O životě a svérázné povaze svého času věhlasného léčitele pojednává nový film Šarlatán a kniha jeho prasynovce Martina Šulce s názvem Životní příběh Jana Mikoláška.
Co se dozvíte v článku
Dva pohledy na život Jana Mikoláška
V roce 2020 se léčiteli Janu Mikoláškovi (1889–1973) dostalo velké pocty, a to vlastně hned dvakrát. Jeho prasynovec věnující se genealogii Martin Šulc zapátral v archivech, vyzpovídal pamětníky – a dostal se k velice zajímavým a ještě dosud nikde nepublikovaným materiálům včetně korespondence a deníku slavného léčitele Jana Mikoláška. Spolu s manželkou Ivanou připravili skvělou knihu s názvem Životní příběh Jana Mikoláška, kterou na jaře vydalo nakladatelství Mladá fronta.
Druhou poctou je film Šarlatán Agnieszky Holland s Ivanem Trojanem a jeho synem Josefem v hlavní roli. Premiéra filmu byla sice odložena kvůli koronavirové pandemii, zato v srpnu se jí dočkala se vší parádou. Scénář k filmu na motivy knihy Martina Šulce napsal Marek Epstein a kopie filmu v knižní podobě s názvem Šarlatán byla zpracována publicistou Josefem Klímou.
Léčebné postupy léčitele Mikoláška
Léčitel Jan Mikolášek pocházel z velké rodiny plné dětí a měl hodně sourozenců. On i jeho bratři se věnovali především zahradničení, už proto měl k léčivým rostlinám velmi blízko. Dříve než si vybudoval svůj velmi výnosný byznys, staral se o zahrady a pěstoval rostliny. Jedno zahradnictví převzal po bratrovi, jiné zase vyženil.
Jan Mikolášek byl věřící a na své vlastní zahradě u vily, ve které již coby slavný léčitel denně přijímal obrovské množství zájemců o diagnózu z moči, měl velkou sochu anděla, před kterou se často modlil. Ctil tedy křesťanské zásady, nebo se o to alespoň snažil.
V mládí se od léčitelky – báby kořenářky Josefy Mühlbacherové – naučil diagnostikovat zdravotní stav člověka z moči. Jeho znalosti a umění byly považovány za dar od Boha. Mikolášek léčil spoustu známých osobností z české umělecké i politické scény, ale také některé nacisty za doby 2. světové války, kteří si ho vyžádali.
Díky své znalosti léčivých rostlin uměl přesně namíchat potřebnou směs pro každého člověka na jeho neduhy. Bylinky si sám pěstoval a míchal – a za ně si nechával platit, jinak diagnostikoval zadarmo. Lidé mu posílali tisíce děkovných dopisů, ale objevila se i řada stížností od nepřejících, závistivých nebo prostě nešťastných a zklamaných lidí.
Léčitel Jan Mikolášek ale také spolupracoval s lékaři. Pokud zjistil závažnou diagnózu nebo se mu něco nezdálo, poslal svého pacienta k lékaři, či rovnou do nemocnice. Bylinami se léčil i sám. Když se cítil pod psa, nebo mu hrozilo nervové zhroucení, odjel do Tater nebo do lázní.
Moč o nás vypovídá mnohé
Co má diagnóza z moči společného s dnešními laboratorními metodami?
Diagnóza z moči neboli uroskopie či uromantie se prováděla už od starověku. Stačilo jen důkladně prohlédnout lahvičku s močí a diagnóza byla na světě. Každá moč je zcela jiná, je třeba si všímat barvy, hustoty, zápachu, bělavých vláken či řetízků, sraženin nebo zákalu. Ten, kdo to s močí opravdu uměl, dokázal velmi dobře rozpoznat, ve které části těla má pacient problém. Uroskopie má svou tradici již od dob Hippokrata, časem však byla znevažována a lidé ke znalcům moči neměli přílišnou důvěru.
V dnešní době uroskopii nahradily laboratorní rozbory moči, které se ve své podstatě vlastně nijak neliší od uroskopie svým cílem – v lidské moči je skutečně obsaženo velké množství informací vypovídajících o zdravotním stavu pacienta. Jen jde o to, že dnes máme k dispozici přesnější diagnostické nástroje – mikroskop a kvalitní biochemické postupy.
Recepty léčitele Mikoláška: zachovaly se jen útržky
Jak uvádí Martin Šulc ve své knize – léčitel Mikolášek po sobě nezanechal žádný herbář ani soupis nemocí a léčebných postupů. Přesto se dochovalo něco málo útržků se záznamy rad nebo s účinky bylin, které na různé zdravotní potíže doporučoval.
Na chřipku Jan Mikolášek radil: „Vařený čaj z cibule, fenyklu v mléce a ze směsi jitrocele špičatého s kopřivou žahavkou, do čaje med. Před cibulovým čajem namažeme krk kafrovým olejem, nebo psím sádlem a jelením olejem dohromady, vetřeme do kůže, trup a ruce pak otřeme studenou vodou, suše zavážeme krk a v posteli ukryjeme, ležet, potit asi tři dny, čaj z květů bezinek a lipového květu s medem.“
Na průjem doporučoval sušené borůvky, na popáleniny čerstvý bílek, na nemoci dýchacích cest čaj z květů divizny a slézu, na ekzémy sádlo a bylinky jako maceška, zemědým, pýr, pelyněk a šalvěj. Opruzeniny u dětí radil zasypávat bramborovou moukou. Na křečové žíly byla prý dobrá žitná mouka jako zábal i jako kaše k jídlu. Na otevřenou rakovinu dával výplachy z kamence a třeba proti krvácení z nosu se měl vdechovat sušený prášek z květů řebříčku. Také tvrdil, že se nemá zastavovat pocení nohou – trpí pak prý játra a ledviny. Všechny tyto informace uvádí Martin Šulc ve své knize Životní příběh Jana Mikoláška.
Paměti Jana Mikoláška a svérázná předmluva Edvarda Valenty
Martin Šulc také zmiňuje, že Jan Mikolášek svého času požádal publicistu Edvarda Valentu (1901–1978), aby napsal předmluvu k jeho připravovaným Pamětem, které se snažil sepisovat. Pan Valenta si prý ovšem nebral servítky a upřímně si zaznamenával rozhovory svérázného Jana Mikoláška se svými pacienty, které najdete také v Šulcově knize. Pro představu uvádím jeden z nich:
Utrápený vrásčitý stařík, na nose brejličky
„Sedněte si, máte už staré nohy. Čípak je to moč?“
„To je mé staré. Třiašedesát let.“
„Ukažte to. Pravá ledvina to je.“
„To říkají doktoři taky.“
„Krevní tlak 152. To by šlo. Jinak je to v pořádku, ale dře se jako kůň. Je jinak silná, zdravá. Ale vy byste potřeboval medicínu.“
„Já?“
„Vy. Moc kouříte, to vidím i bez lahvičky. Řekněte své ženě, aby vám dala třikrát denně pár pohlavků.“
Díky filmu Šarlatán i knize Životní příběh Jana Mikoláška si každý může udělat představu o tom, jaký vlastně byl kontroverzní léčitel Mikolášek, sám.
Proč lidé hledají pomoc u přírodních léčitelů
Složitá otázka na závěr, kterou se dnes zabývá spousta lékařů, léčitelů, vědců i samotných pacientů. Alternativní medicína vždy stála na druhém břehu řeky a čelila pozvednutému obočí i opovržlivým pohledům klasické medicíny.
Je veliká škoda, že ne vždy se klasické medicíně a léčitelům daří stavět mosty a v přátelském duchu harmonie a spolupráce propojovat oba břehy. Pravdou však je, že nárůst lidových léčitelů, a především důvěry lidí v ně, roste při selhávání klasické medicíny a nárůstu nedůvěry pacientů k lékařům.
ČLÁNKY DO MAILU