Jaromír Nosek: Spím čtyři hodiny denně, víc nepotřebuju

Ve filmech hraje typické záporné postavy. Poprvé jste se s ním mohli setkat před deseti lety v roli Boba ve filmu Rebelové od režiséra Filipa Renče. Poslední dobou se ale tento člen Městských divadel pražských stále častěji objevuje i v televizi: ať už v seriálech Vyprávěj, Proč bychom se netopili, Soukromé pasti, To nevymyslíš!, nebo v televizních inscenacích a filmech, jako byl nedávný snímek Zrozen bez porodu – kde hrál opět záporňáka.

O hercích se traduje, že zdravému životnímu stylu moc neholdují. Jak je na tom Jaromír Nosek (32), původem Východočech ze Semil v Podkrkonoší? Zeptali jsme se ho krátce po novinářské projekci detektivky Zrozen bez porodu.

Myslíte si, že žijete zdravě?

Ne, určitě ne. Ale na druhý pokus jsem teď od 1. března přestal kouřit. A k tomuto rozhovoru jsem si neobjednal panáka Morgana, ale dvojku bílého, takže se lepším.

Po kolika letech jste přestal kouřit?

Začal jsem kouřit v devatenácti a teď je mi třicet dva.

Takže po třinácti. Proč zrovna teď?

Protože mě to s… Nejde vůbec o peníze, nebo že by mi z kouření bylo zle. Naopak, baví mě to. Ale vím, že bych kouřit neměl. Peníze v tom nehrají vůbec žádnou roli, ať si krabička cigaret klidně stojí 150 korun. Kdo kouří, stejně tu cenu zaplatí. Mně je už přes třicet let a vím, že kouření není dobré a že v tomhle věku by bylo dobré nekouřit. Už to není na rakovinu konečníku, ale začíná to být na rakovinu plic.

Jak to odvykání zvládáte?

Hrozně.

Používáte nějaké nikotinové náplasti nebo jiné náhražky?

Ne, takovým věcem já nevěřím, přijde mi to jako nějaké ošalování sebe sama. Přestat se má bez náhražek. Když chci přestat, prostě přestanu. Neříkám si, jaké to je neštěstí, že si teď nemůžu dát cígo, ale je paráda, že si ho nedám. Každá cigareta, kterou si nedám, mi dělá radost. I kdybych si místo dřívějších třiceti denně dal třeba jenom dvě, netěšilo by mě to, protože bych prostě kouřil.

Kolik hodin denně průměrně spíte?

Čtyři.

To zvládáte? Není to málo?

Dá se to zvládnout. Půl roku jsem teď jenom zkoušel a pořád něco točil, za únor jsem měl tři divadelní premiéry. Jsem tak trochu workholik, ale od 1. března už nic nezkoušíme, takže mám volno. Vlastně bych se mohl konečně vyspat, jako že si ráno klidně i přispím, ale na víc než pět hodin denně se stejně nedostanu. Když se třeba probudím v osm ráno, mám pocit, že jsou čtyři odpoledne a že jsem zaspal nějaké představení.

Vstává se vám  dobře?

Nikdy jsem moc neuměl vstávat. Vstanu třeba za pět minut půl a v půl už odcházím z bytu. A nikdy jsem neuměl jít spát dřív než třeba před druhou hodinou ráno. Za posledních deset let se mi to podařilo asi pětkrát.

Ono se říká, že by člověk měl spát osm hodin denně.

Ano, a že co prospí do půlnoci, to se pak nasčítá. Já to tak ale prostě neumím. Když si lehnu v deset večer, stejně usnu až ve dvě ráno.

A to spíte čtyři hodiny denně pořád, i o víkendech?

Když nikam nemusím, vstanu třeba v jedenáct nebo ve dvanáct. Ale takový ten normální režim, kdy se v půl desáté dopoledne začíná zkoušet v divadle, takže v půl deváté musím vyběhnout z domu, mi moc šancí na spánek nedává. Běžně chodím spát okolo čtvrté hodiny ráno. Víc než pět hodin spánku nedám, a ani mě to nějak nebaví. Vždycky se nějak zaseknu u televize, nebo ještě něco dělám.

A to nejste ani unavený?

Vím, že to je divné, ale vlastně ne. Naopak, když spím delší dobu, jako třeba na dnešek, kdy mě moje dívka donutila spát delší dobu, protože to je prý zdravé, probudil jsem se a bylo mi úplně zle. Byl jsem celý opuchlý, spal jsem asi sedm hodin. Byla to pro mě úplná anomálie.

Jak jste na tom s pitím alkoholu a kávy?

S kávou jsem na tom v pohodě, dávám si tak jednu nebo dvě denně, někdy žádnou. Je pravda, že někdy bývám v pět hodin odpoledne nervózní a pak přijdu na to, že jsem si ten den ještě nedal kafe. Myslím si, že jedna káva denně neškodí. Navíc si do ní dávám hodně mléka a mívám ji slabou, spíš takovou vodu.

A alkohol?

U toho je to ostřejší. Ono se to vlastně váže na to, proč spím jenom čtyři hodiny denně. Většinou zůstávám po představení v divadle, protože mívám takovou depresi ze samoty, a tam se obvykle propijeme do rána. Zlepšuje mi to náladu.

Ne že bych byl vyloženě maniodepresivní typ, ale nevadí mi potom, že jdu z divadla sám domů a plácnu sebou do postele. Představa, že přijdu v deset večer po představení domů, lehnu si a půjdu spát, je hrozně deprimující. Přišlo by mi, že tím zbytečně ztrácím spoustu volného času. Ale nemyslím si, že bych byl těžký alkoholik, abych si musel po ránu dávat panáka.

Čemu dáváte přednost: pivu, vínu, nebo tvrdšímu alkoholu?

Panákům. Piva jsem začal pít po dvacítce, ale piju jenom malé pivo. Nevím proč, ale když mám vypít půllitr nějaké hořké věci s bublinkami, která je studená, prostě mi to nejde. Malými pivy zapíjím panáky. Víno piju jen výjimečně, jako třeba teď.

Jak často a co jíte? Hlídáte si potraviny, které sníte?

Asi není dobré jíst pořád prosciutto, klobásy a takové věci. Já je jím. Nedávno jsme si dělali s kamarádem hercem Hynkem Čermákem, to je takovej udělanej chlapík, co chodí věčně v maskáčích, legraci z jablek. Říkal jsem mu, že jsem si před třemi dny koupil jablko, a nevěděl jsem, jak se to jí. Jestli od stopky nebo naopak, a tak jsem ho nejdřív zabil. Moje dívka mě ale nutí jíst zdravě. Dochází to až do takových extrémů, pro mě nepředstavitelných, že musím strávit víc než dvě minuty v prodejně Country Life.

Máte v jídle nějakou pravidelnost? Dodržujete snídani, oběd a večeři?

Vůbec ne. Mám jedno takové jídlo, kterému se říká obědovečeře, zhruba okolo páté odpoledne. Vím, že to není dobře, a chystám se to teď napravit. Štve mě to, a tak trochu mě varuje můj věk, kdy bych se sebou měl začít něco dělat.

Nakupujete potraviny, nebo necháváte nákupy na vaší přítelkyni?

Ne, nakupuji já. Nebydlíme spolu, takže si nakupuji pro sebe takové ty blafy. Pořád to samé dokola. Po hospodách si dávám polívky a podobné věci. U mě je velký průšvih, že rád hodně kořením. Úplně největší zrůdností je u mě sůl. Ale zase vím, že pro zdraví jsou hodně dobré feferonky a ty jím opravdu hodně. Jsou dobré třeba jako prevence proti infarktu, nebo na posílení imunity. A musím říct, že dobře fungují i na pročištění střev.

Hlavně po ránu.

To ano, je to taková daň… Kořenění je ale špatné, to vím. Snažím se moc nesolit, když nemusím, ale sůl mám rád a moc mi to nejde.

Řídíte se při nákupu potravin tím, co je zdravé? Kontrolujete třeba, jestli výrobek obsahuje éčka?

Ne, vůbec. Ale asi bych si v dnešní době nekoupil rozpustný vitacit místo šťávy, to mi přijde zrůdné. Spíš tak občas při nákupu zaváhám, třeba nad hovězím, u kterého vím, že chovy krav ničí ozón, nebo u kuřecího, že kuřata bývají napíchaná různými antibiotiky. Ale není to nic, co bych nějak řešil, sednul si a vypočítával. Jen o tom trošičku přemýšlím. Někdo mi třeba řekl, že Vietnamci mají nejlepší ovoce a zeleninu, protože jejich kuchyně je založená na čerstvé zelenině. Takže i když prodávají polévky s glutamanem sodným, na druhou stranu kladou důraz i na kvalitu zeleniny.

Co děláte, když vás něco bolí? Jdete hned k doktorovi?

Ne, doktory nenávidím. Teď mám zrovna asi měsíc chronický kašel, ale už se to lepší. Řeším to paralenem, priessnitzem, co doma najdu. Ale že bych se hned hnal k doktorovi….

Pokračování rozhovoru čtěte dále…

Představa lékaře, odborníka na všechno, který má patent a právo zasahovat lidem do života, je mi cizí. Pokud se člověk chová slušně k sobě a k okolí, obejde se bez doktorů.

Z rozhovoru pana Noska mám pocit, že záporňáka jenom hraje. Ve skutečnosti je pozitivní člověk. Jeho životní styl je mi sympatický. Kromě kouření, s nímž bez problémů skončil, s ním sdílím většinu neřestí. K oblíbenému prosciuttu, klobásám a feferonkám bych ještě přidal bůček, domácí tlačenku, kozí sýr a dobré víno. Cholesterolem se zbytečně straší. Pro zdravého člověka je jeho zvýšená hladina mnohem méně nebezpečná, než léky proti němu.

Strachu pana Noska z doktorů rozumím. Sám svým blízkým radím: „Nechoďte k doktorům, budou vás léčit.“ Když člověk naslouchá signálům těla, s většinou problémů si poradí sám. Mám dojem, že panu Noskovi se to docela daří.

MUDr.Jan Hnízdil, Centrum komplexní péče Dobřichovice

…pokračování rozhovoru:

Co vás donutí k lékaři dojít?

To už musí být hodně špatné. Podvědomě je nemám rád. Do deseti let jsem měl trvalé bronchitidy, lítal jsem po doktorech, navíc jsem měl spoustu různých alergií. Pořád do mě píchali nějaké vakcíny, prostě hnus. Vím, že to nejsou zlí chlapíci, ale raději zkouším nebýt nemocný.

Takže třeba preventivní prohlídky u lékaře úplně pomíjíte?

Musím to zaklepat, protože třeba nemám ani zubní kazy. Ale nechodím na ně. Průšvih je, že když se mi potom něco stane, vůbec nevím, co mám dělat. Někdo jde, nasadí si antibiotika a vyleží se. Ale já nevím, kam mám jít, ani co mi je…

Třeba loni jsem měl angínu, poprvé od dětství. Netušil jsem, co mi je. Zeptal jsem se někoho v divadle, že je mi nějak blbě a motá se mi hlava. A ten dotyčný se otázal, jestli nemám čepy v krku. Měl jsem tam nějaké bílé věci, takže mi oznámil, že mám angínu. Nevěděl jsem, co s ní mám dělat. Kdosi mi poradil, že jeho babička a maminka, když byly malé, si ty čepy něčím oškrabovaly. Tak jsem vzal špejli, nějak jsem si je otrhal a bylo to dobré. Prostě jsem typ, co k doktorům skoro nechodí.

A co očkování? Tomu se taky vyhýbáte?

Nechal jsem se očkovat kvůli cestě do Brazílie. Na žlutou zimnici, tyfus, žloutenky, ale velmi nerad. Byla to nutnost. Nebavilo mě to, nehledě na to, že to celé dohromady stálo asi osm tisíc.

Co prasečí chřipka? Proti té se očkovat nechcete?

Vždyť všichni tvrdili, že se to nemusí a pak ji hlavní hygienik sám dostal. Nevím. Není to ale už pasé? Nebude teď zase havraní chřipka?

Zmínil jste, že k zubaři nechodíte. Opravdu vůbec?

Ne, ale mám kamarádku zubařku, které dohazuji pacienty. Zvu ji občas do divadla a ona mě pořád láká, ať se u ní v ordinaci taky zastavím. Ale já se nezastavím.

Jak relaxujete?

Joint, to je velká pohoda. Mám rád televizi. Přijde mi směšné, jak ze sebe všichni herci dělají hipíky a říkají, že nenávidí televizi, že ji zakazují svým dětem. Ptám se jich, odkud berou informace. Vždyť je prima vědět, co se děje ve světě. Jistě že existují i noviny, ale já mám přes den tolik práce, že je nestíhám číst. Ani internet. Jsem taky dost velký filmofil, a protože nemám čas chodit do kina, kupuji si na stánku takové ty filmy za 45 korun. Dívám se na ně do čtyř do rána. Stihnu tak dva tři filmy, k tomu si zapálím jointa… Zajímají mě i profesně, kvůli herectví. Když mám čas, relaxuji i při manuální práci.

Při které?

To je jedno. Třeba něco opravím, přilepím, spravím rozbitou kachličku, něco na autu… Prostě něco, čemu se normálně nevěnuji. Kdybych měl chalupu, asi tam budu vyrábět dřevěné ploty.

Sportujete?

Deset let jsem dělal judo, od sedmi do sedmnácti. Potom nebyl kvůli divadlu čas. Teď už delší dobu v metru vycházím a sbíhám schody. Třeba na Náměstí Míru to není vůbec žádná sranda, ono to je asi půl kilometru. Nahoru chodím po špičkách, propínám kolena, abych si je cvičil. Ono se to nezdá, ale když musím denně šestkrát dolů a šestkrát nahoru, je to docela dřina. Občas taky jezdím na kole. Na sport jako takový nemám čas, ale teď v březnu bych chtěl začít chodit do fitness a nějak se protáhnout. Hráli jsme teď v Divadle ABC hru Mahábhárata, ve které je strašně moc choreografií bojového umění, a to bylo super. Měli jsme hodně tréninků. Ono je vůbec poměrně dost inscenací, kde tančím nebo různě tančím, takže to je aktivní hraní. Jeden můj kamarád režisér mi říká, že my herci jsme prevíti, protože máme aktivní kocovinu. Musíme se po ránu hýbat, takže z nás alkohol rychle vyprchá, kdežto on musí pořád sedět a je mu hůř a hůř.

Jste spokojený se svým životním stylem?

Kdepak. Mělo by se to ale zlepšit. Uvědomuji si to, proto se snažím zkultivovat. Ale zase se mi nějak moc nechce, i když mi už je 32 let, utéct od toho chování, kdy se mi všechno jedno. Pořád mi tak trochu chce být všechno jedno. Ale vím, že až mi bude padesát, jedno mi to nebude a budu si říkat, že jsem si tenkrát nedal o pár panáků míň a že jsem nespal o dvě hodiny denně víc.

Jak dlouho myslíte, že tu ještě budete? 

Nevím. Jeden můj kamarád říká, že dnes už doktoři dokážou sešroubovat úplně všechno. Těžko říct. Vidím se zvenku a jenom si říkám, jak to asi vypadá uvnitř. Bylo by asi rouhání k tomu cokoli říct. Viděl jsem v televizi pořad, kde takový podivný pán říkal, že za třicet let už bude úplně normální žít do 150 let. Myslím si, že se to díky medicíně trošku protáhne, ale člověk nikdy neví. Když si vezmete, že Kájovi Saudkovi zaskočil rohlík a skončil v kómatu, tak mu nějaká moderní medicína může být úplně fuk.

Takže si myslíte, že si užijete důchod?

Nevím, ale přestal jsem kouřit, tak snad ano.

Foto: Ivana Dvorská (Internet Info), archív Jana Hnízdila