

Před lety to vypadalo, že hormonálně substituční terapie je skvělá, protože snižuje riziko infarktu u žen po menopauze, a proto se zdálo jako dobrý nápad předepisovat ji všem, kterých se toto riziko týkalo, i když třeba neměly těžký průběh menopauzy. 

Jenže to tak úplně dobře nefungovalo?

Docent Tomáš Fait

Autor: Tomáš Fait / Aqualife Institute

Stalo se to, že lékaři předepisovali hormony ženám třeba i v pětasedmdesátí letech a ony pak měly infarktů více, než kdyby je neužívaly vůbec. 

Zároveň se ve větší míře ukázalo to, co se vědělo už předtím – že při dlouhém užívání estrogenů se skutečně zrychluje růst karcinomu prsu. Není to tak, že by ho hormony způsobily nebo vyvolaly, ale pokud žena nějaký malý nález, o kterém netušila, měla, po hormonech se rozjel. Proto se začalo zkoumat, jak je možné, že zatímco podle studií mělo infarktů ubývat, v praxi to bylo jinak. Zjistilo se, že zásadně záleží na tom, kdy ty hormony začnete užívat. 

Je to vlastně časové okno, které se otevírá někdy po padesátce, kdy ještě cévy nejsou nijak změněné a vy je díky substituční terapii dokážete chránit, zároveň je třeba brát v potaz zmíněné riziko rakoviny prsu. 

Víme tady více než před třiceti lety? 

Ano, teď už víme, že záleží na tom, jaký typ hormonu žena užívá, že samotný estrogen kupodivu zase tolik riziko karcinomu prsu nezvyšuje, že horší může být gestagen, jehož hlavní rolí je ochrana děložní sliznice – jinými slovy, je potřeba hledat nějakou rovnováhu mezi rizikem rakoviny prsu a tím, aby hormony ženě pomáhaly, pokud je potřebuje. V tomto ohledu jsou dobré třeba přípravky s progesteronem.

Takže ženy, které užívají takový typ hormonální substituce, nemusejí mít obavy z karcinomu prsu? 

Studie ukazují, že v takovém případě skutečně je riziko karcinomu prsu minimální a že přínos – pokud žena začne substituční terapii užívat včas, tedy kolem padesátky – je větší. Ano, z našeho hlediska je to takový návrat k hormonální terapii, ovšem daleko přesněji cílené a podávané ženám, kterým to skutečně pomůže. 

A kdy je tedy ten správný moment, aby nebylo pozdě a naopak rizika nepřevážila? Má smysl nasadit hormonální substituci v momentě, kdy žena už nějakou dobu příznaky menopauzy trpí?

Ano, to určitě není pozdě. Když říkáme, že je potřeba terapii nasadit včas, znamená to, že by ji měla dostat do deseti let od momentu, kdy se jí potíže rozjedou. Problém byl třeba v tom, že jsme nasazovali stejné léky šedesátnicím i osmdesátnicím, to bylo špatně. Ale pokud se hormony nasadí mezi padesátkou a šedesátkou, má to smysl a funguje to dobře. 

Žena je pak může brát dlouhodobě a nic jí nehrozí? 

Ano, když s nimi začne včas, pak je může užívat dlouho, třeba do těch osmdesáti let, protože i v té době mají některé ženy chronické potíže spojené s menopauzou a úbytkem hormonů – není jich mnoho, třeba pět procent. Většinou ale tyto problémy trvají kratší dobu, v průměru sedm let, po kterou pak ženy užívají hormony. 

Ženy o těchto hormonech uvažují často zejména proto, aby se zbavily akutních potíží spojených s menopauzou, jako jsou návaly, pocení, bušení srdce, náladovost, problémy se spánkem. Co tedy mohou čekat, pokud jde o jejich vliv na rizika potíží se srdcem či osteoporózou? 

Kromě toho, že překryjete ty akutní potíže, také posunete začátek aterosklerózy nebo osteoporózy o deset let. Takže, když by ženě hrozil první infarkt v šedesáti, díky hormonální substituční terapii se riziko posune na sedmdesát let. Samozřejmě, není to úplné vítězství, ale je to posun. 

Dneska už nás do předepisování těchto léků nikdo netlačí, takže je dávám skutečně jen těm, kdo je potřebují. 

Zeptám se naopak. Co když se žena dostane do období menopauzy, ale nemá příliš obtěžující projevy, které by ji donutily k tomu, aby uvažovala o hormonální terapii? I u ní bude kvůli úbytku pohlavních hormonů stoupat riziko onemocnění srdce a cév, i jí bude hrozit osteoporóza. Má snad kvůli tomu o hormonech uvažovat? 

Ano, tato rizika jí hrozí, ale hormony mají samozřejmě také svoje rizika a já jsem toho názoru, že organismus si těmi klimakterickými potížemi říká o to, aby žena něco dělala, třeba brala ty hormony. Pokud potíže nemá, tak by je brát neměla, ale je samozřejmě namístě sledovat, jak je na tom se srdcem, hlídat cholesterol, či s kostmi – dobré je, že teď od dubna se například spouští screening osteoporózy hrazený zdravotní pojišťovnou. 

Rizika hormonů nejsou velká, ale pokud to není nutné, nepodstupoval bych je. Je zároveň vždycky dobré, když se žena bude snažit žít zdravě. 

Přečtěte si také:

Chtěly dítě, místo toho přišla menopauza. Předčasný přechod hrozí obézním i velmi štíhlým ženám

Co když žena nemá celkové potíže, ale například ji trápí horší zvlhčování vaginální sliznice? To je také důsledek úbytku hormonů. 

V takovém případě je dobré vyzkoušet lokální estrogeny, které skutečně působí jen místně, takže nemají například žádný vliv na rozvoj rakoviny prsu, hladina hormonů je skutečně velmi nízká. Zkoumalo se to i u žen, které třeba v mladém věku měly karcinom prsu, a proto pro ně hormonální substituce vůbec nepřipadá v úvahu. Lokální terapie je ale v pořádku.

A může pomoci všem ženám, které vedou partnerský život a v klimakteriu je po padesátce mohou začít trápit bolesti při styku, což jim kazí život. Užívají se například dvě tabletky týdně vaginálně a klidně se s jejich užíváním dá začít třeba v sedmdesáti letech.