Kolik peněz jste ochotní zaplatit za hotový oběd v restauraci? Od šedesáti do sta korun? A kolik podle vás činí přiměřená suma za porci hlavního jídla pro dítě řekněme roční? Pokud uvažujete o dvaceti třiceti korunách, zapomeňte. Ceny se blíží spíše těm z restaurací.
Budete-li kupovat hotová jídla pro děti, vyjde vás to měsíčně minimálně na čtyři a půl tisíce korun
Když vkročím do místní dobře zásobené lékárny, cítím se při pohledu na stojany s dětskou výživou jako v Jiříkově vidění. Moje jedenáctiměsíční dítě může mít den co den na jídelníčku něco jiného a já nebudu muset mačkat banány, strouhat jablka, vařit pidiporce zeleniny a kousíčky masa či trnout, aby ve večerní kaši nebyly žmolky. Všechno se dá koupit hotové, včetně již namíchané kaše, celkový výběr čítá snad desítky druhů.
Dvě stě korun denně? Žádný problém
Jenže. Sečteno a podtrženo, kdybych svému synovi skutečně denně kupovala jídlo, které výrobci logicky prezentují jako to nejlepší pro kojence a batolata a o němž se někdy mluví jako o mnohem zdravějším než doma vařeném, bude účet vypadat zhruba takto:
- ovocná přesnídávka 25 korun
- oběd 30 až 60 korun
- odpolední kakaový dezert 15 až 20 korun
- večeře, již hotová kaše, 30 korun
K tomu je ještě třeba připočíst něco ovocného pití řekněme za dvacet třicet korun na den a jsme klidně na 150 i více korunách denně, takže se měsíčně klidně vyšplháme na minimálně čtyři a půl tisíce korun, a to bez mléka. Samozřejmě, málokdo kupuje dítěti všechny nabízené pokrmy, ale znám dost matek, které na cenovou nabídku výrobců a prodejců přistoupily. Výrobci míří vcelku najisto, rodiny se slušnými příjmy neváhají investovat také do dětského jídla.
„Zatímco místo ovocné přesnídávky dám dítěti občas banán, hotové obědy kupuju, nemám čas ani trpělivost vařit se s miniporcemi. Ceny se mi moc nelíbí, ale beru to tak, že jídlo je vyvážené a obsahuje všechno, co syn potřebuje. Nemyslím si, že by už měl jíst to, co my. Objednávám jídlo ve velkém po internetu, takže je nakonec o něco levnější, než kdybych ho domů nosila z kamenného obchodu,“ řekla mi Kamila z Prahy, jejíž syn nedávno oslavil první narozeniny.
Kromě obědů mu matka kupuje i různé hotové dezerty, protože jsou podle ní jako odpolední svačina ideální, zvláště pokud jsou někde venku nebo když dítě hlídá chůva, Kamila totiž na částečný úvazek pracuje, byť z domova.
Jenže to je právo ono, je otázkou, zda tahle hotová jídla obsahují všechno, co dítě potřebuje a zda v nich naopak není něco, bez čeho by se ještě nějaký čas klidně obešlo.
Přečtěte si: V mrkvi pro nejmenší je třetina rýžové mouky
Specialista na dětskou výživu Petr Tláskal z pražského Motola nedávno uvedl, že je navíc žádoucí, aby dítě plus minus od roka dostávalo podobné nebo dokonce stejné jídlo jako ostatní členové rodiny, samozřejmě nekořeněné a v konzistenci odpovídající jeho počtu zubů.
Kde se bere vysoká cena?
Nevím, jak vy, ale já osobně považuju třeba skoro 60 korun za sotva 250 gramů oběda pro dítě ve věku jeden až tři roky za nehoráznou sumu, nehledě na to, že je to porce, která zdaleka všem dětem v tomto věku nemusí stačit.
Děti, zvyklé na kupovaná jídla, ta doma uvařená často odmítají
Výrobci sice jako jeden muž tvrdí, že používají špičkové suroviny a že jídlo je vyvážené, ale zdaleka ne všechno se honosí přídomkem bio, který by v mých očích dokázal vysokou cenu alespoň částečně ospravedlnit.
Bio jsou třeba boloňské špagety od firmy Hipp, 250 gramů má za cenu kolem 55 korun, které firma doporučuje jako přechodné jídlo, než dítě začne jíst s ostatními. Tahle přechodná fáze má však podle doporučení výrobce trvat dost dlouho, jídlo je určené dětem od jednoho do tří let věku. Jídlo balené v ochranné dusíkové atmosféře je dle sdělení výrobce bio ve všech svých složkách, ale krom těch, které by člověk čekal, je tu třeba rýžový škrob nebo uměle dodané antioxidanty.
Levnější jsou boloňské špagety od Hami určené stejně starým dětem – jednak jich je o něco méně, 230 gramů, navíc nejsou bio. Pořídíte je za cenu kolem 40 korun. Jídlo obsahuje mimo jiné kyselinu nikotinovou neboli vitamín B3, běžnou součást vitaminových doplňků. Do jídel se však zároveň přidává proto, aby zlepšila barvu mletého masa a podobně.
Nehledě na to, že některá jídla obsahují přísady, které dítě ani jíst nemá – nevidím třeba důvod, proč osmiměsíčnímu dítěti dávat pokrm nazvaný makaróny se šunkou a sýrem od Hami, dvě stě gramů za 30 až 40 korun. V goudě je pro dítě ještě zbytečná sůl a celé jídlo navíc obsahuje pekařské droždí, které je sice neškodné, ale jeho přítomnost v tomhle jídle nechápu.
Spekulovat se dá také o tom, zda mají osmiměsíční děti jíst kakao, které je obsaženo například v kakaovém desertu od Nestlé. Balení čtyř kusů po sto gramech vyjde celkem na 70 korun.
Proč jim domácí jídlo nechutná
Lékařka Jana Vondráková navíc tvrdí, že si na sebe rodiče tím, že dětem kupují průmyslově vyráběné jídlo, pletou ještě jiný bič. „Děti si zvykají na chutě již hotových jídel, což je dobře vidět třeba na různých mléčných krémech a slazených jogurtech. Když pak rodič chce, aby dítě snědlo bílý jogurt nebo třeba obyčejnou tvarohovou pomazánku, ono nechce. Stejně jako dítě, zvyklé na slazené ovocné přesnídávky, těžko přesvědčíte, aby si dalo samotné jablko, protože ono je ve srovnání s nimi vlastně kyselé,“ nedoporučuje podobné hotovky používat ve velkém lékařka.
Nedávný výzkum poradenského centra pro dětskou výživu navíc ukázal, že čtyři děti z pěti včetně batolat nejedí dostatečné množství zeleniny, důvodem může být opět to, že na ni nejsou zvyklé, nechutná jim.
Samozřejmě, v hotových masozeleninových příkrmech pro děti najdete spoustu zeleniny, jenže čert ví proč chutná jinak, než třeba doma uvařená mrkev, takže i na ni si pak dítě obtížně zvyká. Opakované testy sice prokázaly, že v zelenině z běžných obchodů bývá více dusičnanů než v dětských výživách, a rodiče mají správně někde v podvědomí zasutou informaci, že malým dětem hrozí kvůli jejich zvýšenému množství dechové potíže. Jenže ohroženy jsou jen děti do tří až šesti měsíců, starší už umí dusičnany ze stravy absorbovat a potíže zvané methemoglobinémie je postihnout nemohou.
Přečtěte si: Nekojím. Jsem vážně zrůda?
Výrobci jsou spokojení, každý nový budoucí zákazník se počítá, rodiče už méně. Hrozí jim, že pak dopadnou jako jeden můj známý, který smutně konstatuje, že pokud se vyváří s nějakým od základů nešizeným pokrmem, může vzít jed na to, že ho jeho tříletá dcera nebude chtít. „Chcete mít jistotu, že je jídlo poctivě domácí? Dejte ho ochutnat naší Karolíně, pokud ho nechce, je to jisté.“
ČLÁNKY DO MAILU