„Když se chcete živit lhaním, musíte si víc věřit!“ říká v Jiránkově kresleném vtipu lékař pacientovi. Díky výzkumům účinnosti propagandy z doby tzv. studené války víme, že ani stokrát opakovaná lež se nemusí vždy stát kýženou „pravdou“. Pragmaticky nejpoužitelnější tu je směs polopravd a lží, kořeněná ovlivněním vzpomínek a popisu subjektivních prožitků.
Plastelína paměti
„Parádní tvořivá modelína, jež se krásně zpracovává a vydrží opravdu dlouho…“ dí s reklamním úsměvem v inzerátu údajná zákaznice nadšená modelovací hmotou XY. S jistou nadsázkou lze něco podobného říci i o lidské paměti. Nemusí být přesná.
Paramnézie
Porucha paměti s doplňováním nepřesných údajů o proběhlých událostech, může se běžně vyskytovat i u zdravých osob.
Zdroj: Velký lékařský slovník
Mýlit se je lidské a časté. Vzpomínky na jednu a tutéž věc se s odstupem doby mohou měnit. Samozřejmě zdaleka nejen v důsledku zapomínání. Celek včetně různých souvislostí a kontextu situace je i tu víc než souhrn „částí“, tj. jednotlivých vzpomínek.
Značnou roli v paměťových zmatcích hraje sice nenápadný, ale rafinovaně působící jev zvaný pseudoreminiscence. Jde o zdánlivé vzpomínky usnadňující popis dávných zážitků. Připomeňme, že baron Prášil netrpěl pseudoreminiscencemi, neboť si vymyslel vše – od A do Z. Něco jiného je vzpomínky třeba i ne zcela vědomě „vylepšit“, dodat jim na závažnosti, ukázat se v jejich rámci v co nejlepším světle.
V době kauz typu „plzeňských práv“ a nejen jich – i prorektor a profesor Karlovy univerzity byl usvědčeným plagiátorem – nabízí pseudoakademikům zajímavou výmluvu jev zvaný kryptomnézie. Tehdy máte dojem, že jste na něco přišli sami – leč mýlíte se. Jen jste se s tím již v minulosti setkali, uložili si to do paměti a tzv. „přijali za své“. Pokud takto vznikne plagiát, bývá neúmyslný.
Fantazie, nebo skutečnost?
Samizdatový psychopatologický slovník Boleslava Bárty – ten museli znát ke zkoušce brněnští studenti psychologie, jako když bičem mrská – pod názvem konfabulace neboli smyšlenka uvádí:
Konfabulace neboli smyšlenka
- Okamžité nápady jsou přesvědčivě sdělovány jako vzpomínky na prožité události.
- Jejich sdělování je doprovázeno pocitem subjektivní jistoty o prožité události.
- Obsah okamžitého nápadu podléhá sugestivnímu vlivu a mimo to se spontánně stále mění. Proto jsou na jeden časový úsek sdělovány stále jiné vzpomínky.
- Chybí schopnost reprodukovat předchozí konfabulace.
- Obsah konfabulací se zpravidla pohybuje v mezích toho, co je možné, a nebývá nijak zvláště bizarní.
- Jsou vyvolány zpravidla dotazem.
- Doprovází je obvykle lhostejný emoční výraz.
- Vyplní mezeru v paměti za určité časové období.
Vývojově opodstatněná forma konfabulace se vyskytuje u předškoláků. Ve zmíněném věku dítě nedokáže přesně oddělit fantazii od skutečnosti. Věří tomu, co říká. U starších osob může být podobné jednání jedním z příznaků chorob postihujících mozek. Častá bývá souvislost s alkoholismem.
Konfabulaci podobná, ne však totožná, je bájivá lhavost (synonyma pseudologia fantastica, mytomanie). Zde je zaujetí vlastní lží natolik silné, že postižený věří tomu, co říká. Dokonce se tím chlubí. Konfabulace je obvykle spouštěna dotazem. U bájivé lhavosti si nemocný tyto smyšlené příběhy vytváří sám a sděluje je bez vyzvání. Výše popsané má i sociálně neproblémové varianty:
Fabulátor není (vždy) lhář
Fabule je termín pocházející z latinského fabula – vyprávění, bajka. Prvoplánově – odpradávna – to je příhoda, o které se vypravuje v literárním díle. Tak vznikají literární zápletky. Tvoří se děj příběhu, třeba i inspirovaný skutečnou událostí.
Že to tak nebylo? Nelže, jen fabuluje
Před časem bylo náhodně objeveno dvacet beden s originálními zvukovými a filmovými záznamy z procesu s tzv. protistátním centrem vedeným bývalým generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským. Nebyly v žádném archivu, jen ve skladu dávno zkrachované továrny v Panenských Břežanech. V tamějším zámečku přebýval říšský protektor Reinhard Heydrich. Tuším, že internetová Přítomnost napsala: „Příběhu i genia loci by se měl ujmout šikovný fabulátor.“
Druhý význam termínu přinesla moderní doba. Jde o záměrné zastírání skutečnosti; tzv. mlžení známe namátkou u politiků, kteří nechtějí, aby jim veřejnost viděla do karet.
Déjà vu – nejčastější paměťová iluze
Název bude zřejmě povědomý fanouškům kvalitního českého rocku. Je to totiž mj. název reedice prvních čtyř LP klasika tohoto hudebního žánru Vladimíra Mišíka. Byl zřejmě inspirován psychiatrickým termínem iluze již viděného. Nová, nikdy předtím neprožitá událost je subjektivně vnímána jako známá, a dokonce i opakovaně prožitá. Patří k nejčastějším paměťovým iluzím.
Leckdy souvisí se stresem, únavou, ale i osobním zaměřením, tzv. ustanovkou. Poměrně často se objeví při intoxikacích. Může doprovázet závažná psychotická onemocnění. Takový prožitek lze vyvolat i hypnózou. Obdobně může existovat iluze slyšeného, prožitého či již dříve poznaného.
Vzpomínkový klam
Název poruchy přesně vystihuje to, oč jde. Je možné být na sto procent přesvědčen, že se něco reálně stalo. Pověstná chybička se vloudila v tom, že se to nestalo. Lze parafrázovat rčení „přání otcem myšlenky“ na „i ne zcela vědomé přání může vyvolat vzpomínkový klam“. Na internetu lze tč. najít článek Postrach pohřbů slavných. Je doplněn rozhovorem se starší dámou, jež si vzpomíná, jak si v dětství hrála s Aťkou Janouškovou a též i se Stanislavem Zindulkou, neb s oběma měla společného tatínka. Nikdo z rodin zmíněných herečky a herce ji však nezná.
Vzpomínkový klam může u závažných psychotických onemocnění získat i formu bludu. Tj. zcela nevyvratitelného chybného přesvědčení. Pokud namátkou v tisku čteme, že ta či ona slavná herečka teprve nyní – po dvaceti letech – uvádí, že ten který režisér či producent (nemrava) jí činil necudné návrhy, může mít buď tzv. paměť jako slon, či být obětí výše zmíněného klamu. Nebo že by to mohlo být ještě jinak?
Ne nadarmo se říká, že „jsme tím, co si pamatujeme“.
I když máte dobrou paměť, u vzpomínek platí: „Dvakrát měř…“
ČLÁNKY DO MAILU