Do dveří kavárny vstupuje drobná blondýnka. Ač ji na jejím webu Cukrfree.cz nemáte moc šancí vidět (spíše než před hledáčkem objektivu stojí za ním), okamžitě ji poznávám. Je trochu napjatá a nesvá, teprve před týdnem se vrátila z ročního pobytu na Islandu a právě ji čeká první živý rozhovor. Napětí však po pár větách opadá, v družném rozhovoru Janina Černá začíná odrývat nejniternější boly i životní úspěchy. Tím největším je výhra nad závislostí na cukru a vlastně i jí samotné nad sebou. Nahlédněte do soukromí autorky Cukrfree Kuchařky, která si prošla peklem anorexie a bulimie, aby našla svou vlastní cestu, cestu bez cukru.
Proč jste se rozhodla k životu bez cukru?
Došla jsem k tomu po třinácti letech života s poruchou příjmu potravy, kdy jsem zkoušela prakticky všechno, ale nic mi nepomáhalo. Když už něco pomohlo, tak jen na chvíli, a pak jsem opět spadla na dno. Život bez cukru se mi jevil jako poslední možnost, přestože jsem k němu byla počátku dost skeptická. Měla jsem totiž zkušenosti se sacharidovými vlnami, které jsou založené na střídání příjmu velkého množství sacharidů s minimálním množstvím, což ve mně z anorexie vyvolalo bulimii, protože jsem se začala přejídat. Ale nakonec jsem to zkusila a poprvé po třinácti letech jsem cítila změnu, cítila jsem, že ovládám své chutě, nemyslím tolik na jídlo, jsem v pohodě a k tomu hubnu.
Když se vrátíme k poruše příjmu potravy, vy jste obě nemoci, kterými jste prošla, tehdy označila za své kamarádky, anorexie byla Ana, bulimie Mia. Kde se tyhle kamarádky vzaly, co bylo jejich spouštěcím mechanismem?
Tím důvodem byl můj otec, který ve mně od malička, i když asi ne úmyslně, vyvolával pocity méněcennosti. Narážel na můj vzhled, váhu, na to, co jím a co bych měla jíst, že bych měla více cvičit, i když jsem závodně plavala. Měla jsem pocit, že mu musím dokázat, že jsem lepší, než si myslí. Bohužel ho nezměním, změnit jsem se mohla jen já. (Přečtěte si téma: Může za anorexii máma a za bulimii táta?)
Jak se na vás podepsalo kamarádství s Anou a Miou? Proč jste je označila za kamarádky, když vás ničily?
Lidé s poruchou příjmu potravy mají společné jedno, tyhle dvě kamarádky je nesmírně naplňují, proto je hrozně těžké se jich vzdát, přestože vědí, že je ničí. Když jsem se nakonec těchto nemocí zbavila, bylo pro mě následně velmi těžké najít novou náplň života. Devadesát procent času jsem totiž dříve trávila cvičením a myšlenkami na jídlo, na hubnutí, na sílu toho kamarádství, a najednou jsem nevěděla, co s volným časem.(Přečtěte si: Ortorexie: „Feťáci“ zdravé výživy)
A vy jste byla ten typ člověka, který každý den potřebuje tři tatranky a dvě koblihy, které zapíjí kolou? Nebo jste jedla velmi zdravě, jen v nekontrolovaném množství?
Ana byla zdravější, ale zase jsem jedla hrozně málo, a když jsem pak přešla na Miu – bulimii, tak jsem se začala přejídat, ale zdravým jídlem. Já jsem na posezení snědla klidně dvě kila jablek, meloun, banán a bylo toho tak moc, že jsem to začala sama od sebe zvracet. Nikdy jsem zvracení nevyvolávala. Už jak jsem jedla, myslela jsem na to, co a kdy zase budu jíst. Jenom jsem plánovala jídlo a počítala nutriční hodnoty. Nakonec jsem z přejídání zdravými potravinami přešla do přejídání se vším, co jsem si během kamarádství s Anou odpírala. Tato kamarádství se střídala v tříletých intervalech. (K tématu: Prof. Papežová: Posedlost zdravou výživou vede až k poruše příjmu potravy)
Proč jste se s Anou a Miou přestala kamarádit?
Když jsem měla bulimii, utekla jsem i proti vůli lékařů z Prahy, se kterou jsem měla spojené jen vzpomínky na své poruchy příjmy potravy. Odletěla jsem do Austrálie, která mi hrozně pomohla. Dostala jsem se psychicky do pohody, protože jsem se přestala tolik zajímat o to, co jím. Musela jsem se starat hlavně o to, abych tam přežila, abych se uživila, vydělala peníze na nájem. V té době jsem měla sedmdesát pět kilogramů a říkala jsem si, co může být horší, než když přiberu dalších pět, tak jsem zkusila osmitýdenní program bez cukru. Konečně jsem začala kontrolovat, co jím a kolik toho jím, přestala jsem mít obsesivní myšlenky na jídlo, přestala jsem myslet na kalorické tabulky. Začala jsem s cukr free, které je založeno na zvýšeném příjmu zdravých tuků a omezení fruktózy. Po čase jsem přišla na to, že mi nejvíce vyhovuje omezení sacharidů celkově, což není cukr free, ale low carb high fat diet. Kvůli tomu, co jsem prožila, a s vědomím toho, že nejsem na sto procent vyléčena – a nikdy nebudu, tak je to pro mě záchrana. Kdybych se vrátila zpátky k cukru, vím, že by se opět mohlo něco stát.
Jak vypadá taková osmitýdenní kůra bez cukru? Co všechno jste z jídelníčku musela vyřadit?
Tím, že jsem třináct let byla na dietách a vždycky jsem se musela neuvěřitelně omezovat v jídle, tak pro mě byl už začátek programu vysvobozením. Během celého svého vývoje jsem nejedla tuk a teď jsem ho najednou mohla jíst, potraviny získaly chuť, užívala jsem si je. S vysazením cukru jsem neměla takové problémy, jako by asi měl člověk, který je zvyklý na vysokosacharidovou stravu. Byla jsem prostě zvyklá trpět a omezovat se.
Co všechno jste z jídelníčku musela vyřadit?
Během těchto osmi týdnů jsem úplně vyřadila ovoce, džusy a müsli. Nic jiného extra sladkého jsem už v té době nejedla. Ovesné kaše s rozinkami, které jsem měla na snídani, jsem nahradila vajíčky nebo avokádem, saláty, používala jsem stévii… Po několika týdnech jsem začala přidávat bobulové lesní plody. Dříve jsem klidně snědla hrozen vína na posezení, dneska už mi přijde hrozně sladké. Když delší dobu nejíte cukr, tak máte sníženou hladinu vnímání sladkosti. Třeba teď po třech letech cukr free mi přijde sladké všechno, i samotný kokos nebo kešu máslo. Dnes už vůbec nic nedoslazuji.
Vy jste tedy v jídelníčku cukr nahradila, nebo jste ho přímo vyloučila i s veškerými jídly, které ho obsahují?
Já jsem cukr nahradila tukem, což je největší problém lidí, kteří si odvykají od závislosti na cukru. Oni ten cukr ničím nenahradí, takže strádají, hladoví a následně se přejedí. Důležité je nahradit cukry zdravými tuky, které najdete v avokádu, rybách, makadamových ořeších, v kešu i mandlích, panenském olivovém oleji nebo avokádovém.
A stále vám cukr nechybí? Už po něm netoužíte? Co na to říká vaše okolí?
Nechybí, závislost je pryč. Moje rodina byla zvyklá na to, že od dvanácti let nejím to, co oni. Nejdříve to brali jako moji další dietu, ale během toho tříletého vývoje se nakonec cukr free stala moje maminka, můj přítel i moje babička s dědou. Můj táta ne, ten je skeptický vůči všemu, co dělám, ale když něco dobrého cukr free udělám, tak mi to občas i pochválí. Co se přátel týče, tak mezi nimi jsem byla takový cukr free terorista, protože jsem jim neustále vysvětlovala, že cukr škodí. Myslím, že jsem jim s tím lezla hodně na nervy, takže jsem s tím po čase přestala. Teď už chodí pro rady sami.
Když někdo řekne, že je vegetarián, masožravci se ihned ptají: A co teda jíš? Máte to podobně, když řeknete, že jste cukr free?
Padaly podobné otázky, proto také vznikl před více než rokem můj blog, kde na mnohé dotazy odpovídám. Tam se už ale nikoho nesnažím přesvědčovat ani přemlouvat, nesnažím se nikoho přetáhnou na svou stranu, dělám to, co si myslím, že je správné, a pokud to někomu pomůže, tak jedině dobře. Nevěnuji se blogu ale tak intenzivně, jak bych chtěla, protože studuji právnickou fakultu, teď jsem také nějaký čas žila na Islandu, ale snažím se přispívat pravidelně. Nehraji na kvantitu, ale dbám na kvalitu a rozmanitost.
Váš blog cukr free má podtitul: sladký život bez cukru… čím si život oslazujete, když to už není cukr?
Já sladké nevnímám jako sladkou chuť, ale jako to, že si život konečně užívám. Tím, že neustále neřeším postavu, co budu jíst, co jsem snědla… Váha se mi ustálila, i když hodně necvičím, tak si váhu držím.
Máte po třinácti letech hledání pocit, že tohle je to, co vám vydrží na celý život?
Já jsem třináct let hledala směr, který bude normou, nehledala jsem něco, čím se budu lišit od ostatních, ale mě ta norma nevyhovovala. Neříkám, že tohle je program pro každého, ale konečně mám pocit, že teď jsem osvobozená od jídla a zároveň věřím, že mi život bez cukru vydrží na celý život.
Zažila jste během těch třinácti let podobný pocit svobody, nezávislosti?
Nikdy. Ani jednou. Musím říct, že jsem zažívala skvělé pocity při anorexii, kdy jsem vážila nějakých čtyřicet kilo, přišla jsem na večírek a tam jsem jídlu odolávala, přišla jsem si tehdy lepší než ostatní, že já to nepotřebuji, že já to zvládnu. Horší to bylo v období bulimie při sedmdesáti pěti kilech, kdy jsem se snažila působit na okolí, že nic nejím a pak jsem se nacpala někde v koutku. Teď už takové pocity vůbec nemám, nemám pocit, že o něco přicházím, protože jsem se závislosti na cukru zbavila.
Je ale něco, co byste si i dnes dala, i když víte, že v tom je cukr?
Není to něco vyloženě sladkého. Jestli bych si teď něco dala, co bych si užila, tak je to pizza nebo bagetka s máslem. Ale mám na blogu fat head pizzu, jejíž podklad je vyroben z mandlové mouky a sýru, přičemž na vrch si můžete udělat jakýkoliv topping.
Blíží se Vánoce, svátky hojnosti, musím říct, že jsem docela zvědavá na to, co budete mít na stole místo cukroví plného cukru…
Co se jídla týče, nejsou pro mě Vánoce z hlediska jídla něčím jiným než jakýkoliv jiný den. Loni jsem měla rybu s batátovým salátem, který mám na blogu. Co se cukroví týče, já ho moc nejím, ani přítel ho moc nemusí, takže cukroví budu připravovat opravdu hlavně pro potřeby blogu, aby lidé měli nějakou inspiraci pro cukr free Vánoce. Už teď mám na webu například Raffaelo cukr free, což je nepečené cukroví, a také cukr free perníčky. (Přečtěte si: Celiaci už se připravují na Vánoce. Jak si je užít bez lepku?)
Jaké jsou vaše nejoblíbenější suroviny?
Panenský olivový olej, ghí (přepuštěné máslo), avokádový olej, konopný olej, avokádo, mandlová mouka, kokosová mouka, používám spoustu zeleniny, lesních plodů, sýrů, snažím se využívat bio a maso z volných výběhů, i když je to někdy dost složité. Ráda používám vanilku, skořici, kakaové boby, raw kakao, ořechy a občas využiji stévii. Využívám hlavně základní suroviny a mezi sebou je různě kombinuji.
Co jste například jedla dneska?
Je tři čtvrtě na tři a já jsem pozdě vstávala, takže jsem jedla k obědo-snídani islandskou polévku kjotsupa, s jehněčím masem a zeleninou. Až přijdu domů, tak si dám salát s avokádem a fetou. Když jste low carb, tak nemáte potřebu jíst tak často. A to jsem dříve potřebovala jíst každé dvě hodiny. K večeři kolem sedmé budeme mít určitě teplou večeři, obvykle míváme maso se zeleninou v různé formě. Pstruha s celerovým pyré nebo maso se salátem, fazolovými lusky. Jím víceméně třikrát denně, svačiny obvykle nemusím mít, jím podle toho, jestli mám hlad, ne podle toho, kolik je hodin.
Už jsme to tu jednou naťukli, vy kromě studia vysoké školy hodně cestujete. Havaj, Mauricius, Norsko, teprve před pár dny jste se vrátila z téměř ročního pobytu na Islandu… Jak moc vás ovlivňují ve vaření kuchyně těchto míst?
Když cestujeme, tak se snažíme nebydlet v hotelech a jíst připravené jídlo, ale snažíme se využívat základní suroviny a vařit z nich. Na Islandu je to trochu problém, protože mezi jejich tradiční pokrmy patří ovčí hlava nebo takové shnilé maso žraloka, prostě jídlo pro otrlé. Ale třeba nám hrozně chutnalo free range jehněčí, ryby a skyr. Když se pak vrátíme do Čech, tak mi ta čerstvost a pestrost hrozně chybí. Každá země má ale něco, na Islandu zase nevypěstujete čerstvá rajčata, pokud nemáte skleník, a jídlo tam je nesmírně drahé.
Už máte vysněné místo, kde byste chtěla žít? Cítím, že Česká republika to nebude.
Máte pravdu, tady nemohu zůstat. Líbí se mi na Islandu a v Austrálii, všichni jsou tam v pohodě, bez stresu, je tam překrásná příroda. Máme vysněné místo na Novém Zélandu, na Akaroa, taková rozlehlá vesnice plná krásné přírody. To je to, co mi tady v Praze chybí, proto už se teď na konci listopadu chystáme do Kanady a v únoru po třech letech do Austrálie. Sice mi teď bude vycházet knížka Cukr free a chystám diplomku, takže toho budu mít hodně, ale věřím, že to všechno zvládnu.
Janina Černá
Studovala na Islandu Mezinárodní právo životního prostředí. Přestože studuje práva, legislativě se věnovat nechce. I když se nepovažuje za kuchaře, chtěla by se v budoucnu více věnovat jídlu, přemýšlí o vlastní cukr free restauraci. Ráda by se více věnovala focení, které je jejím koníčkem. Před několika málo dny jí vyšla u nakladatelství CPress kniha Cukrfree kuchařka, v níž najdete více než sedmdesát receptů na snídaně, hlavní jídla, dezerty i na výrobu domácích potravin, které jsou prosté cukru. Vede úspěšný blog Cukrfree a Instagram zásobuje skvělými fotografiemi.
ČLÁNKY DO MAILU