Vše začalo před rokem. Paní Simona byla jako mezi mlýnskými kameny. Mezi matkou, přítelem, prací, s minimem času na sebe. Začalo jí být špatně od žaludku, pálila ji žáha, špatně se jí polykalo. Protože se potíže zhoršovaly, zašla na gastroenterologii.
Zděšení z diagnózy na 99 %
„Po zběžné prohlídce mi dali termín na gastroskopii (v mém životě už třetí, nikdy se nic nenašlo). Při vyšetření se mě paní doktorka pokoušela přesvědčit na ‚hadici spodem‘, kolonoskopii. Kulila jsem oči a dávila se šlahounem. ‚Vona to tu má bílý! To je jasná autoimunita!‘ zvolala paní doktorka. Nechápala jsem, co bílého vidí, co je autoimunita, jak je to vážné. Když mi vytáhly šlahoun, zeptala jsem se, co to našly. Sestra mě soustrastně pohladila po vlasech a řekla, že mi odeberou krev. Paní doktorka si prý myslí, že mám na 99 % autoimunitní gastritidu.“
Z ordinace se Simona odploužila s receptem na Itoprid, lékařskou zprávou a upozorněním, že si má za tři týdny zavolat ohledně výsledku biopsie. Zděšená z diagnózy sedla k počítači a začala googlit.
„První, na co jsem narazila, byl článek ‚Z atrofické gastritidy krůček k rakovině žaludku.‘ Okamžitě se mi zrychlil tep, sevřelo hrdlo. Na netu jsem se četla příběhy lidí, kteří tím trpí, jak jim je zle, o zánětech v žaludku, kdy tělo vyrábí protilátky proti sobě, jak je to hrozné, jak z toho může být zhoubný nádor. Všechny příznaky seděly. V hlavě mi znělo, že jistota diagnózy je 99 %.“
Další stres čekal u obvodní lékařky. „Když jsem jí předala zprávu z gastra, pověděla, že autoimunita žaludku se obvykle pojí s další autoimunitní nemocí. Začaly mi cukat svaly po těle, v krku jsem cítila knedlík, podlamovala se mi kolena. V hlavě se mi honily články o autoimunitě, včetně ALS. Na tu zemřel bývalý premiér Gross.“ Tři týdny čekání na výsledek byly nekonečné.
Psychika lékaře nezajímá
Výsledky byly v pořádku. „Nechápala jsem. Paní doktorka říkala, že je to 99 % jistota?! Trochu jsem se uklidnila, zažívání se zlepšilo. Dál mě ale brněly nohy, pálila kůže, bolela hlava, byla jsem strašně unavená.“
Paní Simona tedy navštívila neurologa. „Hned na úvod jsem mu řekla, že jsem ve stresu, řeším problémy v práci, s matkou, s přítelem. Odvětil, že ho psychika nezajímá, že mě musí vyšetřit. Nadhodila jsem, že mne také bolí záda, že pracuji deset hodin denně jako kadeřnice, jestli to s tím nesouvisí. Pokusila se vyloudit úsměv. Pan doktor mě prohlédl a řekl, že by se na mém místě nesmál, potíže na páteř nesváděl. Problém bude pravděpodobně v mozku…“
Co nejdřív se prý musí udělat magnetické rezonance. Na termín čekala dva měsíce. „V hlavě se mi honily myšlenky na nádor, roztroušenou sklerózu. Přišel den D a já zajela ‚do tunelu‘. Nic hrozného. Když jsem se převlékala, přišla za mnou rentgenoložka, dala mi cédéčko a řekla: ‚Předejte to prosím RYCHLE neurologovi!‘ Proč rychle!? Bylo mi jasné, že NĚCO našli!“ Na kontrolu s cédéčkem šla za dva týdny po rezonanci, rozklepaná strachem.
Neurolog byl v dobré náladě. „Zažertoval, co by pro mne bylo horší, jestli nádůrek, nebo ereska. Pak cédéčko několik minut mlčky zkoumal. ‚Co to máte za páteř? Vždyť je prohnutá úplně opačně!‘ zeptal se mě. Na otázku, jestli mám něco na mozku, odpověděl: ‚Jo ten je v pohodě.‘ Spadl mi kámen ze srdce. Žádný nádor, žádná ereska! Dostala jsem prášky na migrénu, na páteř mám prý cvičit.“ Lék na migrénu nepoužila. Cvičit neví jak.
Kočko, ten kortizol a cholesterol vás zabije
Další den šla Simona na kontrolní odběry k imunologovi. „Pana doktora trápí, že mám vysoký kortizol a cholesterol, lehce zvýšené známky zánětu. Pan doktor je žoviální. Ženám ve věku patnáct až čtyřicet let říká ‚kočko‘, pány oslovuje ‚tak pojďte, chlape‘.“
„Kočko, ten kortizol a cholesterol vás zabije,“ hlaholil lékař Simoně na přivítanou.
„Kortizol mi skáče až na 900. Jen jednou, po dovolené, byl v normě. Z čeho to asi může být ????:))) Ke všemu se přidaly problémy s okem. Slzelo, bolelo, chodila jsem na bolestivé sondáže. V uších mi zněla slova vousatého pana doktora z Bulovky, že mám ‚stenózu jako prase‘. Na imunologii udělali odběry, dostala jsem injekci imunoglobulinu. Neb jak pan doktor říká ‚koho píchám, ten je zdravý!‘ Udělil mi ozdravný píchanec a dodal: ‚Nechci vás strašit, ale ty oči kočko, to sucho v puse a ty zvýšené záněty, to bude Sjögráč, vezmu ANU a ENU a uvidíme…‘ Říkala jsem si, jaké dvě holky kam vezme. Pak mi došlo, že je to další z autoimunit.“
Na výsledky ANU a ENU čekala dva týdny. „Za tu dobu jsem stihla nastudovat Sjögrenův syndrom a další autoimunitní choroby takovým způsobem, že bych mohla jít z fleku dělat do revmatologického ústavu,“ vzpomíná Simona.
„Kočando, je to vše OK, až na ten kortizol a cholesterol…, ty vaše nadledviny ho teda produkujou, potřebujeme to prosvítit, uděláme cétéčko ledvin,“ zahlaholil do telefonu bodrý imunolog. Simona pochopila, že „holky“ ANA, ENA, ALCA dopadly dobře. Na cétéčko ledvin čekala další měsíc.
„V kartotéce se mne zeptali, jestli jsem z onkologie. Já že ne, podala jsem jim žádanku, poslušně si sedla, vypila litr vody. Následovalo cétéčko, kanyla s kontrastní látkou. Vyšetření bezbolestné, leč dlouhé. První sken se nepovedl, prý musím pořádně zadržet dech! Vyšlo to až na desátý pokus. Když mě sestra osvobodila, prohodila, že teď budu úplně svítit. To mi chybělo. Ke všem nemocem ještě nemoc z ozáření. Když jsem šla za týden pro výsledky, sedělo v čekárně asi dvacet starších mužů. Hlasitě probírali problémy s prostatou, proudem moči. Během čtyř hodin čekání jsem se o nich dozvěděla úplně všechno. Konečně výsledky. Na jedné ledvině našli drobný útvarek z tuku a cév, prý angiolipom. Na druhé něco velikosti 4 mm, asi cystu. Nic zhoubného. Za čtyři měsíce mám přijít na kontrolu. No a pak mi zavolala paní recepční, že se k vám uvolnilo místo.“
Zdravá, jen je jí pořád zle
Když Simona vstoupila do ordinace, vycítil jsem z ní obrovskou úzkost. Je to pocit, jako když člověk stojí poblíž vedení vysokého napětí. Mám na to vycvičený čich. Cítím ho na dálku. Když mi převyprávěla příběh svojí nemoci, martyria vyšetření a diagnóz, vůbec jsem se nedivil. Obvodní lékař, gastroenterolog, neurolog, urolog, imunolog, krčař, očař… žádný ze specialistů nenašel žádnou objektivní příčinu potíží. Simona byla objektivně zdravá, jen jí bylo pořád zle.
Vysvětlil jsem jí, že je tělesně v pořádku. Napětí, únava, bolesti zad, pálení kůže a brnění nohou vypovídají o tom, kolik si toho naložila a jak si to bere. Pálení žáhy zase, že jí to leze krkem. Strach z nemoci jí svírá hrdlo. Namísto uklidnění a vysvětlení ji v ordinacích čekala záplava instrumentálních vyšetření, nesrozumitelných a děsivých diagnóz. Každá další necitlivá či „vtipná“ poznámka lékaře, každý další den čekání na výsledek její stres stupňovaly. Až k panické úzkosti.
Doporučil jsem jí jógové relaxace, psychoterapii, byliny na uklidnění, případně krátkodobě psychofarmaka. Do závěrečné zprávy jsem tučně napsal motto z filmových Pelíšků: „Rozkaz zněl jasně: Uklidnit, uvolnit, zvolnit. Za každou cenu!“ Se Simonou jsem se vsadil, že bude do tří měsíců zdravá. Abych mohl příběh její nemoci zařadit do knížky o psychosomatice a bolestech zad.
Nový vítr do plachet
Pak vypukla koronavirová panikémie. Hroutit se začali i lidé zdraví a odolní. Hroutit se začala i moje představa o příběhu uzdravení paní Simony. Přesto jsem s ní zůstal v kontaktu, poprosil ji, aby mi napsala, jak se jí v podmínkách všeobecného šílenství daří. Za dva měsíce mi přišel mail:
„Když jsem odcházela z Hnízda zdraví, měla jsem pocit, jako bych se vznášela na obláčku (a to jsem člověk skeptický, realisticky založený). Panu doktorovi jsem se snažila překotně vysvětlit, že mám nějakou záhadnou nemoc, pro kterou mě posílají od jednoho specialisty ke druhému. Vyslechl mě, vyšetřil a pak řekl, že jsem tělesně v pořádku. Připadala jsem si jako v jiném světě. Konečně lékař, který se zajímá o to, jak a s kým pacient žije, jakou má povahu, jestli není doma nebo v práci přetížený, co ho trápí. Doktor, který doporučí, co má člověk změnit, aby se uzdravil.
Cvičení jógy, vitamíny, byliny, psychoterapie. Všechno, co mi poradil, dávalo smysl. V hlavě se mi rodilo odhodlání ke změně. Jako by ze mě něco spadlo. Záda se napřímila (do té doby jsem se hrbila), přestala bolet, odezněly i bolesti hlavy. Posilovalo mě přesvědčení, že jsem zdravá, že mám konečně všechno v rukách. Pak přišlo koronavirové šílenství. Zavřené stacionáře, fitka, obchody, služby, včetně mého kadeřnictví. Ze dne na den jsem byla doma, bez práce, bez peněz.
Z televize a rozhlasu nás bombardovali zprávami, kolik lidí se nakazilo, kolik umřelo. Nikdo nevěděl, co bude zítra, co se zakáže, co povolí. K tomu izolace od přátel, ztráta svobody, ústa ucpaná rouškou. Jeden velký zmatek, stres, úzkost. Vždycky jsem se bála o zdraví a ostatní mě uklidňovali. Teď jsem ostatní uklidňovala já. Podle instrukcí jsem cvičila s maminkou, které zamrzlo rameno a bála se jít k lékaři. K tomu řešila práci, zamotané vztahy. Koronavirus mě kupodivu neděsil. Byla jsem přesvědčená, že pokud se nakazím, tak si s ním tělo poradí. Rodina i známí žasli, jak beru všechno s nadhledem. Z mojí strany to ale nebyla póza ani zlehčování. Věděla jsem, že nemoc může přijít a já ji musím zvládnout. Pokud by se mi to nepodařilo, nic s tím nenadělám a nemá smysl se trápit. Vařila jsem si bylinkové čaje, jedla hořčík, vitamin C, dělala jógu, každý den cvičila půl hodiny na stepperu.
Začala jsem se učit italsky. Jen tak. Vždycky jsem chtěla umět nějaký románský jazyk. Doma jsem si uklidila, zlepšila se ve vaření. Snažila jsem se nedělat si starosti s tím, co bude, jak zaplatit energie, nájmy. Zjistila jsem, že navzdory všeobecné panice sama paniku necítím, že mám sílu a chuť měnit život, že se přestávám bát nemocí. Fyzicky i psychicky se mi nečekaně rychle ulevilo. Ta ryzost pocitu byla a je překvapivá. Přestala mě pálit žáha, brnět nohy, bolet hlava a záda. Cítím nový vítr do plachet. Těším se, co mi život přinese, na nové začátky a šťastná dokončení. Věci se dávají do pohybu, ať je to otázka bydlení, práce, vztahu… Díky času strávenému v karanténě jsem si uvědomila vlastní hodnotu, naučila se starat sama o sebe. Už to nejsou jenom ‚řeči‘. Už vím, že jsem to zvládla:)
Děkuji doktorovi Hnízdilovi za sílu, kterou ve mně vykřesal. Nevím, jak to dokázal, ale funguje to. Moje ponaučení zní: Když se člověk rozhodne pro sebe něco dělat, nepotřebuje k tomu dokonalé podmínky. Nemá důvod čekat, až bude na obloze ta správná konjunkce planet. I po spirále šedých dní, nebo v šílenství koronaviru, se dá dojít ke hvězdám.“
Simona je námořní kapitánka, má zkoušku na řízení plachetnice. K tomu jsem se nikdy nedopracoval. Umím jen spustit kotvu, dotankovat nádrže, uvázat fendry. Když u mě byla v květnu na kontrole, byla klidná a vyrovnaná. V bouři koronaviru se z ní stala skutečná kapitánka. Kormidlo života mé pevně v rukou, plachty vytrimované, nabrala správný směr. Doktory už nepotřebuje. Sama se stala terapeutkou.
Případ paní Simony je zařazen do připravované knihy Všechno, co jste kdy chtěli vědět O BOLESTI ZAD, ale báli jste se zeptat, kterou autor článku nyní dokončuje spolu se svojí kolegyní z Hnízda zdraví Mgr. Zuzanou Baluchovou.
ČLÁNKY DO MAILU