Čtyřicetiletá Renata se cítí být cizincem ve svém těle. Narodila se jako žena, ale kam její paměť sahá, toužila být mužem. Od puberty se jí líbily ženy, přesto se provdala a porodila dceru. Po rozpadu manželství a odchodu dcery stojí na křižovatce. Má žít dál ve lži, nebo se pokusit o řešení svého problému přeměnou? A je to vůbec řešení, nebo jen únik a cesta do další slepé uličky?
Svého manžela Radka poznala Renata v kapele, kde ona hrála na kytaru a on na bicí. Nebyla to láska jako trám, spíš přátelství. Spojoval je zájem o hudbu a strach ze samoty. Ani jeden nepatřil k idolům opačného pohlaví. Rok po svatbě se narodila dcera Šárka a po dalších deseti letech Radek odešel.
„Nedivila jsem se mu,“ přiznává Renata, „nebyla jsem schopná partnerského soužití.“
Po narození dcery se vyhýbala sexu, jak jen to šlo. Věděla, že Radek má milenku. Nevadilo jí to. Žila sice s muže, ale snila o ženách. Ve svých snech byla urostlým chlapíkem a s dívkami, do nichž byla platonicky zamilovaná, prožívala vášnivé milování.
Ani žena, ani muž – sama mezi pohlavími
Je s podivem, že si žádná z nich nikdy nevšimla, jak po nich zálibně pokukuje, protože sama Renata měla dojem, že leckdy si toho nepovšimnout snad ani nešlo. Svým vyvoleným se snažila být co nejvíce nablízku, toužila se s nimi alespoň přátelit. Ale ženy ji mezi sebe nepřijaly. Nebyla jednou z nich, vypadala a chovala se jinak. Mezi sebou ji nechtěli ani muži. Brali ji jako ženu, která však jako žena nevypadá a ani se tak nechová. Takže je nezajímala.
„Občas čtu v článcích o transsexualitě, že žena, která se cítí být mužem, nenávidí své tělo, ženské pohlavní znaky, ale to není zdaleka to nejhorší,“ říká Renata. Na své tělo si jakžtakž zvykla, přivykla nakonec i na to, že ji okolí vnímá jako ženu, ačkoli ona se tak necítí. „Mnohem horší než cizí tělo je izolace, v níž se zákonitě každý transsexuál ocitne. To, že se musím hlídat, abych se neprozradila, mě samotnou nutí uzavírat se do sebe, do svého bytu, protože jen tam můžu být sama sebou,“ vysvětluje Renata s tím, že okolí logicky vnímá, že je jiná. „Nesetkávám se s nepřátelstvím, ale ani s přátelstvím,“ dodává.
Transsexualita (neboli transsexualizmus) je stav nesouladu mezi psychickým a anatomickým pohlavím. Transsexuálem je buď člověk, který má primární pohlavní znaky muže, ale cítí se být ženou (tzv. „male to female“, MtF, „z muže na ženu“), nebo člověk, který má primární pohlavní znaky ženy, ale cítí se být mužem (tzv. „female to male“, FtM, „z ženy na muže“).
http://cs.wikipedia.org/wiki/Transsexualita
Po odchodu dcery na studia do vzdáleného města pochopila, že svou samotu už neunese a začala uvažovat o přeměně. Jenže nepřijde tak o jediné lidi, kteří jí ještě zbyli, tedy o rodiče, sestru a dceru? Celá léta je pro ně Renatou a mámou, najednou se stane Reném. Nebude to totéž, jako by umřela? Renata nenávratně zmizí a Reného nikdy nepřijmou?
Navštívila sexuologa, který potvrdil její diagnózu a doporučil jí návštěvu psychologa. Zároveň začala docházet na skupinová sezení, kde se setkala s ženami, které jsou na tom stejně jako ona, tedy cítí se být muži. Některé se už pro přeměnu rozhodly a nacházejí se v různých stádiích, jiné o ní stejně jako ona zatím jen uvažují.
Renata si dobře uvědomovala, že se od ostatních významně odlišuje. Žádná z žen, které na sezení potkala, totiž neměla dítě.
Jsem žena, nebo muž? Tak otázka nestojí
„Otázky sexuální orientace jsou vždy problémem vnitřního ženství a vnitřního mužství,“ říká psycholog Petr Knotek, podle něhož každý muž má v sobě i své ženské já a každé žena kousek muže. "Jsou-li obě polohy v rovnováze, muž se chová jako muž, ale nebojí se dát najevo city, žena je žensky něžná a citová, ale zároveň realistická, vyznávající pevnost a řád. Pokud však jedna z poloh převáží, stane se např. žena tak posedlou svým vnitřním animem neboli mužem, že se sama jako muž začne cítit.“
Jako problém to podle psychologa začne vnímat v okamžiku, kdy si položí otázku: „Jsem BUĎ žena, nebo muž“ a na odpověď zaměří enormní pozornost. Jenže každý z nás je především člověk a až pak žena, nebo muž.
Přečtěte si: Každý trochu homosexuální
„Já za podobným rozhodnutím, tedy že se v polovině života rozhodnu změnit své pohlaví a identitu, vidím lidskou slabost,“ pokračuje Petr Knotek s tím, že člověk si sám vytvoří problém, na který se soustředí více, než si samotná věc zaslouží, a pak se s ním nedokáže konfrontovat. Zvolí únik, jímž přeměna bezesporu je. „Pokud by ke mně do ordinace přišel klient s podobnou specifičností, snažil bych se ho přimět, aby nejprve zkusil pracovat se svým vnitřním světem. Jelikož pokud on neudělá změnu uvnitř, tak mu žádná operace nepomůže. Spíš ho naopak přivede do ještě větší izolace,“ dodává psycholog.
Podstatou přeměny je podle něho přijetí většinovou společností, jenže to operace nenabízí. Každý, kdo má trochu vyvinutou intuici, to stejně pozná a většinová společnost mezi sebe přeoperovaného transsexuála nepřijme. Ne, že by nechtěla, ona zkrátka nemůže. Opět se stane minoritním a v podobném, tedy minoritním prostředí, bude nucen hledat i partnera. Okolí ho akceptovat nebude a možná přijde i o své nejbližší, kteří tak zásadní změnu nemusí zvládnout.
Cesta, která má význam, je nejtěžší
„Říkám tomu kopat jednu studnu. Abych narazil na vodu, musím jít do větší hloubky, zůstanu-li na povrchu a měním jen místa kopání, dosáhnu pouze toho, že rozvrtám celou zahradu, ale k cíli nedojdu. Na vodu nenarazím,“ říká psycholog a dodává, že každá cesta, která má skutečný cíl, je náročná. Procházka po úpatí je příjemná a pohodlná, ale vylézt na vrchol dá zabrat. Tak je to i se změnou identity. Jsem jiný a přináší mi to problémy? Tak to změním.
Někdy se stane, že člověk dojde na konec slepé uličky a cítí se v koncích. Jenže pak se na sebe a na svůj problém podívá z odstupu. Často zjistí, že zdánlivě velký problém se jeví jako nepřekonatelný jen proto, že na něj soustředí veškerou pozornost.
Renata má před sebou posledních pět sezení u psychologa. Pak se musí rozhodnout. Už přesně ví, co přeměna obnáší. Po roční hormonální terapii, kdy jí zhrubne hlas, naroste ochlupení a změní se tělesné proporce, půjde před komisi. Ta rozhodne, jestli povolí operaci. Během ní jí lékaři odstraní poprsí i ženské reprodukční orgány. Penis si může a nemusí nechat vymodelovat. Rozhodnutí se blíží a záleží jen na Renatě. Nebo nejen na ní?
Máme právo rozhodovat o svém životě výhradně sami bez ohledu na své okolí? Jaký je váš názor?