Je pravda, že české děti nečtou?

Výsledkem podle pedagogů je, že děti ve škole často nevědí, o co ve čteném textu jde, neporozumí mu, nedokáží najít v knize informace, čili se neumějí učit. A tím pádem mají i omezené vyjadřovací schopnosti.

Vezměme to z druhého konce, začneme od toho, co je konstantní a dané. Každý pedagog ví z praxe, že ve třídě má zhruba třetinu žáků nadaných, třetinu průměrných a třetinu horších. Z toho lze usuzovat, že v oné třetině slabších žáků a v části těch průměrných nebudou asi milovníci četby či literatury. A to, co platí o dětech, platí zpravidla i o rodičích, byť samozřejmě existují výjimky. Tady zřejmě vzniká největší čtenářský problém.

Na druhou stranu, byť tohle konstatování nevyhlíží dobře, není na místě se děsit. Podle statistik o tom, jak moc čtou evropské národy, bylo totiž Česko v posledních dvou letech dvakrát druhé: za Švédskem a za Islandem.   

Vida! Kdo by to byl řekl, po nářcích učitelů? Jenomže statistika je jen statistika. Přední umístění v evropské čtenářské elitě nám mohli zajistit senioři, kteří pilně a hojně navštěvují veřejné knihovny. O tom, jestli čtou české děti málo nebo ne, to nic nevypovídá.

Zrod čtenáře: složitý proces

Jakkoli je dnešní mládež v tělesném i jiném vývoji spíše urychlená, mladý čtenář jako takový dospívá zpravidla později. K četbě jako vyplnění volného času přistupuje totiž individuálně a nějaký čas mu to trvá.  

Pokusme se to doložit dvěma příběhy:

„Moji rodiče byli vášniví čtenáři. Když tvrdili, že mě to taky chytne, vůbec jsem jim nevěřila, ale měli pravdu. U mých dětí je to podobné. Nejstarší dceru ovlivnilo, že když jsem jí v druhé třídě četla před spaním Harryho Pottera, brzy nechtěla čekat na pokračování až do večera dalšího dne a pustila se do čtení sama. Dneska chodí na gympl, batoh má narvaný knihami a na poličce knížky klasiků. Mladší dcera je vlažnou čtenářkou a pošklebuje se povinné školní četbě, což vybízí k úvaze o zařazení pro dnešní děti atraktivnějších titulů, než je třeba Klabzubova jedenáctka. Nejmladší syn četl převážně komiksy, ale – historie se opakuje – dostal ho Harry Potter, hltá jeden díl za druhým.“

„Jsme čtenářská rodina, do níž jako by nejmladší syn vůbec nepatřil. ‚Hele, tohle je fajn knížka, tu si přečti! Nebo tahle, ta by se ti určitě líbila!‘ tak jsme na něj v dobrém utočili. Bránil se nesouhlasným mručením. Mrzelo nás to, až pak se náhodou provalilo, že šlo o klasickou revoltu mládí. Nechtěl si do toho nechat mluvit. Několik let četl před spaním s baterkou pod dekou knihy podle vlastního výběru, a ten vůbec nebyl špatný.“ 

Pasuji tě na čtenáře      

Přesný návod jak z dětí vychovat čtenáře neexistuje, ale nepochybně platí, že méně je více a tlačit na pilu škodí. Doporučit lze působení jaksi implicitní (v tichosti, mimoděk) například nejdříve pravidelným večerním předčítáním dítěti před spaním. Pak navázat povolením: „Jestli si chceš číst, nemusíš jít ještě spát.“ Od věci není, pokud se ve večerním shonu podaří rodině najít chvilku na společné čtení nahlas, kdy se dospělí a děti v četbě na pokračování střídají.

Jako problematické se však ukazuje, nutíme-li děti ke čtení tím, že jim zakážeme sledování televize či zabavíme MP3. Jsou tu však i jiné nápady. Například se rozmáhá akce veřejných knihoven, při níž se čtenáři, žáci prvního stupně základních škol, pasují na čtenáře. Probíhá to slavnostně a nově pasovaní „rytíři četby“ dostávají na rok zdarma průkazku do knihovny a jako dárek – knihu.

Jaké jsou vaše zkušenosti? Které knížky baví vaše děti a které bavily vás?

Reklama

Ilustrační foto: Dreamstime