Josef Pejchal: Jsem náruživým pasivním kuřákem

Autor: Archív TV Nova

V „ordinaci“

Narodil se v jižních Čechách, posledních osm let ale žije a pracuje v Pardubicích. Josefa Pejchala můžete vídat na prknech Východočeského divadla, ale také v televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě 2, kde se objevuje už od roku 2006 v roli doktora Suka. Před seriálovou tvorbou ale dává přednost divadlu, a tak MUDr. Suk občas „odjíždí“ na stáž, aby se Josef Pejchal mohl plně věnovat divadlu, které je pro něj podle jeho slov důležité.

Před Pardubicemi hrál v Moravském divadle v Olomouci či Černém divadle Jiřího Srnce. Nevyhýbají se mu ani filmové role, zahrál si například v Johance z Arku, Ultimátu, Hostelu nebo Bazénu. Kromě Ordinace v růžové zahradě a Ordinace v růžové zahradě 2 jste jej mohli vidět i v dalších původních seriálech televize Nova: Ulici a Redakci. Vedle divadla a televize se věnuje také dabingu, rozhlasu a moderování různých akcí, včetně charitativních.

Myslíte si, že žijete zdravě?

Můj doktor si to možná nemyslí, já občas také ne, ale asi to není tak špatné. Každopádně občas nějaké trápení a nemoci mám, takže je stále co zlepšovat. Snažím se sportovat, nekouřím, piju střídmě a chodím mezi lidi, nejsem uzavřený člověk. Doufám, že to všechno jsou předpoklady k tomu, že žiji zdravě – ačkoliv jsme se k tomuto rozhovoru sešli v jediném kuřáckém prostoru ve Východočeském divadle (rozhovor vznikal v divadelním klubu v přestávkách mezi zkouškami, pozn. red.). Díky kolegům jsem silný pasivní kuřák, ale jinak to asi u divadla nejde.

Kolik hodin denně průměrně spíte?

Se spaním to mám problematické, můj životní styl je takový specifický. Hraji docela dlouho do večera, takže bývám dlouho vzhůru. Představení začíná v šest nebo sedm hodin večer, hodinu před ním už musím být v divadle. Odráží se to i na jídle, ve stravování jsem na tom hůř. Divadlo končí v deset, někdy v půl jedenácté nebo i v jedenáct, a než se člověk dostane do postele, je většinou už druhý den. Z 99 procent případů chodím spát až po půlnoci.

A v kolik hodin vstáváte?

Podle možností. Snažím se spát do poslední minuty. Nemám problém vstát a okamžitě vyrazit do práce. Můžu fungovat i v případě, že na natáčení vstávám v pět hodin ráno a spát jdu v jednu v noci. Nevadí mi to, ale fungovat tak celý týden by bylo hrozně náročné. Pokud mám nějaký den volno, přispím si. Obvykle spím tak okolo sedmi hodin denně.

Jak často pijete kávu a alkohol?

Kávu velmi sporadicky. Když cestuji, občas si ji dám, většinou někde na benzínce. Dávám si ji i v divadelním klubu, ale doma si většinou vařím čaj. Preferuji ho před kávou. Tu piji neslazenou s mlékem, u čaje to samé. Z alkoholu mám velmi rád dobré víno. Nemám nějakou oblíbenou odrůdu a značku. Každopádně mám radši sušší vína, ať už červená nebo bílá. Hlavně když jsou dobrá a je s kým je pít. Pivo si občas dávám s kamarády, většinou po sportu. Ale nejsem pivař, jako řidič piju spíš nealkoholické pivo, tak v devíti z deseti případů.

Řekl jste, že nekouříte. Nikdy jste to nezkoušel?

Zkoušel, samozřejmě, jako skoro každý, už na základce. Bohudíky mi to nezachutnalo. Jsem silný pasivní kuřák, jinak se mi tenhle nešvar vyhýbá. Dokážu si ale představit, že si s kamarády jednou za rok dva zapálíme doutník. Spíš z frajeřinky.

Takže jako pasivní kuřák máte ke kuřákům spíš kladný vztah.

To ano, když s nimi spolupracuji!(smích) Každopádně ocením, když zrovna v divadelním klubu obědváme, že kolegové nekouří. Nebo se snaží přesednout někam jinam. Ale to máte stejné jako s dítětem, které se v bazénu vyčůrá do jednoho rohu. Pak je jedno, jestli plavete tam nebo tam.

Jak často a co jíte? Snažíte se dodržovat pravidelnost ve stravě, nebo jíte spíš nahodile podle času?

S jídlem to mám taky složité, právě kvůli mojí vytíženosti. Mám takový zlozvyk, že nesnídám. Ani to nepotřebuji, většinou se snažím spát do posledního okamžiku před odchodem z domu. O to větší si pak dávám oběd, kterým mívám spíš odpoledne. Večeři mám taky posunutou na pozdější večer, nemám problém jíst třeba až v deset hodin. Při návštěvách u příbuzných tím překvapuji. Ale dokáži se rychle adaptovat na jejich podmínky, takže normálně snídám v sedm nebo v osm, obědvám v poledne a večeřím v šest nebo sedm večer. Žaludeční vředy bohudík ještě nemám, ale už na nich intenzivně pracuji. Díky stresu a práci.

Snažíte se při výběru jídla myslet na to, zda je zdravé, nebo je vám to jedno?

Někdy si na to vzpomenu, ale pak najednou zjistím, že to nezdravé je docela dobré. Občas mívám záchvaty zdravé výživy, takže nakupuji tmavé pečivo, dávám si menší porce… Ale zatím s tím nemám problém. Obezita se nám v rodině vyhýbá, nemáme k ní dispozice. Nemám problém celý den nejíst, ale to taky není zdravé. Spíš mi hrozí žaludeční vředy než něco jiného. Sám nejsem dobrý kuchař, ale velmi rád jím. Moc neřeším, co to je. Klidně si zajdu do vegetariánské restaurace, ale je pravda, že preferuji spíš maso než sóju. Nejsem vegetarián a bohudík za to.

Řídíte se při nákupu potravin tím, co je zdravé? Kontrolujete na obalech, jestli jsou v nich éčka a další chemikálie?

Ani ne. Spíš se dívám na datum trvanlivosti a na cenu. Ne vždycky je to dražší zaručeně lepší. Každopádně se snažím zvážit poměr kvality a ceny.

Pokračování rozhovoru čtěte dále…

I kdyby hrál Josef Pejchal Hamleta v Národním divadle, pro mne už bude vždycky doktorem Sukem z Ordinace v růžové zahradě. Asi jako Miloš Kopecký, kterého si lidé natolik ztotožnili s doktorem Štrosmajerem z Nemocnice na kraji města, že se s ním chtěli radit o svých nemocech.

Zatímco Josefa Pejchala neznám, s doktorem Sukem se vídávám pravidelně dvakrát týdně už druhým rokem. To je dost dlouhá doba, abych si na něj mohl udělat názor. Podle celé naší rodiny je to suchar.

Ani v jednom díle s ním nebyla opravdová legrace, je zasmušilý, neustále o něčem přemýšlí a něco řeší, je přehnaně zodpovědný, nekouří, zdravě jí, mluví spisovně, nikdy se pořádně neopil, věnuje se sportu, když hraje bridž, tak jen o pomyslné sázky, dřív dokonce tančil a zpíval ve sboru. Ani stopy po nějaké neřesti. Dost na to, aby nám pěkně lezl na nervy. Vůbec se nedivím, že mu dala sestra Veverka kopačky. Se studentem teologie si určitě užila víc. Doufám, že Josef Pejchal doktora Suka jen skvěle hraje.

MUDr. Jan Hnízdil, Centrum komplexní péče Dobřichovice

…pokračování rozhovoru:

Když vás něco bolí, jdete hned k doktorovi, nebo se snažíte léčit sám? 

Moje tělo je vlastně můj výrobní nástroj, takže se o něj pochopitelně musím starat. Proto některé věci, které by mi hodně překážely v práci, musím akutně řešit. Když jsem měl třeba zlomenou čelist, nešlo to jinak, než že jsem zašel k doktorovi, protože bych nadále mohl dělat jen pantomimu. Ale jinak se některé choroby snažím přechodit, vyléčit doma. Moc je neřeším. Nevím, jestli je to správné, ale nechci obtěžovat lékaře, zvlášť když vidím, kolik lidí sedí v čekárně. Nemám tolik času tam vysedávat, proto když už mám problém, snažím se spíš zavolat svým kamarádům lékařům a poradit se s nimi po telefonu. A pokud to nejde vyléčit svépomocí, jdu za nimi jako běžný lítostivý pacient.

V Ordinaci v růžové zahradě hrajete doktora Suka, jaký máte vztah s „opravdovými“ lékaři?

Mám rád lékaře, velmi si jich vážím. Nemocniční prostředí mi nevadí, chodím pravidelně dávat krev. Zrovna teď před rozhovorem jsem byl. Jenom nesmím vidět, jak mi napichují žílu, to se mi dělá zle. Mezi lékaři mám spoustu kamarádů a přátel.

Když se léčíte svépomocí, sáhnete hned po léku, nebo dáváte přednost čajům a bylinkám?

Čaje mám rád, pomáhají mi doléčovat. Mám k nim určitou důvěru, i když na ně nejsem odborník, ale dokážu odhadnout, co by mi mohlo pomoci a co ne. Na druhou stranu dávám přednost klasické medicíně před homeopatiky. Těm moc nedůvěřuji. Nemohla by na mě fungovat, protože jim člověk musí stoprocentně věřit. Vím, že v nich je určité minimum léčivých látek, ale jsou záměrně zředěné, rozumím tomu. Někteří mí přátelé homeopatika využívají, já se jim vyhýbám. Stejně jako antibiotikům, těch se snažím užívat co nejméně. Proplouvám tak někde uprostřed. Kdyby mi ale nezabírala klasická léčba, neměl bych problém se obrátit na lékaře, kteří ordinují homeopatika. Pokud by to bylo úspěšné, dal bych takové léčbě přednost.

Necháváte se dobrovolně očkovat, třeba proti chřipce?

Mám určitá očkování, mám i očkování proti klíšťové encefalitidě. Určitě jsem očkovaný proti takovým těm dětským nemocem, což pro mě bylo dost traumatizující. Z dětství si nesu asi ten strach z jehly. Navíc jsem očkovaný proti žloutence.

O očkování proti prasečí chřipce jste loni neuvažoval?

Ne, to mi přišlo velmi průhledné lobby, ale nechci říkat koho a za jakým účelem. Mohlo to být ze strany farmaceutických firem a různých lobbistů. Nechci do toho příliš šťourat, ale ti, co mají máslo na hlavě, o tom vědí. Určitě je potřeba mít střízlivý nadhled, ale nepodceňovat riziko. V té době, kdy prasečí chřipka hrozila, jsem se snažil mnohem víc dbát na osobní hygienu a zvýšil prevenci.

Chodíte pravidelně k zubaři?

Moje zubní lékařka by řekla, že ne. Poslední dobou jsem se to snažil zlepšit, protože jsem měl víc volna. Chodil jsem k ní častěji, skoro každý měsíc, protože na mě bylo práce „jak na kostele“. Jednalo se o výměny plomb a nějaké další úpravy. Moje paní zubařka je moc šikovná, už se k ní vůbec nebojím a ještě dostanu obrázek! Radši ji nebudu jmenovat, protože by měla ještě víc narváno, než má teď a já bych se k ní už vůbec nedostal.

Jak relaxujete? Dokážete úplně vypnout od práce?

Určitě ano. S tím nemám problém. Kdybych se zahlcoval prací, brzy by se to projevilo na žaludečních vředech i na jiných věcech. Rád se vídám s přáteli, i mimo můj obor, velmi rád sportuji. Díky zranění kolene teď trochu méně, ale už na tom pracuji, aby se to zlepšilo. Snažím se prostě dělat něco jiného než práci, navštěvuji známé a příbuzné. Chodím velmi rád do kina, na koncerty a sportovní akce. Je to úžasný relax. Mám rád veselou společnost, a vůbec se u toho nemusí pít a kouřit. Moji známí o mně vědí, že velmi rád hraji společenské hry a zejména karty.

Co hrajete?

Mariáš a hlavně bridž, což je úžasná karetní hra. Když se říká, že šachy jsou sport, bridž by jím měl také určitě být.

Hrajete i o desetníky?

Ne, o peníze nehraji! Mariáš někdy hráváme s osvětlovači a kolegy o pomyslné desetníky a výsledky rádi píšeme, je to dramatičtější.

Jak se dá skloubit odpočinek s tím, že vedle divadla ještě hrajete v seriálu Ordinace v růžové zahradě?

Autor: Archiv Východočeského divadla Pardubice

Coby princ dánský

Divadlo je moje priorita a ostatní práce je hned za ním, včetně tohoto seriálu. V Ordinaci hraji od roku 2006, ale kdykoli tam může „moje“ postava skončit, stejně jako se dá skončit i v divadle. Jsem otevřený člověk, uvidím, jak se to bude všechno vyvíjet. Každopádně se jedná o zajímavou výzvu a budu se těšit na cokoli nového, co může přijít.

Nějaká jiná televize vás s nabídkou na účinkování v seriálu neoslovila?

Momentálně ne, ale snažil bych se vyjít nové nabídce vstříc! A pokud by nějaké ze současných angažmá skončilo, snažil bych se čas zaplnit něčím novým. Mám svou práci opravdu rád. Když je příležitost, věnuji se dabingu nebo moderování různých akcí, zejména charitativních. Spolupracuji i na několika jiných projektech, které jsou mimo divadlo a natáčení, zkrátka se snažím žít aktivně.

A věnoval jste se tedy v dětství aktivně nějakému sportu?

Dělával jsem gymnastiku, od mala jsem chodil s tátou do tělocvičny na hrazdu, skákat přes švédskou bednu a cvičit na kruzích. K tomu jsem jako každý kluk hrál fotbal, v zimě jsem se plácal s hokejkou na ledě, což mi moc nešlo, a zároveň s tím jsem začal chodit stejně jako moji dva starší bratři na karate. K tomu jsem dělal i tanec, hrál na housle, chodil jsem do pěveckého sboru a do výtvarného a dramatického kroužku… Byl jsem živelné dítě, takže mě rodiče museli hodně zaměstnávat.

Zpěv a tanec je u divadla potřeba, ne?

Určitě, je to velmi výhodné, když herec umí alespoň průměrně zpívat. Hodí se to v práci. Je to jeden z požadavků při talentových zkouškách, ať už na konzervatoř, nebo vysokou školu. Zpěv i tanec jsou pro herce velkou výhodou.

Jste spokojený se svým životním stylem? Chtěl byste na něm něco změnit?

Zlepšit se dá všechno, ale jsem s ním spokojený. Celkově vzato jsem spokojený člověk. Ale možná je to jen převlečená lenost, abych něco extra zlepšoval.

Jak dlouho myslíte, že tu ještě budete? 

Doufám, že minimálně do té doby, než doděláme tento rozhovor. Člověk musí být připravený skončit kdykoli, a být vyrovnaný s tím, co udělal. Myslím, že to tak je dobře. Neměli bychom si nárokovat být tady třeba o minutu déle, ať už jde o nějakého hajzlíka nebo ne. Každý to máme nějak vyměřené a je to tak dobře.

Dietní policie:

Juraj Kukura: Žít zdravě je hrozně nudné

„Nejpříjemnější na světě je hřích, zatímco to zdravé hřích není,“ říká v rozhovoru matador českého, slovenského i světového filmu. „Znáte ten vtip, jak přijde člověk do pekla, a tam všichni jedí, pijí, šampaňské a kaviár, jsou tam plné bary, a najednou se tam objeví manželé…“

Jaromír Nosek: Spím čtyři hodiny denně, víc nepotřebuju

Typický filmový záporňák hodně pracuje: „Jsem tak trochu workoholik, i když mám volno, na víc než pět hodin spánku denně se stejně nedostanu…“

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

Její nejnovější film Mamas & Papas o moderním rodičovství právě běží v kinech a jeho autorka říká: „Jakmile přijdu domů, čekají mně tam moje dvě malé děti, takže nevím, co je náročnější. Relaxuji asi prací.“ 

Kateřina Kalistová: Chybí mi bio supermarkety

Předsedkyně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je vyznavačkou biopotravin: „Určité zlepšení v nabídce tu je.“

Jolana Voldánová: Překvapuje mě účinnost homeopatik

Známá televizní moderátorka kouří, věří homeopatikům a bolesti se snaží zbavit co nejdříve: „Rozhodně nejsem z těch, kteří by čekali, zda je to přejde samo.“

Kateřina Fričová: Nás kuřáky by měli začít chránit

K programové ředitelce ČT cigarety neodmyslitelně patří: „Kouření je hnusné, to vím… Ale musím říct, že to byl smutný život, bez cigaret.“

J. X. Doležal: Marihuana mi pomáhá i od deprese

Známý kuřák a propagátor marihuany říká: „V podstatě žiju zdravě. Nepiju alkohol a poměrně hodně spím. A kouřím hodně marihuany, ta je léčivá.“

Kateřina Cajthamlová: Kvalita potravin je u nás příšerná

Někdejší moderátorka pořadu Jste to, co jíte se zlobí: „Prodávají zajíci v pytli. Potraviny nejsou značené, nejsou kvalitně balené. Kvalita našich potravin bohužel velmi klesla.“ 

Tomáš Cikrt: Jít k doktorovi na „blind“ je sázka do loterie

Jakou důvěru v české lékaře má bývalý mluvčí ministerstva zdravotnictví? „Máme skvělé lékaře, ale ti nejsou všude.“

Martin Veselovský: Nesnídám, nesvačím. Nestíhám

“Můj mozek mi zatím neřekl, že bych se o sebe měl začít víc starat,“ říká moderátor. „Asi se k tomu budu muset dotlačit.“

Otakar Černý: Pil jsem třeba deset piv za den 

Šéfredaktor sportovní redakce ČT hraje pétanque a doktorům moc nedá: „Zubaře a gynekologa nepotřebuji.“

Tomáš Baldýnský: Byl jsem závislý na energy drincích 

„Jsem taková neorganizovaná povaha,“ připouští novinář a dramaturg, s jehož jménem je spojený například komiks Zelený Raoul a sitcom Comeback.

Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejde 

„Baví mě výlety, víno, holky,“ říká známý fotograf Honza Šibík. „Ale focení je zcela dominantní a hodně určuje to ostatní.“

Barbora Kroužková: Dělala jsem karate, teď cvičím jógu 

Televizní moderátorka prokládá jógu posilovnou: „Vybíjím si tam negativní emoce a vztek.“

Eva Jurinová: Jsem profesní hypochondr

„Moje profese se na mně podepsala,“ popisuje zkušenosti z provozu velké nemocnice bývalá televizní moderátorka a současná mluvčí FN Motol: „Každý den musím informovat o nemoci a smrti.“

Janis Sidovský: Vadí mi sousedi, co topí uhlím 

Zastupuje řadu českých celebrit, aktivně se věnuje charitě a výrazně napomohl lepšímu vnímání gay komunity u nás. „Netrávím čas na večírcích,“ říká Janis Sidovský.