Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejde

Jana Šibíka (47) zná asi každý čtenář týdeníku Reflex. Určitě se vám vybaví fotografie z míst různých válečných konfliktů nebo afrických dětí, na jejichž podporu Šibík uspořádal několik veřejných sbírek.

Autor: Archív Jana Šibíka

Fotografie oceněné na soutěži World Press Photo, 2005

Fotí prakticky pořád, a nejradši v zahraničí – v místech, která jsou pro nás poněkud exotická, ale také nebezpečná (ostatně, posoudit to můžete na jeho webu www.sibik.cz). Dává přednost regionům, kde se něco děje, chce být u důležitých událostí, ale jak říká v dalším z dílů rozhovorového seriálu Dietní policie, focením dokáže i relaxovat.

Jeho snímky několikrát zvítězily v prestižní fotografické soutěži Czech Press Photo, ale umístil se i na světovém World Press Photo. Ze svých cest vydal několik knih a pravidelně pořádá výstavy, včetně putovních po celé republice. Nebrání se ani besedám, byť na ně kvůli práci nezbývá mnoho času. Zkrátka pokud to jde, je nejradši v terénu a něco fotí.

Myslíte si, že žijete zdravě?

Ano, hlavně poslední dobou. Když jsem měl přítelkyni vegetariánku, která ctila pravidla zdravého způsobu života, jedl jsem v té době uherák, steaky, ale teď, když s ní už nejsem, se k ní, alespoň co se týče jídla, tímto způsobem vracím. Nejím červené maso, dávám si kuřecí a ryby. Snažím se nechodit do McDonaldu, který mi předtím chutnal, a když tam už zajdu, dám si spíš salát. Ale zase to nepřeháním, protože jím nepravidelně, často pozdě večer. Je to dané mojí prací.

Kolik hodin denně průměrně spíte?

Je to velmi různé. Spím rád a hodně. Snažím se spát tak osm, devět hodin denně, ale o víkendu, nebo když zrovna nemám žádnou práci, nemám problém jít spát o půlnoci a vstát až ve dvě odpoledne. Když pracuji, vstávám na osmou a chodím spát ve dvanáct, v jednu nebo ve dvě. Vstávám nejpozději v devět, takže to bývá alespoň sedm, ale spíš osm hodin.

Jak často pijete kávu?

Samotnou kávu moc často ne, ale mám rád Café Latte. A v létě ice cofee. Mám rád kávu hodně ředěnou mlékem. Začal jsem s tím v Americe, protože tam ráno celý New York chodí s kalíškem v ruce a usrkává coffee, ale všichni Evropani říkají, že to žádné kafe není. Je to latté. Tam mi začalo poprvé chutnat.

Pijete alkohol? A jak často? Jakému druhu alkoholu dáváte přednost?

Pivo piji málo, protože mi nechutná. Obvykle si dám tak jedno. Mám rád vína, v těch hodně „jedu“. Doma mám vinotéku, obrovskou ledničku na vína, která má pět různých teplotních stupňů. Mám v ní 140 lahví vína. Nejsem ale žádný sběratel. Jsem konzument. Chutná mi třeba francouzské Chateauneuf du Pape nebo Cotes de Rhone, italské Superio… Piju jak bílá, tak červená vína, ale červená víc. Na víno jdu tak jednou nebo dvakrát týdně, a když jsme ve dvou, dáme si obvykle dvě lahve.

Tvrdý alkohol vám nechutná?

Téměř jsem ho přestal pít. Jedinou výjimkou je Mojito, ale to si dávám opravdu jen výjimečně. Tvrdý alkohol nepiju už hodně let.

Kouříte, nebo jste to někdy zkoušel?

Autor: Archív Jana Šibíka

Libérie, 2003

Nikdy jsem nekouřil, jsem militantní nekuřák. Nicméně jelikož cigarety jsou u nás drahé a já o tom mám dost dobrý přehled – Marlbora Light stojí 82 korun – a mám přítelkyni, která dost kouří, vozím jí z různých méně rozvinutých zemí cigarety, za které se tam ještě neplatí daně. Ze všech cest jí vozím cigára. Kdyby si udělala sbírku, bude mít kupu krabiček z různých afrických zemí, Asie, Ukrajiny… Ve všech těchto zemích jsou cigarety třikrát až čtyřikrát levnější než u nás.

Takže jako militantní nekuřák vozíte svojí přítelkyni cigarety?

No, nejsem z toho úplně nadšený, ale ona má málo peněz a to málo by stejně utratila za drahé cigarety u nás. Stejně by s tím nepřestala. Jediné, co na ní pozoruji, že ať je má ode mne, nebo nemá, pořád má stejnou spotřebu. Není to tak, jak jsem si myslel, že když jí budu vozit cigarety, bude kouřit víc. Víc kouří spíš ve chvíli, kdy spolu večer někam jdeme.

Říkal jste, že máte problém s dodržováním pravidelné stravy. Daří se vám aspoň někdy snídat, obědvat i večeřet v jeden den?

S jídlem to je špatné, pravidelnost nemám skoro žádnou. Jak z důvodu práce, tak z důvodu mojí lenosti. Snídani nestíhám, ale na devátou nebo desátou chodím do práce a už v jedenáct jdeme s kolegy na takový snídaňo-oběd. Nic to ale se mnou nedělá, nemám bříško. Vážím 73 kilo při 185 centimetrech. Mám dobré spalování, což je vidět i na tom, že mám hodně rád sladké, ale nepřibírám po něm. Všichni moji kamarádi už mají břicha a přibírají.

Řídíte se při nákupu potravin tím, co je zdravé? Kontrolujete obsah konzervantů apod.?

Hrozně to studuji. Musím taky přiznat, že se dívám na ceny. Ale prohlížím si to a zvažuji, zda to není příliš nezdravé. Občas si koupím i něco nezdravého, co mi chutná. Na druhou stranu, nakupuji i bio potraviny, třeba zeleninu za skoro dvojnásobnou cenu. Ale tenhle sortiment je u nás stále ještě slabý.

Pokračování rozhovoru čtěte dále…

Jméno Jana Šibíka jsem si automaticky spojil s fotografiemi z válečných konfliktů a humanitárních katastrof. Má můj obdiv. Vůbec jsem netušil, že k tomu ještě pořádá veřejné sbírky na podporu afrických dětí, stará se o jiné. To je asi to nejlepší, co může člověk udělat sám pro sebe. Přílišné soustředění se na vlastní zdraví škodí zdraví. Pan Šibík se tím řídí. Rozumně se stravuje, nekouří, nepřehání to s alkoholem, relaxuje focením, občas se proběhne a doktory prakticky nepotřebuje. Snad mu tu životní pohodu při preventivních prohlídkách nepokazí. Když se doktoři snaží, nějaká diagnóza se vždycky najde. Pokud by měl člověk absolvovat všechna doporučená vyšetření, strávil by zbytek života v obavách z nálezů a z dalších vyšetření. Tomu, že by nějaký ředitel nutil svoje plnoleté a svéprávné zaměstnance k preventivním prohlídkám pod hrozbou snížení platu, se proto zdráhám uvěřit.

MUDr. Jan Hnízdil, Centrum komplexní péče Dobřichovice

…pokračování rozhovoru:

Když vás něco bolí, jdete hned k doktorovi?

 

Nerad chodím k doktorovi a nerad beru prášky, takže pokud to není opravdu špatné, neberu si ani žádný lék. Mám pocit, že by si s tím tělo mělo poradit samo. Když už je mi zle, vezmu si prášek, a v té úplně nejhorší variantě jdu k doktorovi. Ale to bych musel mít třeba čtyřicítky horečky.

Chodíte na preventivní lékařské prohlídky?

Nechodím, nicméně náš zaměstnavatel (vydavatelství Ringier, pozn. red.) to má v podmínce a naše paní generální ředitelka (Libuše Šmuclerová, pozn. red.) dala příkaz, že ten, kdo nesplní povinnost projít jednou za rok preventivní lékařskou prohlídkou, bude mu do doby, než tak učiní, o třetinu snížena mzda. Takže jsem byl.

Necháváte se dobrovolně očkovat? Třeba proti chřipce?

Někdy ano. Navíc jsem sám fotil ty největší světové pandemie chřipky v Mexiku a na Ukrajině. Já ale nejsem moc nemocný, jenom tak jednou dvakrát za rok mám chřipku. Když se naočkuji proti chřipce, ten rok ji nemám, takže to má smysl. Nechám se taky očkovat proti nemocím, které bych mohl chytnout při cestách do zahraničí. Ale ne proti všem, ono to leze dost do peněz. Kdybych se měl naočkovat proti všemu, jak doporučují lékaři, vyšlo by mě to asi na deset tisíc korun. Některá očkování, jako hepatitida A a B, vydrží několik let, ale některá očkování jsou třeba jen na rok a to je finančně dost náročné.

Chodíte pravidelně k zubaři?

Sháním zubařku. Měl jsem jednu, a ta ukončila svoji činnost. Chtěl bych začít pravidelně chodit k zubaři, ale je hodně obtížné sehnat někoho dobrého, kromě těch soukromých, kteří jsou neskutečně drazí. Takže bych chodil, ale nevím ke komu.

Jak relaxujete? Dokážete úplně vypnout od práce, nefotografovat?

Autor: Archív Jana Šibíka

V Angole

Relaxuji námětem, který si vyberu k focení. Třeba jsem relaxoval tím, že jsem byl před měsícem v Bangkoku, kde se to „mlelo“, přijel jsem zpátky a za týden jsem jel s přítelkyní do Indie. Byl jsem v Dillí, Váránásí a Džajpúru. Ve Váránásí jsem fotil psy – totální trosky. Takové psy jsem ještě nikde neviděl. Původně jsem chtěl fotit samotné Váránásí, které je samo o sobě mystické, ale to už přede mnou dělala spousta lidí a připadalo mi to jako moc široké téma. Tak jsem to vzal přes ty psy, ale aby se tam objevilo i Váránásí.

A v Džajpúru, což je takové hodně hezké město, které je celé růžové, hlavně v historickém centru, jsem fotil opice. Jsou jich tam tisíce a terorizují lidi. Kradou na tržištích a podobně. Není to ale tak, že bych měl přírodovědecké období. Tohle focení mi přišlo jako relax. Pak je pro mě dobrý relax víno, baví mě výlety, dobrý relax jsou taky holky, moje přítelkyně… Ale je pravda, že focení je zcela dominantní a hodně určuje to ostatní.

Umíte odložit foťák a vůbec nefotit?

Udělal jsem to jednou jedinkrát, loni v prosinci, když jsme byli s přítelkyní na zájezdu ve Venezuele. Fotil jsem jenom ji, udělal jsem jí takový book. Dal jsem ho na Facebook, a všichni fotografové ho začali hrozně rozebírat. Ale fotograficky. Řešili, co se povedlo a co ne. Já ji fotil třicet minut, a oni řešili, jako kdybych fotil nějaké děsně velké téma. Prostě magoři.

Sportujete?

Běhal jsem závodně za Slavii IPS. Nesportuji, ale řadu let se na to chystám. Teď zrovna sedíme uprostřed mé vysněné běžecké trasy (seděli jsme v Praze na Žofíně, pozn. red.). Bydlím naproti galerii Mánes, a moje vysněná trasa je podél Vltavy k Tančícímu domu, přes most na druhou stranu, po břehu ke Střeleckému ostrovu, přes most a zase zpátky k Mánesu. Okruh má dva kilometry. Každé ráno si říkám, že bych si ho měl zaběhnout. Dva roky o tom mluvím, a za tu dobu jsem ho běžel třikrát.

To samé se týká tenisu, ale ten jsem zrealizoval. Jenom jsem potřeboval někoho, kdo ho opravdu umí, ne někoho, kdo si jen tak pinká. Občas chodím hrát s Milanem Šímou (někdejší moderátor diskusních pořadů na České televizi a Primě, pozn. red.), ten hrál tenis závodně. Tak dlouho jsem mu to říkal, až jsme si šli zahrát. Jenže on hraje zase moc dobře. Nešetřil mě. Každý zdařilý míček všichni na ostatních kurtech slyšeli. Za celý zápas jich bylo sedm. Potřeboval bych někoho, kdo hraje dobře, ale zase ne závodně jako Šíma.

Jste spokojený se svým životním stylem?

Ano.

Jak dlouho myslíte, že tu ještě budete? 

Věk docela řeším, protože mě hrozně štve. Absolutně si odmítám připustit, že je mi 47. Na internetových chatech a tak různě uvádím, že jsem ročník 1970 a automaticky tam naskočí, že je mi 40. Většina lidí mi to sežere. Štve mě ale i těch falešných 40 let.

Nedokážu se smířit s tím, že bych už měl polovinu života za sebou, ale asi už to tak bude. Hrozně rychle to uteklo. Ještě bych toho chtěl hodně stihnout. Jenom těch věcí, co chci ještě nafotit a vidět… Chtěl bych tady být dlouho, ale zároveň bych chtěl fungovat. Ne abych byl upoutaný na lůžko, to by pak bylo na nic.

Dietní policie:

Juraj Kukura: Žít zdravě je hrozně nudné

„Nejpříjemnější na světě je hřích, zatímco to zdravé hřích není,“ říká v rozhovoru matador českého, slovenského i světového filmu. „Znáte ten vtip, jak přijde člověk do pekla, a tam všichni jedí, pijí, šampaňské a kaviár, jsou tam plné bary, a najednou se tam objeví manželé…“

Jaromír Nosek: Spím čtyři hodiny denně, víc nepotřebuju

Typický filmový záporňák hodně pracuje: „Jsem tak trochu workoholik, i když mám volno, na víc než pět hodin spánku denně se stejně nedostanu…“

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

Její nejnovější film Mamas & Papas o moderním rodičovství právě běží v kinech a jeho autorka říká: „Jakmile přijdu domů, čekají mně tam moje dvě malé děti, takže nevím, co je náročnější. Relaxuji asi prací.“ 

Kateřina Kalistová: Chybí mi bio supermarkety

Předsedkyně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je vyznavačkou biopotravin: „Určité zlepšení v nabídce tu je.“

Jolana Voldánová: Překvapuje mě účinnost homeopatik

Známá televizní moderátorka kouří, věří homeopatikům a bolesti se snaží zbavit co nejdříve: „Rozhodně nejsem z těch, kteří by čekali, zda je to přejde samo.“

Kateřina Fričová: Nás kuřáky by měli začít chránit

K programové ředitelce ČT cigarety neodmyslitelně patří: „Kouření je hnusné, to vím… Ale musím říct, že to byl smutný život, bez cigaret.“

J. X. Doležal: Marihuana mi pomáhá i od deprese

Známý kuřák a propagátor marihuany říká: „V podstatě žiju zdravě. Nepiju alkohol a poměrně hodně spím. A kouřím hodně marihuany, ta je léčivá.“

Kateřina Cajthamlová: Kvalita potravin je u nás příšerná

Někdejší moderátorka pořadu Jste to, co jíte se zlobí: „Prodávají zajíci v pytli. Potraviny nejsou značené, nejsou kvalitně balené. Kvalita našich potravin bohužel velmi klesla.“ 

Tomáš Cikrt: Jít k doktorovi na „blind“ je sázka do loterie

Jakou důvěru v české lékaře má bývalý mluvčí ministerstva zdravotnictví? „Máme skvělé lékaře, ale ti nejsou všude.“

Martin Veselovský: Nesnídám, nesvačím. Nestíhám

“Můj mozek mi zatím neřekl, že bych se o sebe měl začít víc starat,“ říká moderátor. „Asi se k tomu budu muset dotlačit.“

Otakar Černý: Pil jsem třeba deset piv za den 

Šéfredaktor sportovní redakce ČT hraje pétanque a doktorům moc nedá: “Zubaře a gynekologa nepotřebuji.“

Tomáš Baldýnský: Byl jsem závislý na energy drincích 

“Jsem taková neorganizovaná povaha,“ připouští novinář a dramaturg, s jehož jménem je spojený například komiks Zelený Raoul a sitcom Comeback.