Ještě k ADHD: co měli společného Goethe, Picasso, Edison a možná i váš syn

Původně jsem uvažoval o tajemném titulku článku, měl znít: LMDMBDBLDEDMMDADDADHD a PAS. Pouhá řada začátečních písmen anglických slov vymezujících různé názvy souboru příznaků lehké mozkové dysfunkce doplněná o začáteční písmena Parental Alienation Syndrome měla poškádlit čtenáře „titulkáře“. Zřejmě přečtou jen název textu, nicméně obratem napíší velmi kritický komentář k celému článku.

I když proč ne. Máme svobodu vyjadřování. U internetových glos takové „rychločtení“ nepřináší fatální následky. Jen mne zlobí, uvědomím-li si podobný přístup namátkou v rozličných referendech a volbách. Výše zmíněné „rychločtení“ může mít i ekonomický dopad. Stačí něco koupit od pofiderních obchodníků nebo podepsat text pod přímo sexy titulkem typu: Smlouva o báječné půjčce plné legrace, pochopení a navíc málem bezúročné.

Server Vitalia.cz se zaměřuje nejvíce na problémy související se zdravím a s nemocí. Prvky společenské dysforie zvané „blbá nálada“ mají v úvodu popisovaných zlozvycích přinejmenším některé ze svých kořenů.

Zmíněný text Tvrdí: Za nás žádná hyperaktivita nebyla… Mají pravdu? získal desítky ohlasů, vyvolal zatím zřejmě největší debatu ze všech mých článků zde, a to včetně předchozích textů týkajících se tématu hyperaktivity a ADHD (Je-li v okolí jediná louže, spadne do ní. Proč?, Příznaky ADHD v dospělosti nemizí. Sorry…). Že by zájem o tyhle žáky „občas nezdvořáky“ rostl?

Pozor na ukvapené diagnózy

Nelze tvrdit, že problémy „dětí z hadích ocásků“ jsou každodenním chlebem rodin obdařených potomky. Dle přísnosti kritérií u nás různí autoři uvádějí výskyt jevu u dvou až dvanácti procent školáků. Tvoří dvaadvacet procent pacientů dětských psychiatrických ordinací.

Máte-li dceru, riziko je snížené. Převaha chlapecká je dle různých pramenů v poměru 4,8:1, 3:2 či 2:1. Již klasik nad jiné, povolaný Zdeněk Matějček (1922–2004), si všiml, že rok od roku je této problematice věnována větší pozornost. Přirovnával ji k leváctví. Kdysi záležitost pro striktní převýchovu, třeba i po zlém a za cenu neurotizace. Dnes je typ laterality respektován zcela samozřejmě.

Pan profesor býval dosti tolerantní i k potvrzení lehké mozkové dysfunkce, jež občas jakoby dle římského práva vyznívá „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“. Rozumí se postiženého podezřením na ADHD. Ostatně jeho oblíbené rčení bylo: „Lhát se nemá, ale nemusí se říkat celá pravda.“

V citovaných ohlasech pominu již zmíněné titulkáře. Podobně i samozvané mediální analytiky. Ty, kteří z běžného titulku – jež je citací výroku, s nímž polemizuji – usuzují na touhu po bulvarizaci textu, ba i na nezkrotnou přitažlivost co největšího počtu kliknutí na internetu. Na rozdíl od nich za přečtení stojí několik ohlasů na téma „odkud lidstvo jde a kam směřuje“. Pro tak velké téma tu ale přece jen prostor není. Zmíním se především o příspěvcích zaměřených na pomoc a pochopení dětem, jež to opravdu potřebují.

Především ADHD nelze ztotožňovat ani zaměňovat s Aspergerovým syndromem. Ten sice nemá u každého vždy stejné projevy, leč může být i pravým opakem chování typického pro ADHD. Fakt, že v jednom i druhém se mohou objevit poruchy pozornosti, lze vidět v souladu s rčením „když dva dělají totéž, není to totéž“.

Před ukvapenou diagnostikou varuji u osmnáctileté dcery čtenáře. Ta „odmlouvá, je drzá, plácá nesmysly, nechce chodit do školy“. Příčin může být několik – od zcela banálních, až po mnohem závažnější, než je pouhé ADHD. Jí i rodičům moc přeji, aby šlo o pouhou – byť poněkud „zastydlou“ – patickou pubertu. Razantně to řeší rada: „Pokud jí už bylo osmnáct, řešení je prosté: sbalte jí kufr.“ Tak radí MM. Capsle rovnou doporučuje „vykopnout z baráku“. Vše je právně i psychologicky vzato složitější.

Nad vlivy, jež podporují vyšší počet výskytu ADHD i jiných srovnatelných nesnází, se zasvěceně zamýšlí příspěvek podepsaný Standa. Ocenění zaslouží mj. i jeho skromné a věcné upřesnění vyznění jeho glosy: „Tím neříkám, zda to je dobře či špatně, zda se s tím něco má (a dá)dělat, nebo ne…“

Asperger není ADHD ani „nezvládnutí výchovy“

Veliké zjednodušení přináší i Petr tvrdící: „Aspergerův syndrom je možná pouhé pojmenování nezvládnutí výchovy rodičem.“ Když vidí, jak se vzteká děťátko v krámu a matka není schopna situaci řešit, jen zírá. Píše: „Nová doba – nové nemoci.“ Dodávám rčení – „vedle jak ta jedle“. Asperger není ADHD ani „nezvládnutí výchovy“. V Informatoriu školy mateřské napsané roku 1632 píše J. A. Komenský o „vášničkách všelikých“. Mimo jiné jde o zmíněné „vztekání děťátek“.

Velmi si cením věcného příspěvku Eevee: „Aspergerův syndrom patří mezi poruchy autistického spektra. Vyznačuje se především potížemi v komunikaci a sociálním chování, které jsou v rozporu s celkově dobrým intelektem (u některých jedinců může být i velmi nadprůměrný) a řečovými schopnostmi (pasivní slovní zásoba bývá bohatá, vývoj řeči není opožděn). Jedná se o celoživotní úkaz, který je potenciálně handicapem. Toliko k nezvládání výchovy… myslím si, že než něco vypustíte do světa, měl byste si přečíst o čem je řeč… Též mám dítě s ADHD a vskutku to není jednoduché… dlouho jsem se bránila nějakému odbornému pojmenování jeho ´lumpáren´, nicméně jsem byla vyvedena z omylu. Kdo nezažil, nepochopí…“

Ne každá nepozornost či rozjívenost je ADHD

Glosa podepsaná Angelika uvádí pozoruhodný a velmi výmluvný pokus: „Rozdělte si velký čtverec na 5×5 čtverečků. Do každého si dejte jednu fotografii. Potom položte na všechny kromě prostředního barevný filtr. Prostřední fotografie zůstane jasná, ostatní jsou potlačené. Ta jasná je problém, který nás zajímá. Jenže! Dítě s ADHD má ten filtr na všech fotografiích a má-li najít to důležité, tedy téma prostřední fotografie, musí vynaložit daleko více úsilí k jeho rozlišení. Takové dítě je potom dříve unavené a ztrácí pozornost.“

Snad výše zmíněné samo o sobě vysvětluje nesmyslnost dalšího názoru: „ADHD je při vší úctě umělá diagnóza pro rozežrané děti, tak, aby jim bylo možné formálně stanovit psychiatrickou diagnózu a futrovat je psychofarmaky od farmaceutických firem.“

V odborné diagnostice – ostatně nejen tam – existují „tradicionalisté“ a „modernisté“. První se drží již vytvořeného systému. Např. v psychiatrii je pro ně biblí 10. revize americké klasifikace duševních chorob. Druzí vyznávají daleko volnější a hodně pragmatický přístup.

Nejde jen o ADHD. Příkladem může být namátkou třeba i syndrom zavržení rodiče – Parental Alienation Syndrome. Pravda, např. bludy a halucinace v jeho rámci nenajdeme, leč příznaků atakujících duševní pohodu je i tak v onom traumatu dost. Není ani tak podstatné, zda PAS patří zcela do psychiatrie nebo obsahuje sociálně psychologické, právní i etické aspekty. Mix vlivů a projev ů termín shrnuje a usnadňuje jejich porozumění. Samozřejmě platí, že ne každé odmítání rodiče má charakter zmíněného postižení. Podobně ne každá nepozornost či rozjívenost je ADHD.

Nebuďte přísnější než ministerstvo školství

Poněkud ambivalentní – zároveň v něčem kladný a jinde i záporný dojem vyvolává příspěvek podepsaný Betulia. Nemohu souhlasit s přístupem: „Řekla jsem paní učitelce, ať mu neulevují, že v životě mu taky nebude nikdo ulevovat… a na život se musí připravit.“

Nevidím totiž důvod, proč být přísnější než ministerstvo školství. Tam, kde na základě objektivních odborných analýz nabízí stávající klasifikační řád dětem (zejména trpícím tzv. dys-) určité úlevy, přesněji individuální přístup, je na místě jej využít. Mimo jiné i s ohledem na jiné děti, které „individuál“ v čase tolik diskutované školní inkluze nezbytně potřebují. Mimochodem ve třicátých letech minulého století byl za moderní a správný pokládán názor: „Nemazlete se s dětmi, maminky. Život se s nimi také mazlit nebude!“ Dnes víme, že citová i dotyková deprivace v dětství výrazně snižuje odolnost vůči stresu v dospívání i v dospělosti.

Velmi přínosné je naopak konstatování, jež platí nejen u ADHD: „Z mojí strany to vyžaduje pevné nervy a hlavně mantinely pro syna a disciplínu, co se řekne, to platí a přes to vlak nejede. Disciplínou ale rozhodně nemyslím fyzické tresty, to je naprosto ke škodě věci, zkusila jsem to a udělala jsem více škody než užitku. Prostě cukr a bič, ale něžně a s jasnými pravidly. Pro rodiče je tento přístup náročný, hlavně pokud sami v sobě nemají smysl pro řád. Není to ale jejich chyba, každý jsme jiný a ne každý má řád rád.“

Takříkajíc do kamene by měla být tesána následující vpravdě zlatá slova paní Betulie: „Takže hlavu vzhůru, milí rodiče s dětmi s AHDH, Aspergrovým syndromem atd. Všechno zlé je i pro něco dobré… a na to dobré je potřeba se soustředit. Já mám doma dítko, co mě někdy ´dostává do vrtule´, ale neskutečně mě to posiluje a obohacuje – a za nic na světě bych nechtěla, aby bylo jiné.“

P.S.: Ještě jeden ohlas na závěr: „Já myslím, že je to hodně smutné, když je někdo vděčný za facky a výprasky, jak o tom píše Petr. Mě to jen motivuje k tomu, abych své děti vychovával jinak. Aby mohly v nějakém budoucím komunikačním médiu ve svých pětapadesáti letech projevit vděčnost za respekt a podporu, díky které prožívají šťastný život.“ JB