V nakladatelství Academia vyšla krátce před Vánoci kniha Přírodopis kanibalismu. Téma je to zajisté bizarní a podtitul „O lidojedech, placentách, prášku z mumie a jiných věcech“ ukazuje, že autor problematiku pojal z mnoha stran a shromáždil řadu zajímavostí, názorů i teorií. Prý ve snaze vyhnout se senzacechtivosti vynechal Hanibala Lectera i jeho kolegy z masa a kostí, tedy moderní zločince.
Bill Schutt je zoolog, jeho kniha ovšem pokrývá spolu s biologií i další témata, historii, etnografii/antropologii a medicínu. Často jde o minirozhovory s dalšími specialisty, styl knihy je spíše žurnalistický než vysloveně vědecký.
Vlastní placentu jí většina savců
Na serveru Vitalia.cz již byly publikovány texty o pojídání placenty (Zlodějky placenty, Porodníci placentu vydají. Ale kroutí u toho hlavou), takže je zajímavé se podívat na to, co o této bizarní (údajně zdravotně-podpůrné) praktice soudí kniha.
Hned na začátku autor podrobně zkoumá otázky kanibalismu u jiných druhů (mnohdy je ovšem problém si vůbec definovat, co za kanibalismus ještě považujeme a co už ne; např. vodní živočichové běžně filtrují plankton nebo prostě polykají vše, co se kolem hýbe, takže se jim do jídla dostanou i vlastní řádově menší potomci, vajíčka, potěr…). Totéž se pak týká i konkrétně pojídání placenty po porodu, jaké druhy toto praktikují? Pokud bychom zjistili, že samice např. šimpanzů placentu pojídají, byl by to argument pro zastánce této kuriózní metody, že na tom může něco být. Šimpanzi to opravdu dělají. A kupodivu, placentu pojídá velká většina savců (části savců se říká placentálové, tj. jiní živočichové než tito savci placentu nemají a konzumovat ji ani nemohou).
Existuje několik hypotéz, proč se tak děje, přičemž u různých druhů mohou být důvody samozřejmě různé. Konzumace může mít za cíl maskování/odstranění stopy, aby se takto nepřilákal predátor (navíc s důkazem, že je zde čerstvě narozené, možná bezmocné mládě). Jiné teorie mluví prostě o doplnění kalorií, další speciálně o hormonech (zde pak stojí za to dodat poznámku k receptům na tepelnou úpravu placenty: při mnohých z nich by se hormony proteinové povahy denaturovaly a ztratily účinnost). Nakonec nejnovější teorie, která byla vypracována na základě zkoumání laboratorních potkanů, tvrdí, že placenta obsahuje látky zvyšují účinek tělem produkovaných opiátů, takže po porodu tlumí bolest matky. U člověka by to mohlo fungovat podobně.
Důkazy u člověka chybí
Poněkud nečekané je ovšem autorovo vysvětlení, že se nejedná o žádnou praktiku „přírodních národů“. Pojídání placenty je moderní nápad, který nepraktikovala žádná stará kultura, alespoň pokud víme. Odkazy na to, že taková praktika je třeba součástí tradiční čínské medicíny, jsou podle autora knihy pochybné, a to jakkoliv kanibalismus se v Číně tradičně vyskytoval – dokonce včetně mechanismu, kdy si rodiče přitom měnili děti, aby nemuseli konzumovat vlastní. Placentofágové v USA prý také bez dalšího zmiňují, že pojídání placenty se mělo praktikovat ještě ve 20. století na polském venkově; no, o tom bychom asi také slyšeli, že.
Galerie: Historie porodnictví
I když u hlodavců v laboratorních podmínkách pojídání placenty k něčemu je, neexistuje jediný důkaz (dvojitě slepá studie apod.), že by pozitivní účinky fungovaly i u člověka. Co je v této souvislosti zajímavé, jedna z mála studií na toto téma byla údajně provedena v socialistickém Československu v roce 1954. Konzumace měla zvýšit produkci mléka u žen, které měly problémy s kojením (placenta vs. hovězí, tj. nešlo jen o kalorie/maso), jenže experiment byl proveden špatně.
Naopak nelze říct, že by pojídání placenty bylo nutně neškodné a nad vším mávnout rukou. Podle řady studií v placentě zůstávají věci, které tělo matky vyfiltrovalo, a to včetně buněk nakažených herpesviry, HIV nebo žloutenkami. Minimálně pokud tedy konzumuje placentu někdo jiný než matka, gurmánský zážitek to nemusí být zcela bez rizika. Autor však přesto okusil a pokrm přirovnal ke kuřecím žaludkům (jindy se srovnává s telecím; a samozřejmě viz v této souvislosti také známe srovnání, že lidské maso má chutnat jako vepřové, to ale nejde speciálně o placentu). Mimochodem, k placentě se prý výborně hodí chianti.
Autor uzavírá, že variabilita lidského chování v řadě kultur je obrovská. To, že placenta se nikde nepojídala, jakoby naznačovalo, že ti, kdo tak činili, měli problém předat své geny dále, otázka ale zůstává samozřejmě otevřená (v čem by se člověk tak lišil od šimpanze apod.?).
Priony: největší problém kanibalismu?
Obecně vzato, největší problém s kanibalismem spočívá v tom, že potrava má v tomto případě naše druhově specifické parazity a mikrobiální choroby, takže se můžeme snadno nakazit. Však si vzpomeňme na nemoci kanibalů z Nové Guineje (kuru) nebo na kauzy BSE (nakazily se krávy pojídající zbytky jiných krav/ovcí, mezidruhový přenos konzumací na člověka je už sporný).
V této souvislosti je ovšem – alespoň pro neodborníka – nejzajímavější, že autor knihy nepřijímá prionovou hypotézu (podle této teorie jsou určité bílkoviny-priony původci celé řady nemocí centrální nervové soustavy) zdaleka bez výhrad. Dává relativně velký prostor i zastáncům názorů, podle nichž za přenosy příslušných neurodegenerativních chorob mohou spíše nějaké dosud neznámé viry. Obávané zašmodrchané bílkoviny se sice u nemocných opravdu vyskytují, nicméně (podle menšinových názorů) má jít jen o průvodní jev.
Odpůrci mohou tvrdit, že takový virus nikdy nebyl nalezen a že schází imunitní reakce. Na to v knize citovaní zastánci virové teorie zase namítnou, že imunitní reakce může být nějak maskovaná. Též uvádějí, že prion jako každý protein by se v žaludku prostě denaturoval, naopak virus by projít mohl. Nicméně prionová hypotéza mezi odborníky dnes rozhodně převládá. Experimentálně se např. prokázalo, že extrakty s priony zůstávají infekční i poté, co se vystaví záření, které by mělo virovou DNA či RNA zničit.
A úplně na závěr: Zajímavé je, že někteří novoguinejští domorodci byli v době vrcholící místní epidemie kuru (50. léta) proti chorobě imunní a za touto odolností stojí určité verze genů. Naznačuje to možná, že kanibalismus byl v historii Homo sapiens docela rozšířený, když se objevila taková adaptace. S těmito znalostmi jsou do budoucna myslitelné i genetické zásahy – vložení této verze genů – které by riziko prionových chorob u člověka i hospodářských zvířat omezila. Prozatím spolehlivě smrtelné onemocnění totiž nemusí být jen výsledkem nákazy, ale objevuje se i spontánně, Creutzfeldtova-Jakobova choroba byla poprvé popsána o desítky let dříve, než někdo slyšel o kuru nebo šílených krávách.
ČLÁNKY DO MAILU