Jóga, které je dnes nepočítaně druhů, byla u nás před deseti lety téměř v plenkách a nebyla dost sexy. Krokoměry, běžná výbava sportujících lidí, se vozily ze Států. Za pár let budeme běžně sportovat za pomoci moderních technologií na virtuálních lekcích. Protože už teď můžete mít ve fitku speciální kartičku se svými údaji, kterou načte posilovací stroj a uzpůsobí se na míru právě vám. A přitom je v nás, Češích, pořád kus toho sokola Tyrše a třetinu z nás baví vyrazit na kolo, běhat, jít si zacvičit. Jak se mění náš přístup k pohybu mapujeme v dalším díle speciálu k 10. výročí serveru Vitalia.cz.
Jana Havrdová je optimistka, ze které čiší energie a je radost si s ní o sportu a pohybu povídat. Přesto má o nás malinko obavy – jestli totiž máte pocit, že když běháte vy, dělají to všichni, jste na omylu. Dvě třetiny populace se nehýbou. A plní čekárny lékařů.
Jak jsme na tom my Češi se sportem?
Velmi špatně a nejen Češi. Třeba průměrný Američan ujde za celý den jen čtyři sta až šest set metrů! Začínáme sklízet plody vyspělé společnosti, která vede lidi k pasivitě. Všude jezdíme autem, nákupy nám doručí až domů, všechny informace máme online. Dopady jsou zoufalé a říká se tomu pohybová nedostatečnost. A ta se týká všech věkových kategorií.
I dětí?
U těch je to největší problém. Nenastavují se jim totiž správné pohybové stereotypy, ani správný růst a vývoj. Studie upozorňují na to, že i když děti vstupují do puberty s normálním BMI (Body Mass Index), mají víc tuku než svalů. A tuková tkáň je živná půda pro hormony, zejména ženský estrogen. U některých citlivých jedinců tak větší množství hormonů může ovlivnit pohlavní dozrávání. Dívky dříve menstruují a přestávají růst, je spousta kluků, kteří mají širší boky a rostou jim prsa. Nedivme se, že klesá plodnost populace.
My dospělí se zřejmě také moc nehýbeme. A když něco bolí, vyřeší to lékař.
Lékaři nám dokáží prodloužit život o deset let. Ale z toho je devět let v nemoci a jen rok ve zdraví. Jde přece také o kvalitu života. Ve střední generaci najdeme málokoho zdravého – vysoký krevní tlak, cholesterol, nadváha, cukrovka… Přitom pohyb umí řešit spoustu věcí. A nevěřila byste, jak zlepší kvalitu života seniora, když ho „jen” rozchodíte.
Nikdy není pozdě?
Jak vypadám, jak jsem výkonný a jak mi je, záleží na tom, jak žiju. A všichni máme za své zdraví zodpovědnost – rodiče samozřejmě i za děti. Sama mám dvaadevadesátiletou babičku. Žije sama, má perfektně uklizeno, dojde si na nákup, uvaří, výborně peče. Celý život zaměstnává tělo i hlavu. Vede zkrátka čiperný život. To většina z nás ne.
Takže základ asi není v tom, jestli chodím obden do posilovny?
Základ je chození pěšky. Já třeba nabírám kroky tak, že u nákupního centra zaparkuji co nejdál od vchodu, navíc je tam vždycky místo. Po Praze jezdím MHD, s dětmi se dá vystoupit z tramvaje o zastávku dříve nebo v menších městech chodit pěšky. Vynechat výtahy a eskalátory. V kanceláři si najít záchod, který je co nejdál od vlastní knaceláře, s kolegy vyřizovat věci tak, že za nimi jdu a neposílám mail. Vynechat oběd v kantýně a najít si v okolí pracoviště nějaké bistro. To všechno vám nasčítá kroky. Krokoměr by měl mít každý.
„Jakmile si budete počítat kroky, zjistíte, že chodíte mnohem méně, než jste mysleli,“ říká Jana Havrdová
Zrovna krokoměr a další technologie ale fungují jen pár let. Jak to bylo se sportem ještě před deseti lety?
Před deseti lety jsem se ve Finsku potkala s osobním trenérem, který mi vysvětloval, jak pracuje s lidmi. U nás to byla ještě nevídaná věc – prošel s každým klientem bod po bodu všední den. Jak daleko to má do práce, kolik toho ujde pěšky, zda bydlí v domě se schody. A z toho se vycházelo, z počítání kroků. Před deseti lety se u nás ještě tolik nepropojovala pohybová nedostatečnost se zdravotním stavem, i když na něj má nesmírný vliv.
Bylo tedy „nějaké cvičení” a ne onen čiperný život celkově?
Cvičilo se něco konkrétního, ženy třeba chodily na aerobik. Neřešilo se, kolik toho mezitím nachodíte, „nesbíraly” se kroky. Svůj první krokoměr jsem si přivezla ze Států v roce 2015. K počítání kroků u nás začaly motivovat až nejrůznější pohybové kampaně, jako například naše Česko se hýbe.
Krokoměr by měl být naší povinnou výbavou?
Rozhodně. Okamžitě zjistíte, že chodíte mnohem méně, než jste myslela. Zdravý člověk by měl udělat nejméně deset tisíc kroků denně. Při sedavém způsobu života rychle přijdete na to, že jich máte jen pár stovek. Podobné je to s kalorickými tabulkami – taky si všichni myslíme, že jíme mnohem méně, než pak ukazuje skutečnost. Krokoměr by měly mít povinně hlavně naše babičky a dědové. Maminka na mateřské za dvě procházky denně kroky nasbírá. Ale na starší generaci bychom měli dohlédnout my – moji rodiče takhle chodí na procházku po vesnici, hýbou se.
Kolik z nás se vlastně zdravě hýbe? Když jdu běhat, mám pocit, že sportují všichni.
To je velký omyl, protože když se hýbete, automaticky na sebe „nabalujete” ty, kdo se hýbou také. Podle Eurobarometru z roku 2018 jen 5 % lidí sportuje pravidelně pětkrát týdně. Aspoň jednou týdně je to 27 % z nás – vyrazíme třeba o víkendu na kolo. Zbytek se ale nehýbe vůbec, nebo jen zřídka. A klepe si na čelo, když nás vidí v pohybu. Já vždycky říkám, že máme pět prstů na ruce – jíme, pijeme, spíme, dýcháme a hýbeme se. Když se nenajíme, tělo dá brzy signál, že něco není v pořádku. U pohybu to trvá déle, je to skryté. O to víc to pak ale bolí. A následují návštěvy lékařů. Ve dvaceti vám tělo ledacos odpustí, později už ne.
Sportuje tedy asi třetina z nás. Co je dnes „in“?
Záběr je velký, neseme si v sobě kus toho Tyrše. Běháme, plaveme, jezdíme na kolech. Máme tradici fotbalu a hokeje. Hodně lidí, hlavně mužů, baví bojové sporty. A nově chodí hodně lidí tancovat, i v páru. I já s manželem. Stále populární jsou styly body and mind, jako je jóga nebo pilates.
Ale třeba před deseti lety to tak nebylo, že?
Dobře fungovala power jóga a začínaly se objevovat další styly. Velkou zásluhu na popularizaci jógy má u nás Václav Krejčík. Ale třeba před patnácti lety jsme se na klasické jogíny dívali jako na podivíny. Nemělo to zkrátka šmrnc. Až později se skloubil efekt a krása jógy s běžným životem.
Také mám pocit, že si dnes mnohem více dopřáváme osobní trenéry.
To je určitě jeden z trendů dneška. Záleží nám na tom, abychom cvičili zdravotně správně, říká se tomu také health fitness. Vběhnout do posilovny a rychle švihem zdvihat činky je totiž rychlá cesta k fyzioterapeutovi. Čím jsme také starší, tím spíše bychom měli přemýšlet nad tím, co děláme. Třeba věkem dochází k úbytku svalové hmoty. I starší člověk by se tak měl věnovat silovému tréninku.
Takže senioři patří i do posilovny. Chodíte tam také? A co váš čiperný život?
Já sama jsem do posilovny nikdy nechodila, nerada zdvihám činky. Můj ideální týden znamená třikrát čtyřikrát běh, spíš kratší vzdálenosti na pět až deset km. Po běhání si dopřeju dvacetiminutovou jógovou sestavu k protažení celého těla. K tomu jdeme s manželem jednou týdně tancovat. A poslední dobou mě nadchlo EMS cvičení, což bude určitě trend do budoucna.
O co jde?
Je to elektrická stimulace svalů, která se původně používala k tréninku kosmonautů ve stavu beztíže. Vezmete si na sebe speciální vestičku a pásy na bicepsy, na stehna a přes zadek. Ve čtyřvteřinových intervalech do vás pouští elektrický proud, který nutí svaly k aktivaci. Stačí dvacet minut jednou v týdnu. Já jsem po prvním tréninku ani neuzvedla skleničku s pitím, jaký to byl zápřah. Tohle cvičení vidím jako trend do dalších let pro víc cílových skupin – jak pro výkonnostní sportovce jako ideální doplněk k ostatním tréninkovým aktivitám, tak zejména pro ty, kdo se zatím nehýbou vůbec. EMS je skvělý způsob, jak aktivovat více než devadesát procent svalů těla, a navíc zcela řízeně a symetricky. Za velmi krátkou dobu docílíte velkého efektu.
Sama bych řekla, že se čím dál více kloníme ke cvičení body and mind.
Protože to „rovná” hlavu. Ale měli bychom cvičení kombinovat. Pravidelná klidnější jóga vám zaručí, že budete flexibilní, ale když vás pak pošlu běhat, třeba to neudýcháte. Ať vybereme cokoliv, bude nejdůležitější dělat to zdravotně správně.
Máme pět prstů na ruce – jíme, pijeme, spíme, dýcháme a hýbeme se. Když se nenajíme, tělo dá brzy signál, že něco není v pořádku. U pohybu to trvá déle, je to skryté. O to víc to pak ale bolí…
Na jaké další pohybové trendy se máme těšit?
Čím dál více se prosazují virtuální lekce. Jako instruktorka skupinových forem cvičení, která začala cvičit ve čtrnácti letech a položila by za to život, jsem po objevení virtuálních lekcí měla tři dny depresi! Představte si, že přijdete do sálu, kde jsou obrazovky přes celou stěnu, pustí se program a vidíte špičkového instruktora, který skvěle odvede lekci. Včetně toho, že vás upozorní, co si ohlídat a jak dělat cviky správně. Živý instruktor v sále chybí. Kdybych ale nyní otvírala nové fitcentrum, tak včetně téhle nabídky. Výborně by sloužila v časech, kdy by v sálech na skupinová cvičení jinak žádná živá lekce neprobíhala. A pak tu budou různé další „elektronické” možnosti.
Povídejte…
Fungují už teď. Třeba půjdete na spinning a navolíte si projížďku Alpami nebo centrem Lisabonu. Na běhátku můžete být na pláži nebo v Paříži. Je to hezká motivace, která zpříjemňuje pohyb.
Jak bychom měli vychovávat další generaci? Co s dětmi, aby vedly čiperný život, o kterém jste mluvila? Buď nedělají nic, nebo vám někde řeknou, že šestiletý kluk už je „starý” na nástup do hokejového oddílu.
Hodně to záleží na tom, jak „příčetného” potkáte trenéra. Třeba moje sedmiletá dcera dělá balet, typický příklad sportu, který holčičkám odmalička ničí tělo. Dcera ale nikdy nestála u tyče a neměla na nohou špičky. Všechno se učí vleže na zemi a jde se postupně, aby to děti zvládly. Připravenost těla ctí i klasický sportovní aerobik, kde jsou přímo zakázané některé prvky v souvislosti s věkem. Jinak je třeba každou ranou specializaci aspoň do osmi let věku nějak kompenzovat – atletikou, gymnastikou. Děti musí umět i lézt po prolézačkách na hřišti.
A co když dítě zatím neví, jaký sport by ho bavil?
Naštěstí je čím dál víc hezkých projektů, které slouží k rozhýbání dětí a zabrání rané specializaci. Český svaz aerobiku a fitness FISAF.cz úspěšně provozuje projekt Děti na startu pro děti od čtyř do devíti let. Máme už přes dvě stě středisek v celé republice, kde se děti učí základům atletiky, gymnastiky, míčových her a základních pohybových dovedností, vše formou kruhového tréninku. Děti se mezi sebou neporovnávají, vždy se vrací do hry. Spolupracujeme s místními sportovními kluby, kam pak ty nejšikovnější děti přecházejí. A pro ostatní budeme nově spouštět podobný projekt pro starší děti s názvem Sportmánie. Talentovaných dětí, které patří do výkonnostního sportu, je jen zlomek. Ale co ostatní děti? I ty by se měly hýbat a mělo by je to hlavně bavit.
Aby sportovaly děti, musí asi vidět příklad v rodičích. Poraďte na závěr, jak se „donutit“ k pohybu a udělat z něj součást dne, která nás navíc bude bavit?
Měli bychom pohyb vnímat jako ten pátý prst na ruce. A celkově víc převzít odpovědnost za svoje zdraví a život. Za svůj zdravotní i duševní stav si totiž nejvíce můžeme sami. Buď to s námi bude za deset let ještě horší a určitě taková skupina lidí bude, která zaplní ordinace lékařů. Nebo doufejme přibude těch, kteří přijmou odpovědnost za sebe, své děti a také za starší rodiče. I je bychom měli motivovat k pohybu.
Mgr. Jana Havrdová
Absolventka PF UK, prezidentka Českého svazu aerobiku a fitness FISAF.cz, prezidentka České komory fitness, jedna ze zakladatelek kampaně Česko se hýbe, moderátorka magazínu ČT Sama doma, propagátorka zdravého životního stylu a pravidelné fyzické aktivity v každodenním životě.
ČLÁNKY DO MAILU