Jeden z nejpatrnějších rozdílů mezi životem za komunismu a teď je v rozdílném přístupu k výchově dětí. Zatímco nás rodiče nechali chodit do školy samotné a hrát si až do večera někde venku, dneska je do školy vodí nebo vozí autem. Když už jsou děti „někde venku“, musí u sebe mít mobil a neustále hlásit, že jsou v pořádku.
Znamená to, že dnešní rodiče mají své děti víc rádi, protože o ně mají větší strach?
A strach, to dnešní rodiče opravdu mají. Třiatřicetiletá Petra říká, že do té doby, než měla děti, nezažila, co je to opravdová, nepodmíněná láska. Lásku definuje tak, že chce být pořád s nimi, chce, aby byly šťastné a měly všechno, aby štěstí mohly dosáhnout. Zároveň přiznává, že žije v permanentním strachu, že se jí to nepovede nebo že si jim něco stane. Čím více na to myslí, tím více se o ty děti bojí a snaží se eliminovat jakékoli nebezpečí.
Čtěte téma: Co hrozí dětem na internetu a jak je ochránit?
Některá nebezpečí jsou opravdu „nová“. Děti se u počítače bojí leda tak virů…
Matka-helikoptéra
Petra o sobě říká, že je klasická matka-helikoptéra, která se pořád vznáší nad svými dětmi a má je neustále pod dozorem. Když vidí, že jim někdo vezme na hřišti míč, okamžitě zasáhne. Když dostanou dvojku, jde se zeptat učitele proč. Neexistuje, aby byly venku a ona nevěděla, kde přesně jsou a co tam dělají. Petra přiznává, že ona sama měla dětství jiné, ale podle ní už to nejde vrátit. „Dneska je jiná doba,“ říká. „Dneska číhá nebezpečí všude.“
Je otázka, jestli opravdu žijeme v tak nebezpečné době. I před revolucí existovali pedofilové, jen se o nich tak často nepsalo a nemluvilo. A pravděpodobnost, že vám někdo unese dítě, když půjde samo pěšky do školy, je stále podstatně menší, než že se mu něco stane při dopravní nehodě, když ho povezete do školy autem.
Čtěte téma: Rizika pro vaše dítě
„…u dětí by měl být stále nějaký dospělý a mít je pod kontrolou,“ říká odborník. Není to přehnané?
Šťastné děti v blátě
Na podzim, když jsem cestovala po Africe, na mě nejsilněji zapůsobilo, jak šťastně vypadají africké děti. Běhají bez bot v blátě, hrají si s ostnatými dráty a dělají si v podstatě celý den, co chtějí. Učí se organizovat svůj vlastní čas a rozumět svému tělu. Když spadnou a odřou si koleno, začnou běhat pomaleji. Když jsou unavení, někde si lehnou a spí. Když mají hlad, přijdou se domů – nebo k někomu ze sousedů – najíst.
Pro člověka z evropské společnosti, kde se při výchově dětí opakují slova jako „režim“, „rutina“ a „řád“, to bylo příjemné překvapení. Běžně si snad ani nevšímáme, jak moc se náš přístup k výchově a dohledu nad dětmi změnil.
Já jsem si to uvědomila v momentě, kdy se ke mně v jedné vesničce v Tanzanii připojily dvě asi čtyřleté děti, vzaly mě každé za jednu ruku a doprovázely mně snad dva kilometry. Neustále jsem se otáčela a čekala, kdy na mě vyběhne policie nebo přinejmenším rodiče a nařknou mě, že jim unáším děti. Nic takového se nestalo. Prckové se mnou šli až na konec vesnice, pak je to zřejmě přestalo bavit, tak se odpojili a běželi jinam.
Přeháníme to s opatrností a opatrováním našich dětí?
Čtěte téma: Jsem rodič, a kdo je víc?
Mohu s dítětem dělat cokoliv, pokud je to v dobré víře, že mu poskytuji jen to nejlepší? Zdá se, že v Česku ano.
Umíte si podobnou situaci představit u nás? Takovou svobodu tu asi už žádné dítě nemá. Odmala jim vštěpujeme do hlavy, že se nemají bavit s cizími lidmi, protože každý cizí člověk je potenciální nepřítel. Celý svět je jedno velké potenciální nebezpečí. Dá se vůbec vytvořit láskyplná komunita lidí někde, kde nikdo nikomu cizímu nevěří?
Ano, evropské děti určitě žijí ve větším bezpečí, než ty africké. Mají víc věcí a jídla. Ale za jakou cenu.
Ilustrační foto: agentura SXC
Máte-li výjimečný a silný příběh lásky, o který se chcete podělit, napište nám na adresu laska2010@vitalia.cz.
V případě, že váš příběh budeme mít zájem publikovat, spojíme se s vámi. Chápeme, že témata lásky jsou citlivá, a proto můžeme v zájmu zachování anonymity vaše jméno v článku změnit.
ČLÁNKY DO MAILU