Napsání tohoto článku bylo inspirováno informací o problému jednoho z mých malých klientů. Problém byl mimo jiné předložen jeho rodičem i soudu. Onen rodič napadal ve zmíněné souvislosti kvalitu výchovné péče rodiče druhého, s nímž byl rozveden. Dožadoval se zajištění odborné psychologické péče pro svého potomka. Oč konkrétně šlo?
Hlásí se jako opice
Ve zmíněném případě již delší dobu probíhá spor o rozsah styku nezletilých dětí s rodičem, v jehož péči nejsou. Dítka byla opakovaně psychologicky, a to i soudně, znalecky vyšetřena. Mnohokrát s nimi hovořili pracovníci OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí). Ba i patřičná nezisková organizace zde zasahovala. Sourozenci byli vyslechnuti i v soudní síni. Oba mají vyhraněný názor na to, v jakém rozsahu a za jakých podmínek se chtějí stýkat s rodičem, v jehož péči nejsou. Tento názor je ovlivněn opakovaným osobním prožitkem. Onen negativní prožitek je objektivně doložen mj. i šetřením OSPOD. Reálné je zde nebezpečí, že názor dítek nebude brán v potaz.
Jedno z dětí stav jakž takž zvládá. Druhé je situací objektivně poněkud zneurotizováno.
Nyní pozor, blíží se velké finále. Ono poněkud zneurotizované dítko se ve školní vyučovací hodině – dle vlastního vysvětlení – hlásilo k vyvolání oběma rukama. Navíc zmíněnými údy mávalo víc, než vyžaduje dobrý mrav. Stav, respektive onu aktivitu, vyhodnotila příslušná pokračovatelka J. Á. Komenského jako nekázeň. V tom smyslu vyzněla i patřičná poznámka. Další vývoj byl popsán v předchozím odstavci.
Jsou naše děti přetěžovány?
Přemýšlel jsem o oné kauze a vzpomenul na článek. Autor – guru československých dětských psychologů – Zdeněk Matějček jej uveřejnil v odborném časopise Psychológia a patopsychológia dieťata, ročníku 1985. Název zněl: Jsou naše děti přetěžovány?
„A pak přijde přetížení dětí nároky, které jsou vysloveně věcí rodičů a jejich systému hodnot…“
Od té doby se změnilo takřka vše. Z dětí, o nichž se v textu prof. Matějčka psalo, jsou dnes již spíše prarodiče než pouze rodiče. Ekonomicky i politicky nezůstal kámen na kameni. Dnes zdůrazňované inkluzívní vzdělávání nebylo tehdy ani v plenkách. Tehdejší bonmot o dětech s klíčem na krku již dnes neplatí. Vystřídalo jej konstatování o dětech závislých na mobilech a sociálních sítích. Tyto termíny v roce 1985 nikdo neznal. Inu „nevstoupíš dvakrát do téže řeky“.
Přesto mnohé pasáže z citovaného článku jakoby nezestárly ani o den. Posuďte sami (kráceno).
Zkrátka je toho obecně na děti moc
„Nemyslím si, že jsou přetěžovány všechny děti. Některé určitě nejsou. Soudím však, že je jich přetěžováno takové množství a v takové míře, že se to stává … otázkou celospolečenskou …
Dnes je v psychologické poradenské službě nával prvňáčků. Předtím bývala nejtěžší třídou dlouho třída čtvrtá, ještě předtím šestá … Přibývá problematiky rozvodové, která se nepříznivě promítá do života dětí, a ovšem i do jejich školní výkonnosti. Vidíme nedostatek mužského elementu ve výchově a obtíže chlapců s přijetím mužské identity ve středním školním věku …
V posledních deseti letech zachycujeme stále více stížností na nesoustředěnost školních dětí, na jejich neklid, „neukázněnost“, rušivé projevy při školním vyučování, agresivitu. Na první pohled je to chování, které zapadá do klasického syndromu lehké mozkové dysfunkce. Při bližším zkoumání však musíme konstatovat, že takové diagnostické zařazení bývá v těchto případech pochybné …
Osobně jsem přesvědčen, že konstitučně nemají dnešní děti horší nervový systém, než měla předchozí generace. Zvýšený neklid, nesoustředěnost, impulzivitu atd. si u mnohých dětí vysvětluji působením několikerých činitelů. Předně tím, že dnešní společenské nároky kladené na dítě jsou nadměrné a ne dost souměřitelné s fyziologickou odolností jejich nervového systému. Znamená to, že zachycujeme děti s čím dál drobnějšími a jemnějšími odchylkami od klasického průměru. A takových dětí je nepoměrně víc než těch, které se odchylují hrubě …
Před třiceti lety bylo za neklidné pokládáno dítě s drobným poškozením mozku, tj. dítě skutečně, ba možno říci patologicky neklidné, impulzivní, s typickou vázaností na podněty. Před dvaceti lety to bylo dítě již jen na hranici takového stavu. Před deseti lety už bylo za neklidné pokládáno dítě s poněkud oslabeným nervovým systémem. A dnes je „neklidnými“ a „nesoustředěnými“ šest dětí z deseti, tj. všechny ty, jež se jen lehce odchylují od optimální normy … Zkrátka je toho obecně na děti moc.
„Přičteme-li k tomu nejrůznější zátěže citové, většinou z rodinného života – a nemusí to být jen rozvody – situace se dále zhoršuje …“
Zátěž může být i relativně nepřiměřená, tj. vzhledem k individuální charakteristice jednotlivého dítěte. Nejsme přece všichni stejní, odolnost našeho nervového systému je různá. Čím větší tlak, tím více „odolnějších“ dětí podléhá … Přičteme-li k tomu nejrůznější zátěže citové, většinou z rodinného života – a nemusí to být jen rozvody – situace se dále zhoršuje …
Ještě k rozdílům mezi chlapci a děvčaty. Dnes víme, že centrální nervová soustava dívek zraje rychleji než chlapců – avšak naopak, funkce mozkových hemisfér se u chlapců rychleji a vydatněji specializuje… Zhruba řečeno – mozek děvčat je univerzálnější, mozek chlapců specializovanější. Přitom pravá hemisféra chlapců má nad pravou hemisférou děvčat převahu. Počáteční školní výuka … vysloveně „nahrává“ dívkám … Chlapců s tzv. specifickými poruchami učení je pětkrát až sedmkrát více než dívek …
Mnozí rodiče soudí, že děti jsou přetěžovány učením – ale to je jen poloviční pravda. Na prvním místě bych uvedl „vnucený nedostatek pohybu“. Či lépe řečeno pohybového uvolnění. Po celou dobu dětství je pohyb (pokud možno na zdravém vzduchu) a hra (pokud možno po svém, řízena samotným dítětem) nejvydatnějším odpočinkem nervového systému … Děti, které by měly být dvě až tři hodiny denně venku, se ven vůbec nedostanou, protože se v jejich neprospěch spojily nároky školy a ambice rodičů. Proto ona zvýšená potřeba motorického uvolnění dětí docela zdravých, normálních … Proto ona zvýšená nesoustředěnost, impulzivita, napjatá podrážděnost – čili slabost nervového systému …
A pak přijde přetížení dětí nároky, které jsou vysloveně věcí rodičů a jejich systému hodnot. Jsou to nejrůznější zájmové kroužky, školy umění, hodiny cizích řečí. Nic proti nim. Jenomže do nich nechodí jen děti, které mají pro onu věc nadání a osobní zájem, ale i děti, jež nemají jedno ani druhé … Patří sem i tzv. organizované sporty … Pokud je to hra a pohyb pro zábavu, pak nemám námitek. Pokud je to trénink, drezura, pak nad tím dělám otazník …
Až příliš často zjišťujeme, že vzdělání není pro dítě radostným dobrodružstvím poznání, ale jen klopotným dobýváním přijatelných známek na vysvědčení. Bývaly doby, kdy děti byly přetěžovány tělesnou prací. Dnes je přetěžování dětí daleko skrytější, subtilnější, rafinovanější, ale po mém soudu o nic méně reálné.“
Dodat lze snad jen okřídlené: Všechny dobré zásady již byly popsány. Zbývá „maličkost“, uskutečnit je.
Nic z článku, do redakce zaslaného 13. 2. 1985, nezastaralo. Jen nevím – pouze tuším – co by pan profesor napsal o dětech trávících svůj volný čas u PC, a to nejčastěji hrami, nad nimiž laik žasne.
ČLÁNKY DO MAILU