V občance má jméno Kamila Rundusová, ale milovníci jídla, zvláště toho pikantního, asijského, ji znají jako Kamuru. Nespoutanou, živelnou a energickou Kamu. Nejbarevnější kuchařku, která od devatenácti do dnešních sedmadvaceti let projela celý svět, vařila na Novém Zélandu, v Austrálii, Anglii, ale i ve Vietnamu a Thajsku. Pochlubit se může i zkušeností z kuchyně Jamieho Olivera i pražské michelinské La Degustation Bohême Bourgeoise. Díky její otevřenosti, zápalu a vášni k jídlu se s ní řada kuchařů i v těch nejzapadlejších koutech světa podělila o své střežené rodinné receptury, nad kterými i české břuchy zaplesají.
Galerie: Kamu – když vaří nejbarevnější kuchařka
O svých kuchařských cestách točila i cestovatelské seriály pro Českou televizi a protože už jí nestačil prostor na jejím Facebooku a Instagramu, kde se svěřuje se svými zážitky i recepty, vydala na konci loňského roku svou prvotinu – Nejbarevnější kuchařku. A přestože byla vydána v nákladu čtyř tisíc výtisků a stála tisíc korun, vyprodala se během čtrnácti dnů. Ostatně, kdo by takovou bichli nekoupil? Tohle je bezpečně to nejlepší, nejosobitější a nejnabitější kuchařské dílo, které můžete v obchodech najít. A to nemusíte patřit mezi ty největší fandy asijské kuchyně. Seznamte se s Nejbarevnější kuchařkou a s Kamu, nebo s Kamu, nejbarevnější kuchařkou? Tou, která jídlem žije, která dobré jídlo jí a která je oblíbeným jídlem pestře tetovaná.
Je vám dvacet sedm let a máte toho za sebou víc než většina šedesátiletých kuchařů. Po kom jste zdědila lásku k vaření, ochutnávání a zkoušení nových chutí a ingrediencí?
Lásku k jídlu jsem v sobě měla odmalička. Narodila jsem se s mlsným jazýčkem a moc ráda jedla. Nikdy jsem neměla problém jíst houby, olivy ani žemlovku. Naopak jsem po svých spolužácích málo oblíbená jídla (jako třeba dršťkovou polévku) ráda dojídala a chodila si za ně dokonce i přidávat, když jsem svou jedinou možnost vyčerpala. Do té doby jste mě našli denně výhradně za chatou s formičkami na pečení a moukou rozmíchanou s vodou. Vždycky mě fascinoval týdenní jídelníček ve školní družině i zásoba potravin u nás doma, ze kterých jsem zhruba od deseti let vymýšlela jídla pro maminku a bráchu. Táta od nás odešel, když mi bylo třináct, a tak mi vlastně ani nic jiného nezbývalo. Mamka dvě práce, o sedm let mladší brácha na krku, a tak svačiny, obědy i večeře byly mým denním chlebem. Největším paradoxem je, že nikdo z naší rodiny nikdy velký kuchař nebyl, až na dědu Frantu. To byl zabiják s velkým Z a vděčím mu za jediné kuchařské, ale hlavně dobrodružné geny v naší rodině. Vlastně jsem takový jeho malý odlitek.
Vystudovala jste hotelovou školu, takže máte základy v české kuchyni, přesto vás nejvíce baví asijská, ta, která pálí a hraje barvami. Kdy a kde se vám dostala pod kůži?
Vždycky jsem vyhledávala výrazné chutě. V pubertě jsem ráda vařívala českou a italskou kuchyni. Můj problém byl, že jsem všechno přechucovala a z klasických jídel neustále vymýšlela jídla nová, která hrála chutěmi. Ne vždy se to podařilo, ale už tehdy mě bavily nové, někdy až extrémní chutě s použitím nových neznámých surovin. A tak, když jsem po pár letech žití na Novém Zélandu našetřila první peníze, bylo jasné, že mě touha poznávat nové zatáhne právě do Asie. Začalo to pracovní stáží v Thajsku, pak Vietnamu a už to jelo.
Ukázka z Nejbarevnější kuchařky
Procestovala jste kus světa a získala od domorodců jejich rodinné recepty, víte, jak dusit kuřata v hlíně i jak připravit kalamáry pro toho, kdo nemá rád mořské plody. Jak jste si tamní obyvatele získávala, čím to, že se s vámi podělili o své rodinné poklady, takové, které si čeští kuchaři naopak střeží?
Popravdě si nemyslím, že by byl velký rozdíl mezi střežením tajných receptů kuchařů ze světa a Čech. Když jsem po nějakém takovém receptu toužila, vždycky jsem se s autorem dokázala krásně domluvit a recept si vyprosila nebo ho vyměnila za nějaký svůj. Ať už to bylo krkonošské kyselo u starého páru ve Špindlu nebo polévka pho v hanojských ulicích. V cizině je to jednodušší, když cestuji sama s batohem, rodina nebo kuchař vidí můj obrovský zájem o jejich kulturu a jídlo a většinou se mnou jídlo i uvaří, a dokonce mi dají třeba i nocleh. No a já jim za to na oplátku uvařím třeba pořádný guláš s knedlíkem.
Kamu vaří na Letné v Praze
Během svého cestování ale i pracujete, v létě jste dotočila už druhou sérii pro Českou televizi, v níž nás tentokrát zavedete do Mexika. Nač se můžeme těšit a kdy?
Vypadá to na druhou polovinu roku 2018 a zatím se vše připravuje a stříhá. Máme za sebou pět týdnů náročného natáčení, kde jsem opět zažila a ochutnala víc, než jsem si vůbec myslela, že existuje. V únoru nás čeká ještě dotáčení české části. Čeká vás osm dílů, tedy osm rozdílných států v Mexiku, z níž každá mexická část má zhruba dvacet minut. Za nimi bude následovat pět minut natáčených v českých podmínkách, kde budeme vařit s Mexičany žijícími v Čechách jídla, která nám během natáčení v Mexiku chutnala nejvíc. Ráda bych lidem ukázala, že i v českých podmínkách to jde.
To ale není jediné, co jste loni stihla. Během natáčení v Mexiku jste také dodělávala svou první knihu, na jejímž hřbetu je napsáno Kamila Rundusová Nejbarevnější kuchařka. Trochu to svádí k domněnce, že je kniha o vás, ale je spíš o pestrosti, chutích a barvách v představových kuchyních světa… Nepletu se?
Popravdě je to takový dvojsmysl. Nejbarevnější kuchařka je názvem pro knihu, která je plná barevných kultur z celého světa – tedy zemí, které mi při mém cestování přišly opravdu nejbarevnější a nejzajímavější, a především jejich nejslavnějších jídel, které máme my Češi tolik rádi. Ať už je to vietnamská polévka pho, thajské nudle phad thai nebo mexické guacamole, každé z těchto jídel má v knize svůj vlastní příběh. Příběh o tom, kde jsem se ono jídlo naučila a od koho, společně s autentickými fotkami z cest. A proto je to tak trochu i kniha o mně. Díky všem těm historkám vám vlastně přiblížím, kdo jsem a co mám za sebou. Ta knížka je opravdu mých posledních osm let v kostce. Od doby, kdy jsem vycestovala na Nový Zéland za kuchařskou prací, až doteď. A jo, můj život je vážně barevný a já jsem díky svým tetováním taky hodně barevná. Takže i já jsem vlastně nejbarevnější kuchařka.
Je to kniha spíš pro někoho, kdo už se v mezinárodní kuchyni trochu vyzná, nebo udělá radost i absolutnímu laikovi? Co všechno v ní najdeme?
Knížku spousta lidí kolem mě nazvalo encyklopedií a komplexním průvodcem exotickou kuchyní, což mě nesmírně těší. Kladla jsem veliký důraz na vysvětlení surovin s fotkami a legendami, kde je sehnat, jak je uchovat, anebo třeba i usušit pro další využití. Vše na sebe navazuje a je tak detailně popsané, že kniha bude bavit jak naprostého laika (najdete zde vše od základních vývarů až po zpracování jednotlivých méně známých i známějších surovin), tak i zkušeného kuchaře. A to zejména proto, že jsem do knihy zahrnula spoustu neznámých, ale přitom velice chuťově zajímavých jídel, které mohou rozšířit obzory všem, které jídlo jednoduše baví. Myslím, že i ten největší znalec světového jídla v Nejbarevnější kuchařce najde něco nového a nikdy ho nepřestane překvapovat. Tak jako mě.
Je to bichle, jakých není v obchodech mnoho, má téměř dvě a půl kila, čtyři sta stran a určitě milion barev, ale už na křtu jste se zmínila, že jste musela hodně škrtat. Co jste v ní ještě chtěla mít, ale už se vám nevešlo? Co třeba schováváte do dalšího dílu?
Je pravda, že mi původně vylezlo šest set stran, což bylo o sto padesát víc než původní plán. Ze začátku mi to přišlo jako šílené drama, ale nakonec jsem vážně vybrala jen to nejlepší, a tak to vlastně dopadlo nejlíp, jak mohlo. V knížce je tak jen výběr toho nejlepšího a to ostatní? To si nechám na příspěvky na sociální sítě. Zůstala nám spousta krásných fotek i materiálu a já je určitě nějak využiji. Když ale budu dělat další díl knihy, tak určitě začnu znovu od začátku. Nesmírně mě tenhle typ tvorby baví a musím říct, že jsem se v tom vážně našla.
Máte za sebou tour po českých městech, kde jste knihu představovala, podepisovala a jídla z ní i vařila. Jaká byla odezva na knihu od fanoušků?
Bylo to báječné. Celkem jsem obrazila devět měst, každé bylo jiné a jinak zajímavé. Lidi byli úžasní! Chodili staří, mladí, rodiny, páry, děti. Stály se fronty, jedlo se a smálo se. Netušila jsem, jak širokou škálu příznivců mám, a ačkoliv jsem denně podepsala až několik stovek knížek, strašně mě to nabilo. Především pochvalná slova lidí na mou knížku. To je tak krásná odměna.
Začal nový rok, s jakými plány do něj vstupujete?
No ani se neptejte. Mám popsanou obří čtvrtku s plány, kterých bych chtěla v roce 2018 dosáhnout. Nerada o nich mluvím, ale myslím, že televizní pořad v Mexiku by si taky nejspíš zasloužil doprovodnou knížku, nemyslíte?
Zelňačka podle Kamu
Prý se bez letenky v kapse cítíte tak trochu nesvá, takže jaká destinace je aktuálně vytištěná na vašem palubním lístku?
Za pár dní Havaj! Neskutečně se těším. Ale myslíte, že konečně vypnu? Ani omylem, beru s sebou počítač a rozjedu tam jeden projekt, na který naberu inspiraci a fantazii právě tam. Cestování je moje největší múza.
Jaké destinace vás ještě lákají?
Je jich spousta. Velice mě láká vrátit se zpět do Jižní Ameriky a procestovat ji pořádně s batohem. Předtím v mojí mysli ale nejspíš opět převládne Indonésie, kde mě taky něco čeká. Jak říkám, rok 2018 bude pořádná jízda a já se na ní těším zas jak dítě na Vánoce.
TIP: Markéta Libánská – holka, co si hraje s ohněm. Griluje na něm kuřata a říká: Místo šéfkuchaře jsem si přirozeně vydobyla. Seznamte se s šéfkou nového podniku Ambiente Grils.
ČLÁNKY DO MAILU