Narativní psychoterapie učí klienty, jak se stát autory, kteří si „píší“ zrovna takový životní příběh, jaký se jim líbí. Pomocí nového „příběhu“ si můžeme utvářet takové „já“, které si přejeme mít.
Terapeuti léčili dvanáctiletou Katy, která odmítala chodit do školy. Měla utkvělou představu, že by se začala podobat starším spolužačkám, které kouřily a zajímaly se o alkohol, drogy apod. Dlouho se ji marně snažili zbavit strachu ze školy. Nakonec vymysleli takový obchod: zeptali se dívky, zdali by chodila do školy, kdyby její rodiče přestali kouřit. Školačka nadšeně souhlasila.
Za dva týdny byli lékaři šokováni tím, co se stalo: Katy chodila denně do školy, ale její rodiče doposud kouřili. Lámali si hlavu, proč se problémové chování tak zčistajasna vytratilo, až na to přišli. Položená otázka pacientku podnítila k prožívání alternativního způsobu života. Katy se uviděla jako někdo, kdo dokáže riskovat, kdo je schopen chodit do školy. Narativní psychoterapeut by řekl, že v krajině svého vědomí prožila odlišný příběh.
Narativní psychologie
Současný psychologický směr, který tvrdí, že svoje životy žijeme jako příběhy, každá osoba je jakýmsi živým ,,textem“ svých příběhů, jejichž verze předkládá člověk ostatním lidem (Zdroj: ABZ.cz: slovník cizích slov, prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc.). Narativní psychologie má blízko k postmodernímu světovému názoru, podle kterého neexistují žádné neměnné pravdy a lidská zkušenost je vytvářena prostřednictvím jazyka a udržována vyprávěním. To, co opravdu konstituuje naši realitu a formuje náš osud, jsou příběhy, které si vytváříme o sobě, o své minulosti, o lidech atd. Nejsou důležitá „fakta“, ale významy, které jim přisuzujeme. Narativní terapie vede pacienta k tomu, aby si vytvářel nové „příběhy“ a pomocí nich si utvářel takové já, které si přeje mít.
Na rozdíl od jiných psychoterapeutických směrů vnímá narativní přístup člověka a jeho problém odděleně a zbavuje jej tak zjednodušujícího nálepkování. Neexistuje „alkoholik“, ale „člověk s problematickým vztahem k alkoholu“. Katy z našeho příběhu tedy byla „normálním dítětem s problematickým postojem ke škole“.
Čtěte téma: Systemické konstelace – uzdravující cesta k rodinné duši
Napadlo vás někdy, že k tomu, aby mnohé vaše velké problémy zmizely, stačí jednoduše změnit úhel pohledu?
Otázky, které nám pomůžou
Školačce Katy pomohla překonat její problém správně zvolená otázka, což představuje jeden z nástrojů, s nímž narativní psychoterapeuti pracují. Otázky typu „Kdy jste se v životě cítil nejpříjemněji?“ pomáhají pacientům objevit v minulosti nějakou „jiskřivou událost“, která jim zpřístupní a umožní znovu prožít částečně zapomenutou pozitivní zkušenost. Praxe kladení podobných otázek, které měly aktivovat prožitou zkušenost uchovanou někde „uvnitř“, přivedla terapeuty k zajímavému závěru: Lidé věnují pozornost prožité zkušenosti, pokud jim zapadá do příběhu, který prožívají.
Prožitky vyvolané ze vzpomínek si různě zkreslujeme, vymýšlíme začátky a konce, některé části zdůrazňujeme, jiné zase ignorujeme. Otázky ohledně naší minulosti, které jsou nám kladeny nebo které si sami klademe, ve skutečnosti naši zkušenost spoluutvářejí.
David Epston: „Pokaždé když položíme otázku, vytváříme potenciální verzi života.“
Narativní terapie vychází z předpokladu, že si klienti sami utvářejí příběhy svého dětství a minulosti obecně, které poté ovlivňují život a sebepojetí. V průběhu terapie se mění náhled na dosavadní život. To co člověk může vnímat jako nepříjemnou a zatěžující vzpomínku, lze vyložit z jiného pohledu v jiném kontextu a najít alternativní výklad. (Zdroj: Wikipedia)
Problémy neleží v minulosti
V minulosti každého z nás bychom nalezli mnoho okamžiků štěstí, radosti, příjemných zážitků a situací, kdy jsme se zachovali tak, že na to s hrdostí vzpomínáme, stejně jako v ní najdeme prožitky plné neštěstí, zoufalství, zmatků i vlastní zbabělosti, možná jsme zakusili i kruté zacházení. Náš současný postoj, naše přesvědčení působí jako magnet, který přitahuje a aktivuje zážitky podobného druhu, ať už radostné, nebo depresivní.
Ze svých dřívějších zkušeností si vybíráme takové, které odpovídají našemu současnému rozpoložení a posilují jej. Hledáme-li ve své minulosti zdroj radostných vzpomínek, nalezneme jich dostatek. Podobně hledáme-li v minulosti příčinu svých současných potíží, téměř vždy „něco najdeme“. Ale ohlížíme-li se do minulosti jako ke zdroji svých současných problémů, zvykneme si v ní vyhledávat pouze negativní příhody, a to nám brání prožívat minulost jako zdroj všeho pozitivního, co nám život dal a co jsme dokázali. Pokud zkoumáme svou minulost se záměrem dopátrat se příčiny nějakého současného problému, může se stát, že toto „hledání kostlivců“ v minulosti jenom posílí naše přítomné problémy, jichž se snažíme zbavit. Nespokojenost s naší přítomnou situací totiž formuje i naše vzpomínky na minulost a následně posiluje naše přítomné problémy.
K prolomení tohoto bludného kruhu se pacienti učí nacházet ve své minulosti výrazně pozitivní „jiskřivé události“. Terapeuti se je snaží přimět k tomu, aby takové události vzali a přeměnili na příběhy, které mohou prožít. A během prožívání aby se poznali takoví, jací chtějí být, a našli v tom uspokojení. Vyprávění našeho příběhu je totiž naším životem, záleží pouze na tom, jaký druh vyprávění máme k dispozici. Příběhy nejsou „o životě". Příběhy přímo jsou život, tak jak jej známe, život, jak ho skutečně zakoušíme. Podle Maira je „život inspirován příběhy. Spojují nás i rozdělují. Obydlujeme velké příběhy naší kultury. Žijeme v příbězích.“
S použitím: Narativní psychoterapie (Freedman, Combs) + další zdroje, www.narativ.cz – web o postmoderních psychoterapeutických směrech
Čtěte téma: Princip noceba aneb Může nám víra škodit?
Možná jste se podvědomě rozhodli, že budete škodit, i sami sobě. Jenže o tom ani nevíte…
ČLÁNKY DO MAILU