Jídlo je mocná zbraň. Funguje jako odměna, trest i způsob vydírání

Před řadou let jsem po přednášce poobědval s Miroslavem Plzákem. Bard manželského poradenství byl tehdy na vrcholu sil i úspěchů. Tomu odpovídalo i jeho poměrně sebevědomé vystupování. Z jídelního lístku si vybral jehněčí, brambory a špenát. Přesněji řečeno zvolil dvojnásobnou porci brambor i jehněčího a dvakrát se ujistil, že je možno dostat pokrm i bez špenátu. Číšník již odcházel a pan doktor jej ještě pohybem ruky přivolal. Zeptal se snad až úzkostně: „A ani u předchozího strávníka nebyl na talíři, který dostanu, špenát, že?“ Byl ujištěn, že se nemusí obávat. Posléze při placení dal velkorysé spropitné a poznamenal: „Se špenátem to opravdu nemělo nic společného, děkuji.“

Autor: Isifa.cz

Jídlo je mocná zbraň. Funguje jako odměna, trest i způsob vydírání, manipulace a nátlaku

Mám onu zeleninu docela rád, zvláště pokud je připravena s hojným česnekem. Je pro mne spojena i s pozitivními vzpomínkami na to, jak mi babička coby malému chlapci vykládala, jak Pepek námořník vždy přepral piráty neb měl sílu … hádejte z čeho.

Čtěte téma: Nedostatek železa srovnají některé potraviny, hlavně ty červené

Pana doktora jsem se ptal, proč špenát tak nesnáší. Nejprve pravil něco o tom, že to není ani tak zelenina, jako rozteklý, nechutný, zelený blivajz. Pak se zmínil o svém zřejmě poněkud pedantickém otci – „muži úředníkovi“ zastávajícím stanovisko, že s jídlem se nesmí plýtvat. I tím je záhodno vychovávat dítka ke kázni, šetrnosti a pevné vůli. Výborným prostředkem byla podle něj zásada: „Co je na talíři, všechno dojíš a basta!“ Tak se tátovi podařilo znechutit malému Mirkovi nejen špenát. Vztah syna k otci, jak to říci co nejjemněji, měl jisté rezervy. Miroslava Plzáka jsem v mnohém považoval za svého učitele. Mnohokrát jsme spolu různě komunikovali. Nikdy se ovšem nestalo, že by se mi svěřoval se vzpomínkami z dětství a vztahy k rodičům. Přesněji – stalo se tak jen jednou nad špenátem ve Žďáru nad Sázavou.

Přečtěte si: Kopírujete ve výchově své rodiče? 

Psychologická diagnostika zná termín projektivní testová metoda. Jde o test, jehož prostřednictvím zkoumaná osoba promítá navenek své postoje, názory, způsoby vnímání. Příprava, nabídka, rituály, požadavky spojené s jídlem mají mimo jiné i „projektivní“ význam. Poučenému konzumentovi sdělují víc, než je na první pohled patrno.

Jídlo jako odměna: funguje na děti, soudruhy i šimpanze

Záležitost je to tradiční, s kořeny přinejmenším v dávném nevolnictví. Koruna pomyslného stromu se rozkošatila v relativně nedávné době: při různých oslavách od MDŽ (chlebíčky) až k opulentním hostinám při výročních schůzích úspěšných JZD. Svou roli hraje i v nenápadné podobě v ryzím soukromí, třeba formou odměny dítěte bonbónem za provedení určité činnosti. Jde o formu pozitivního podmiňování.

V slavných Kohlerových pokusech na Tenerife úspěšně působilo i na šimpanze. Ti si postup rychle osvojili a zištně, nebo spíše mlsně spontánně opakovali. Zdaleka nemusí jít jen o děti a zvířata.

Odměnit se za perný den – práci, jednání či učení – něčím dobrým je zcela běžná záležitost. Též ovšem bezpečná a rychlá cesta k obezitě. Leč pozor – záleží na úhlu pohledu. Snad nejvýznamnější britský psycholog H. J. Eysenck konstatoval: „Proti stresu výborně působí jídlo, sex a autogenní trénink.“ Během let jsem toto tvrzení vědcovo obětavě ověřoval sám na sobě a mohu je jen potvrdit. Věda vyžaduje oběti. Ta moje se jmenuje „obezita magna“.

Katalog nemocí: Obezita

Jídlo jako trest: Hlad zlomí i silné osobnosti

Zdaleka nemusí, byť často může jít především o omezení či odebrání jídla. Na leckterém hradě je doposud relativně funkční hladomorna. Zprávy z koncentračních táborů a gulagů dokládají, že moření hladem se poměrně masově odehrávalo i v tolik osvíceném 20. století. Vzpomínky těch, kdož přežili mj. transporty v době holocaustu, připomínají, že namátkou zlato snubního prstenu bylo měněno za krajíc chleba nebo trochu vody. V Evropě tento byznys ožil poměrně nedávno – v čase války v bývalé Jugoslávii. Hlad dokáže zlomit i silné osobnosti.

Leč přejděme spíše k tzv. malé rodinné historii. „Jít spát bez večeře“ býval druhdy dosti běžný trest nezdárných dítek. Dnes je již ojedinělý. Častější bývá odepření moučníku či jiných nadstandardních pokrmů. Specifickým trestem může být „výchova ke kázni a šetrnosti“ v již zmíněném smyslu – „co je jednou na talíři, to se musí sníst“. Nesetkal jsem se doposud s nikým, kdo by si uvědomoval jakoukoliv souvislost mezi svojí pevnou vůlí a popsaným drilem. Poněkud ďábelský úspěch mívají podobné vzpomínky z dětství u některých maminek na rodičovské dovolené. Ty po dětech dojídají vesměs nepříliš chutné, leč zdravé a poměrně syté pokrmy. Na slovo váha poté reagují náznaky panické ataky. Při slově hmotnost se pak počínají třást po celém těle.

Čtěte dále: Jak si vychovat nejedlíka

Ze vzpomínek manželského poradce ještě odlišný příběh s dobrým koncem. Pan X zdůrazňoval nutnost šetření na jídle a nezbytnost využívání domácích zdrojů. Trpěl častou utkvělou představou mužů: „Manželka by měla dokázat vařit za jen o málo větší peníze než před lety moje maminka.“ Paní X se intuitivně rozhodla využít psychoterapeutické techniky přesycení. Tchán-zahrádkář ji hojně zásoboval jahodami. V rodině začalo červené opojení. Pondělí – jahodové knedlíky tvarohové, úterý totéž leč makové, středa koláč – hádejte s čím, čtvrtek jahodové rizoto, pátek jahodové toasty a jahodová polévka. „A na víkend mi manžel dal peníze, abych koupila pořádné maso,“ komentovala řešení nastalé kulinářské krize dáma. Pro úplnost připomínám, že každé jahodové jídlo kořenila kuchařka obdivnými slovy o tom, jak má manžel pravdu, šetřit je třeba, stejně jako využívat vlastních zdrojů.

Jídlo jako magnet přitahující pozornost

Upoutat pozornost lze již při nákupu. Historkami o jídle, jež připomíná jed, lze bavit společnost. Na internetu se pravidelně objevují děsivé zprávy málem o čemkoliv. Upoutat pozornost lze tzv. nimráním se v jídle. Následné otázky typu „Tobě to nechutná?“ lze využít mj. jako nahrávku na smeč. Stačí opáčit: „Ale ano, jen mne trápí, že…,“ čímž dle latiníků dostaneme hovor „in media res“. Pozornost přitahují různé prapodivné diety i varianty vegetariánství.

Jídlo jako pilíř víry

Jedna z mála ortodoxních židovek ve městě, kde žiji, byla hospitalizována. Péči o dítě pomáhala jejímu manželovi zvládat jejich dobrá přítelkyně. Ta po několika málo dnech navštívila s pohřebně laděným obličejem nemocnou. Začala: „Stalo se něco hrozného, moc se omlouvám, stydím se za to….“ V pacientce by se krve nedořezal. Že by přítelkyně místo košer kečupu omylem použila jed na krysy, nebo svedla manžela, ztýrala dítko? Z omylu ji vyvedlo vysvětlení. Kamarádka omylem dala dítěti masový pokrm na „mléčný“ talíř. Několik tisíc let staré pokyny z duchovně nejvyšších míst judaismu tak byly porušeny.

Jídlo jako náhrada

Chybí ti úspěch, zdraví, rodina, peníze, ba i radost ze života? Dej si některou pochutinu, a hned bude (alespoň dočasně) lépe. Ale ty konce! Abychom ale jen nestrašili. Přemýšlení o dobrém jídle může zahánět katastrofické myšlenky typu: „Je zle a bude ještě hůř.“

Jídlo jako droga

K určitému jídlu můžeme být mocně puzeni. Nenaplněná chuť na … může vyvolat psychické i fyzické abstinenční příznaky. Psychiatr František Faltus publikoval již před lety rovnici:

Lék, alkohol, jídlo = potenciální droga

Dobrou chuť!

Čtěte dále: Jíte doma společně?