Byl to vlastně hospodský nápad,
začíná s vyprávěním Lucie Steinzová. V létě 2003 se v hospodě U vystřeleného oka na pražském Žižkově plánovala oslava Luciiných třicátých narozenin. Někoho napadlo, že ji mohou pojmout netradičně – výskokem z letadla. Ten večer to po několika skleničkách všem přišlo jako dobrý nápad a deset lidí, co nikdy předtím neskákalo, si ihned rezervovalo (přes kamaráda) letadlo a hned druhý den vyrazili na letiště u Plzně.
„Bylo to jak podle scénáře z instruktážního filmu“
Nejprve je vyšetřil lékař, pak probíhala jak praktická příprava – výskoky z metrové a dvoumetrové věže, parakotouly a různé simulace řešení problematických situací, tak i klasická teoretická „nalejvárna“ – co dělat, když se neotevře padák, když člověk uvízne v korunách stromů nebo se řítí proti zdi, do elektrického vedení a podobně. Netušili, jak moc se jim budou informace hodit. Veškeré krizové situace, které jsme probírali, že se mohou stát – a s úsměvem nás uklidňovali, že se tam nikdy nestaly a ani se nestanou – se pak vlastně staly. Bylo to jak podle scénáře z instruktážního filmu,
vzpomíná Lucie.
Teoretická i praktická příprava trvala několik hodin. Druhý den se lehce vzrušená partička na letiště vrátila. Ten den foukal šílený vítr. Čekali jsme dvě nebo tři hodiny, až se uklidní. Skoro to vypadalo, že se skákat nebude,
vypráví Lucie Steinzová a dodává, že byli ochotni přijet druhý den, nebo příští týden. Jenže pak se zavelelo: Do letadla!
Na palubě vojenské „anduly“ jim úsměvy zamrzly. Bylo jasné, že už není cesta zpátky a z hospodského vtípku se náhle stala realita. Z vysmáté partičky se stala němá výprava lidí, která nastoupila do těžkého kovového letadla bez dveří a nekompromisně se vznesla nahoru,
vzpomíná Lucie.
Ve vzduchu vyhodili zkušební fléru, aby ověřili směr a rychlost větru. První pětice vyskočila. Byla jsem v té druhé skupině. Koukali jsme, jak naši přátelé poletují a blíží se bez problémů k zemi,
dodává Lucie. Letadlo se ještě otočilo a pak následoval povel k výskoku druhé pětice. Vítr už se ale otočil a nabral sílu, jenže to nikdo netušil – zkušební fléru tentokrát nikdo nevypustil…
„Ať jsem živá nebo mrtvá, hlavně ať nejsem mrzák!“
Padák se mi otevřel hned po výskoku a podle našprtaných instrukcí jsem si zkontrolovala šňůry. Následovala obrovská úleva. Člověk se přece jen nejvíc bojí, že se mu neotevře padák, nebo že se mu zamotají šňůry. Chvilku jsem si let užívala. Byla to krása. Ticho. Naprostý klid. Celý svět mi ležel u nohou. Jenže to trvalo jen krátce,
vypráví Lucie. Poučka číslo čtyři totiž byla, že se má parašutista točit a hledat kříž na letišti. Úkolem je dostat se k němu samozřejmě co nejblíže. Točila jsem se, ale kříž nikde. Rozhlížela jsem se do všech stran a pak jsem jej zahlédla ubíhající někde v dáli. Místo abych klesala, vítr mě unášel pryč od letiště.
Zrychlený tep, panika. Lucie se rozhlížela po přátelích z druhé skupiny a jednoho z nich viděla, jak se nekompromisně řítí proti kostelní zdi. Rychle jsem se koukla pod sebe. Místo kříže asfaltky a blížící se vesnice.
Stejně na tom byl i zbytek pětice. Lucie vzpomíná, jak se jí ve vzduchu spustily slzy. Brečela jsem a hlavou se mi honilo, ať jsem živá nebo mrtvá, ale hlavně ať nejsem mrzák!
Pozorovala kamaráda, kterému zastoupila cestu zeď. Pohled jí nahnal hrůzu. Prošla si všechny možnosti a situaci vyhodnotila tak, že zbortí padák. Několik metrů nad zemí jsem se rozhodla, že to chci přežít a nechci vlétnout do vesnice, kde se pomlátím o zdi a sloupy. Při instruktáži nám radili, že když budeme v nouzi kousek nad zemí, tak se máme vší silou položit na přední šňůry a padák prolomit. Je to prý lepší, než skončit v elektrickém vedení.
Lucie tvrdě dopadla do posekaného kukuřičného pole. Její tělo se ještě několikrát odrazilo od země, až zůstalo ležet. Ihned se u mě objevil lékař. Oni totiž velice brzy zjistili, že je to průšvih. Hned po našem výskoku volali sanitky a za každým z nás se rozjela posádka s džípem.
Jak dopadli ostatní
Dvě holky skončily v elektrickém vedení, které je poblíž letiště naštěstí pogumované, takže nedostaly ránu. Jedna byla ovšem popálená. Druhé se zamotal do drátů padák, takže zůstala viset nad zemí. Jenom kmitala nohama, plakala a čekala, až ji sundají,
vzpomíná Lucie. Vyvázla vlastně naprosto bez zranění. Na rozdíl od poslední dívky, která přistála na střeše dvoupatrového baráku. Byla v lehkém šoku a zapomněla si padák rychle odepnout. Mocný vítr se do padáku opřel a stáhl ji dolů. Naštěstí do hromady šrotu. Nicméně si rozsekla hlavu. Vlastně jí nic nebylo, měla jen povrchové zranění. Když jsem ji ovšem viděla, jak tam leží a po hlavě jí teče krev, úplně jsem zapomněla na vlastní bolesti a říkala jsem si, že to je pořádnej průšvih!
Nejlépe nakonec dopadl Matěj po „setkání“ s kostelní zdí. Viděla jsem, jak se k němu blíží posádka. Vysmátý Matěj vykráčel z křoví jakoby nic. U zdi totiž postupoval přesně podle instrukcí,
vypráví Lucie. Parašutista se v těchto případech musí točit tělem proti překážce a snažit se od ní nohama odrážet.
Nicméně nutno dodat, že se nikomu nic vážného nestalo. Vesměs šlo „jen“ o povrchová zranění, co se dá považovat za štěstí.
Co následovalo?
Výsadkář dostal nervový záchvat. Začal na zraněné parašutisty křičet, ať si skáčou doma v obýváku, když to neumějí, s tím, že je to celé jejich vina. Nepovedený seskok měl pochopitelně soudní dohru a společnost přišla o licenci.
A jestli si Lucie ještě někdy skočí? Já osobně mám jasno a hlavně manžel by mi další seskok rozhodně netoleroval. Kluci s tím trochu koketovali, ale už uplynulo přece jen šest let a nikdo z nich do toho podruhé nešel a upřímně si myslím, že ani nepůjde. Teď už na to vzpomínáme s úsměvem, i když někde hluboko ve skrytu duše mám stále pocit, že to mohlo skončit mnohem hůř…,
uzavírá Lucie Steinzová.
Foto: Agentura SXC 2×, Filip Singer 1×
ČLÁNKY DO MAILU