Jaromír Bosák: Kdybych neběhal, hrozně bych ztloustnul

Představovat Jaromíra Bosáka je jako nosit dříví do lesa. Všichni fotbaloví fanoušci ho znají, fotbalové přenosy České televize si bez něj a jeho hlášek lze představit jen stěží.

Autor: Ivana Dvorská

Před lety, když jsme spolu dělali rozhovor pro jiný internetový deník, mě překvapil vzpomínkou na svůj život bezdomovce. Po hádce s otcem se sebral a šel bydlet na pražské Hlavní nádraží. Ještě že už v té době aktivně sportoval, protože i během svého krátkého několikatýdenního bezdomovectví chodil hrát fotbal a mohl se ve sprchách umýt.

Jaromír Bosák není jen fotbalovým komentátorem, hodně se věnuje také golfu. Nejen že vede redakce dvou golfových časopisů, ale provozuje i vlastní golfovou školu. Rád píše komentáře a sloupky do různých novin a časopisů, a k tomu si čas od času „střihne“ i nějakou knížku. Na rozhovor pro seriál Dietní policie jsme se sešli u něj doma, kousek za Prahou, a kulisu nám tvořil nepostradatelný fotbal a golf na širokoúhlé obrazovce. Jaromír Bosák zkrátka žije těmito dvěma sporty, i když zrovna nepracuje.

Myslíte si, že žijete zdravě?

Až tak dramaticky bych to neviděl, ale je fakt, že se neustále snažím sportovat. Musím, protože kdybych nesportoval, brzy bych měl asi 120 kilo. Mám takové vlohy po tátovi.

A kolik tedy vážíte, když říkáte, že máte sklony k tloustnutí?

Na 185 centimetrů výšky mám asi 93 kilogramů. Ale bývala doba, když jsem byl mladší, kdy jsem měl při stejné výšce 73 nebo 74 kilo. To jsem byl zase hodně hubený. Můj táta byl do pětatřiceti taky jako prut, a pak se z něj stal stodvacetikilový člověk. Snažím se sportem hodně snížit tohle riziko. Ono totiž stačí, abych byl týden nebo čtrnáct dní zraněný z fotbalu, a jenom ze vzduchu neskutečně přibírám. V pětačtyřiceti letech je lidský metabolismus přeci jenom trošku jiný. Nehubnete, jak byste potřeboval, a tuk se ukládá na takových divných místech (sahá si na břicho).

Kolik hodin denně průměrně spíte?

Málo, je to chyba. Sice se tituluji jako profesor spánku, protože dokážu usnout kdekoli a kdykoli, takže až skončím se svými současnými zaměstnáními, asi budu učit lidi spát, ale nemůžu si dovolit spát tolik, kolik bych potřeboval. Pracuji dlouho do noci. Když máte v sedm vstávat a jdete spát ve dvě, není to úplně ideální, a já to cítím. Člověk je potom takový nervózní, není úplně vyrovnaný s tím, co přichází. V Čechách taky chybí tradice popoledního odpočinku, kterou mají zažitou ve Španělsku nebo Itálii. Lidi si tam po obědě dají dvacet, a chytří zaměstnavatelé už vytváření podmínky pro to, aby si jejich zaměstnanci mohli odpočinout ve speciálních kójích. Samozřejmě ne tři hodiny, stačí dvacet nebo třicet minut. Ono to hodně pomůže, zvedne to pracovní výkon.

Pijete kávu a alkohol? A jak často?

Kávu nepiju vůbec. Z alkoholu mám rád pivo a víno, tvrdý alkohol nemusím, dávám si ho jen výjimečně. Jako rodilý Západočech jsem ale přilnul k pivu a myslím si, že je to to nejlepší, co si můžete dát po sportu. Když je člověk hodně unavený a hlavně vypocený, doporučují ho i doktoři. Nesmíte si jich dát ale deset, stačí jedno nebo dvě a musíte je kombinovat s vodou. Nejdřív to chce hodně vody a teprve potom pivo. Je to lepší než nějaký iontový nápoj. Mám rád taky víno. Dvakrát nebo třikrát týdně si s ženou otevřeme láhev. Když se třeba dívám čtyři hodiny v televizi na golf, je k tomu víno naprosto ideální.

Kouříte? Nebo jste někdy kouřil?

Ne, nikdy. Ani jsem to nezkoušel.

Jak často a co jíte? Přemýšlíte o tom, zda je to zdravé?

Hlavně přemýšlím o tom, jestli to je čerstvé. S tím jsem si užil… Určitě nejsem dobrý strávník. Sním tedy skoro cokoli, to je pravda, moje žena se mnou nemá moc práce. Říkávám jí, ať uvaří, co chce, že je mi to jedno. Sním všechno. Mám ale drobné žaludeční potíže, takže bych po ránu nejradši jedl jenom jogurt a natrhal si do něj čerstvé maliny a ostružiny. Jenže po něm tak lítám, že si ho můžu dát jen občas, když nikam nemusím. Jsem alergický na mléčné výrobky. Ale že bych vyloženě kontroloval, že si dnes dám rybu a zítra zeleninu, to ne. Jídelníček si dopředu nesestavuji.

Nakupujete potraviny, nebo to necháváte na ženu?

Velké nákupy dělá žena, v sobotu nebo v neděli. Nesnáším obchodní centra, necítím se tam mezi těmi lidmi dobře. Dělám takové ty menší nákupy, jezdím třeba pro fantastickou tlačenku do Újezda nad Lesy, pro fantastické uzeniny k Novákovi. Nakupuji třeba sýry, víno a ovoce. Ale takové ty globální nákupy dělá žena, já se soustředím spíš na takové ty mňamky nebo věci na snídani, když jdu ráno pro noviny.

Takže asi při nakupování nemusíte moc řešit, co je napsané na obalu, zda to je zdravé a kolik ten výrobek obsahuje „éček“?

Ne, ale myslím si, že v tomhle smyslu jsme na tom obecně docela dobře, protože skoro nejíme hovězí maso, a vepřové velice výjimečně. Střídáme rybu, krůtu, kuře, zeleninu a těstoviny. Červeného masa je u nás opravdu minimum. Nepamatuji si, že bychom ho za poslední měsíc měli.

Když vás něco bolí, jdete hned k doktorovi? A kdy byste už k němu zašel?

K doktorovi nechodím, vyjma zubařky, kam tedy chodím poslední dobou velmi často. Je to ale velmi drahý koníček. Zítra tam mám znovu naklusat o půl deváté ráno, zubařka mi předělává celý chrup, který jeden její nejmenovaný kolega před lety totálně zmastil. Když jsem k ní přišel poprvé, jenom se podívala a zeptala se: kdo vám to dělal? Řekl jsem jí jméno onoho kolegy, a ona na to: no jo, to byl ňouma už na škole. Což je hezké, že jsem toho živý důkaz, ale 40 tisíc je v háji.

Jinak k doktorovi moc nechodím, sám jsem z doktorské rodiny. Otec byl lékař, matka zdravotní laborantka a sestra. Moje žena byla původně taky zdravotní sestra, dnes je manažerkou farmaceutické firmy. Logicky tedy mám ke všemu takovému odpor. Jakmile mi něco je, nebo se domlátím při sportu, léčím se doma. K doktorovi jdu, až když už to absolutně není možné, třeba když se čtyři dny nepostavím na jednu nohu. Nebo když mám velkou potíž se žaludkem, protože na to trpím. Ale i tak to bývá málokdy. Mám doma medikamenty, ale hlavně se léčím podle čarodějnických receptů, protože moje matka je regulérní čarodějka přes energie a masti.

Vážně?

Je to krásné povolání na důchod. Od ní mám kostivalové, měsíčkové a jiné masti. Bohužel čajů od ní jsem se vůbec nedotkl, protože si nejsem schopný si je dělat pravidelně třikrát denně.

Takže dáte spíš na alternativní medicínu, než na léky?

Léky potřebuju spíš na žaludek, když dělá opravdu velkou neplechu. Beru je především kvůli práci. Když někam jdete pracovně, nemůžete si dovolit pořád odbíhat. Masti jsou dokonalé, ony se prodávají i v lékárnách, ale matka je dělá v jiné koncentraci, a tak, jak se má: do sádla, aby to vstřebalo. Takže jimi zásobuji půlku fotbalové Prahy. Když přijdu domů s oteklou modrofialovou nohou, druhý den zase můžu trénovat. Jednak se velmi rychle léčím, ale masti mi nesmírně pomáhají. Nechci tím dělat mámě reklamu, spíš to říkám proto, že si kolikrát uvědomuji, že naši předci věděli, proč to dělají a k čemu ty bylinky jsou. Dnes jsme přecpaní různou chemií, a přitom by opravdu stačilo dojít někam do lesa nebo na pole a udělat si z bylinek mast.

Chodíte na preventivní lékařské prohlídky?

Ne, vyjma jedné. Myslím si, že by to měli dělat chlapi obecně, je to kvůli rakovině tlustého střeva. Říká se, že by člověk měl jít na takové vyšetření jednou za deset let. Pokud mu ji nenajdou, říká se, že by to mělo být deset let v pohodě. Kromě toho jsem na takové prima věci, jako je koloskopie, zvyklý, byl jsem na nich už mnohokrát. Při vyšetřování žaludku už ani nevnímám, že tam něco mám. Jednou za čas musím tak jako tak k paní doktorce na gastroskopii. Jinak by mě museli najít v mdlobách na ulici, abych se dostal k doktorovi.

Necháváte se dobrovolně očkovat? Třeba proti chřipce?

Proti chřipce ne. Té se bráním jednak tak, že bydlíme na vesnici za Prahou a nechodím moc mezi lidi. Kromě piva s Danem Hrubým z Pátku LN a Milanem Tesařem z Reflexu. Práce mám nad hlavu, takže nějaké večírky a mejdany si neužiju. Cpu se hodně ovocem a myslím si, že když člověk hodně sportuje, pomáhá si v prevenci. Loni jsme v rodině nikdo chřipku neměli, když nebudu počítat nějaké klasické dvoudenní nachlazení z běhání v zimě v trenkách. Očkování mi proto přijde zbytečné.

Je ale fakt, že když jsme jeli na olympiádu do Pekingu, museli jsme jít na očkování povinně – proti žloutence. Ale při cestě na mistrovství světa ve fotbale do Jihoafrické republiky jsem to lidem vymlouval, považoval jsem to za pitomost. Každé očkování organismus hodně zatěžuje a kolikrát je to úplně přehnaná starost. Jasně, když pojedu do rovníkové Afriky, očkovat se nechám, abych nedopadl jako Honza Šibík (fotograf z týdeníku Reflex, pozn., red.), který má dodnes problémy s malárií. Ale v Čechách? Navíc si myslím, že to je čistě individuální věc, takže bych nikomu nechtěl radit. Každý si to musí rozhodnout sám.

Pokračování rozhovoru čtěte dále…

Kdybych se podruhé narodil, chtěl bych být sportovním redaktorem Jaromírem Bosákem. Hrál bych hodně golf a fotbal. To abych nepřibral. Měl bych svoji golfovou školu. Jezdil bych po sportovních soutěžích. Psal články do časopisů a občas si střihnul nějakou knížku. Až by mne to přestalo bavit, učil bych lidi spát.

Po fotbale bych si dopřával pivo (jen dvě), ke čtyřhodinovému sledování golfu v televizi ale raději víno (pivo se ke golfu nehodí). Velké nákupy bych nechal na manželce. Sám bych se soustředil spíš na takové ty mňamky (tlačenku z Újezda nad Lesy, fantastické uzeniny od Nováka), cestou ráno pro noviny. Kdyby manželka dělala u farmaceutické firmy, k doktorovi by mne nikdo nedostal. Všechno bych řešil podle čarodějnických receptů nebo bylinnou mastí.

Jen na ty koloskopie bych si asi nezvykl. To bych se raději po návratu z tréninku v devět večer už tolik necpal, abych tady byl až do stodvaceti a mohl chodit kamarádům oprašovat hroby. Být tak Jaromírem Bosákem.

MUDr. Jan Hnízdil, Centrum komplexní péče Dobřichovice

…pokračování rozhovoru:

Jak se vlastně vyrovnáváte s tím, že často cestujete komentovat sportovní přenosy po celém světě? Zvládáte dobře časové posuny?

Mám štěstí v tom, a je to asi spojené s tím mým dobrým spaním, že nemám vůbec žádné problémy s aklimatizací – ať přiletím kamkoli. Vyspím se totiž už v letadle, takže přijedu, všichni jsou ospalí, a já bych hned šel něco dělat. Potíž s aklimatizací mám ve chvíli, kdy bychom se bavili o fyzické kondici jako takové. Nejvíc jsem to zažil v Salt Lake City na zimní olympiádě, kde bylo olympijské městečko 1 500 metrů vysoko. Přiletěl jsem tam a rozhodl jsem se jít zaběhat si jako normálně v Čechách. Chtěl jsem si dát pět šest kilometrů. Po nějakých 1200 metrech jsem myslel, že umřu. Nešlo mi dýchat, bylo to už opravdu vysoko. Navíc ten časový posun, takže tělo nefungovalo tak, jak by si člověk představoval. I když nemáte pocit, že byste byl ospalý, tělo potřebuje nějakou chvíli, zvlášť když to je spojené s vyšší nadmořskou výškou.

Zažil jsem to teď v létě i v jižní Africe, Pretoria a Johannesburg jsou také místa, která jsou 1500 metrů nad mořem. Ono to trvá tak čtyři dny, než se člověk srovná a dokáže sám sebe přesvědčit, že mu opravdu nehoří plíce, že nemá díru v zádech, že mu nikudy neutíká vzduch. Ale nějaké zásadní problémy jako měli kolegové, kteří mi říkali, že už tři dny nespali, protože se s tím nemohli srovnat, nemívám. Někomu vadí i změna z letního na zimní čas u nás, já s tím vůbec nemám potíže.

Jak řešíte jídlo při takových výjezdech? Na to asi nebývá moc času, když se musíte přesouvat z místa na místo.

Autor: Ivana Dvorská

Snídám tak, jak se snídá v té zemi, obědvám taky tak… Ale jak kdy. Když jsem měl cestu z Pretorie do Darwenu, což je 700 kilometrů a musel jsem tam být ve čtyři ráno, sám jsem si to musel odřídit, od pěti tam komentovat zápas a potom se sbalit, odjet zase zpátky, přijet ve čtyři ráno a jít hned spát, protože druhý den jsem jel dalších 250 kilometrů na další zápas, tak je to potom s jídlem těžké. Bývají to bagety v autě, nic jiného nestíháte.

V jižní Africe je dobré, že všude koupíte sušené hovězí, které tam jedli už prospektoři. Je to úžasná věc, je nesmírně výživné. Schroustáte pár plátků a jste najedený. Určitě to není ideální výživa, ale dva až tři dny se na něm dá vyžít. Při velkých sportovních akcích holt životospráva trpí. Jsou to nárazové věci a nikdo vám neřekne, že se kvůli vám bude hrát o dvě hodiny později, abyste se stačil najíst. Takže když potom přiletím zpátky domů, dávám se několik dní dohromady.

Jak relaxujete? Dokážete úplně vypnout od práce? A tím nemyslím jenom spánek.

Spánek je fajn, ale jinak mám opravdu potíže s velkým množstvím práce. Kromě komentování a moderování v televizi šéfuju dvěma golfovým časopisům a ještě píšu pro různé časopisy a pro deník Sport. Baví mě to. Sem tam do toho spadne nějaká knížka. Práce je tedy hodně, takže se občas přistihnu, že když třeba půl hodiny sedím, náhle si uvědomím, že něco nepíšu, nedělám si archiv… Asi už jsem v takové té fázi, kdy bych měl zabrzdit. Na druhou stranu je fakt, že hodně sportuju, takže si odpočinu při běhání nebo při golfu. U toho si člověk vyčistí hlavu, najednou nemusíte myslet na práci. Při běhání na ni třeba myslím, ale spíš tak nějak pozitivně. Najednou si člověk může spoustu věcí promyslet bez toho, aniž by mu do toho někdo zasahoval. Ale že bych měl vyloženě nějaký relax, že bych si dokázal lehnout na zahradu a koukat dvě hodiny do nebe, to ne. Je to strašné, ale na to nemám čas.

Dělal jste nějaký sport profesionálně?

Když to vezmu s nadsázkou, profesionálně jsem jenom tancoval ve StarDance. Přestože předtím jsem nikdy netancoval a potom už taky ne. Ale bylo to honorované, takže jsem byl prvním profesionálním tanečníkem v historii této republiky, a zároveň posledním, který to dělal za prachy. Jinak jsem hrál fotbal, ale nikdy jsem to nedotáhnul na ligu, ani v basketu. Kopnul jsem si divizi. Ono to bylo ovlivněno několika důvody: ten primární byl v tom, že jsem asi nebyl zase až tak talentovaný, a měl jsem taky další povinnosti, školu a práci. Nešlo to moc skloubit dohromady. Ale je dobře, že jsem si zasportoval na různých úrovních, ono to profesi komentátora potom hodně pomůže.

Jste spokojený se svým životním stylem? Co byste případně chtěl změnit?

Chtěl bych mít víc času na odpočinek. Moc by se mi to líbilo, a už teď se těším na dovolenou. V lednu zamíříme někam na tři týdny. Letos jsem měl dovolenou jenom v zimě. Sezóna byla tak nabitá, že od jara do podzimu nebyl na dovolenou čas. Přiletěli jsme z mistrovství světa ve fotbale z Jižní Afriky a za dva dny jsme začínali českou fotbalovou ligu, takže to nepřicházelo v úvahu. A nepřichází až do prosince, což tělo taky nevidí rádo. Taky si říkám, že bych měl trošku spravit stravu. Ono je to ale těžké, protože když jste do večera v práci, pak jdete na trénink a přijdete v devět domů, musíte se najíst, protože jinak budete mít křeče z toho, že jste nejedl. S tímhle je to trošku složité. Rád bych, aby to bylo víc pravidelné, ale obávám se, že to bude marná lásky snaha.

Jak dlouho myslíte, že tu ještě budete?

V tomhle jsem v naprosto v klidu, protože jsem si dal jednoznačný cíl, že tu budu do 120. Takže mám vystaráno. Třetina života je sice v háji, no ale co mi zbývá… Jediné, co mě na tom štve a co říkám všem kamarádům, právě Danu Hrubému, Milanovi a Tomášovi Tesařovi, že budu muset chodit oprašovat ty jejich hroby. Zabere to příšerně času, mohl bych se věnovat něčemu užitečnějšímu. Ale myslím, že se s tím docela dobře vyrovnám. Říkám to i ženě, ta to neslyší ráda: až jeden z nás dvou umře, bude mi strašně smutno. Do těch 120 let to vidím jako základ a pak se uvidí.

Dietní policie:

Juraj Kukura: Žít zdravě je hrozně nudné

„Nejpříjemnější na světě je hřích, zatímco to zdravé hřích není,“ říká v rozhovoru matador českého, slovenského i světového filmu. „Znáte ten vtip, jak přijde člověk do pekla, a tam všichni jedí, pijí, šampaňské a kaviár, jsou tam plné bary, a najednou se tam objeví manželé…“

Jaromír Nosek: Spím čtyři hodiny denně, víc nepotřebuju

Typický filmový záporňák hodně pracuje: „Jsem tak trochu workoholik, i když mám volno, na víc než pět hodin spánku denně se stejně nedostanu…“

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

Její nejnovější film Mamas & Papas o moderním rodičovství právě běží v kinech a jeho autorka říká: „Jakmile přijdu domů, čekají mně tam moje dvě malé děti, takže nevím, co je náročnější. Relaxuji asi prací.“ 

Kateřina Kalistová: Chybí mi bio supermarkety

Předsedkyně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je vyznavačkou biopotravin: „Určité zlepšení v nabídce tu je.“

Jolana Voldánová: Překvapuje mě účinnost homeopatik

Známá televizní moderátorka kouří, věří homeopatikům a bolesti se snaží zbavit co nejdříve: „Rozhodně nejsem z těch, kteří by čekali, zda je to přejde samo.“

Kateřina Fričová: Nás kuřáky by měli začít chránit

K programové ředitelce ČT cigarety neodmyslitelně patří: „Kouření je hnusné, to vím… Ale musím říct, že to byl smutný život, bez cigaret.“

J. X. Doležal: Marihuana mi pomáhá i od deprese

Známý kuřák a propagátor marihuany říká: „V podstatě žiju zdravě. Nepiju alkohol a poměrně hodně spím. A kouřím hodně marihuany, ta je léčivá.“

Kateřina Cajthamlová: Kvalita potravin je u nás příšerná

Někdejší moderátorka pořadu Jste to, co jíte se zlobí: „Prodávají zajíci v pytli. Potraviny nejsou značené, nejsou kvalitně balené. Kvalita našich potravin bohužel velmi klesla.“ 

Tomáš Cikrt: Jít k doktorovi na „blind“ je sázka do loterie

Jakou důvěru v české lékaře má bývalý mluvčí ministerstva zdravotnictví? „Máme skvělé lékaře, ale ti nejsou všude.“

Martin Veselovský: Nesnídám, nesvačím. Nestíhám

“Můj mozek mi zatím neřekl, že bych se o sebe měl začít víc starat,“ říká moderátor. „Asi se k tomu budu muset dotlačit.“

Otakar Černý: Pil jsem třeba deset piv za den 

Šéfredaktor sportovní redakce ČT hraje pétanque a doktorům moc nedá: „Zubaře a gynekologa nepotřebuji.“

Tomáš Baldýnský: Byl jsem závislý na energy drincích 

„Jsem taková neorganizovaná povaha,“ připouští novinář a dramaturg, s jehož jménem je spojený například komiks Zelený Raoul a sitcom Comeback.

Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejde 

„Baví mě výlety, víno, holky,“ říká známý fotograf Honza Šibík. „Ale focení je zcela dominantní a hodně určuje to ostatní.“

Barbora Kroužková: Dělala jsem karate, teď cvičím jógu 

Televizní moderátorka prokládá jógu posilovnou: „Vybíjím si tam negativní emoce a vztek.“

Eva Jurinová: Jsem profesní hypochondr

„Moje profese se na mně podepsala,“ popisuje zkušenosti z provozu velké nemocnice bývalá televizní moderátorka a současná mluvčí FN Motol: „Každý den musím informovat o nemoci a smrti.“

Janis Sidovský: Vadí mi sousedi, co topí uhlím 

Zastupuje řadu českých celebrit, aktivně se věnuje charitě a výrazně napomohl lepšímu vnímání gay komunity u nás. „Netrávím čas na večírcích,“ říká Janis Sidovský.

Josef Pejchal: Jsem náruživým pasivním kuřákem 

Pakliže patříte mezi diváky seriálu Ordinace v růžové zahradě, znáte ho spíše jako doktora Suka. Jak žije herec Josef Pejchal, když odloží lékařský plášť?