Ale to „ale“ je přece naprosto běžnou součástí společenských vztahů!
„Ty kluku ušatá, já tě mám docela rád, ale opravdu bys nemusel v sobotu v devět ráno tůrovat tu cirkulárku.“
„Vietnamci jsou mi jako národ sympatičtí, ale opravdu by nemuseli skupovat v hypermarketech slevněné zboží za účelem dalšího přeprodeje, ze kterého navíc ani neplatí daně.“
„Proti katolické církvi nic nemám, ale neměla by se pořád pokoušet ovlivňovat politiku. Tady nejsme v Polsku.“
„Homosexuálové mi nevadí, ale…“
Opravdu jsou homosexuálové tak výjimeční, abychom je prostě za každou cenu museli přijmout bez „ale“? A co kdyby se oni sami raději postarali o to, aby se to „ale“ stalo nepodstatným? Pro začátek třeba – přestat se vlamovat do otevřených dveří jen proto, že klika jde trochu ztuha a panty jsou zarezlé…