Co všechno obnášelo katovské řemeslo a co víme o nejproslulejším českém katovi Janu Mydlářovi, který popravil všech 27 pánů na Staroměstském náměstí po bitvě na Bílé hoře?
Katem kvůli nešťastné lásce
Podle Pamětí katovské rodiny Mydlářů, které svého času působivě sepsal historik Josef Svátek (1835–1897), se můžeme, i přesto, že v mnoha ohledech může jít o převládající fikci, domnívat, že nejslavnější český kat Jan Mydlář (1572–1664) skutečně prožil většinu toho, co Svátek zaznamenal.
A je to vskutku dobrodružný život, který i přes na první pohled odsuzující a kontroverzní katovské povolání nabízí prostor pro lásku a další docela obyčejné lidské záležitosti. Jan Mydlář, syn písaře, se narodil v Chrudimi. Na přání svého otce, i pro budoucí lepší a vážené postavení, začal v Praze studovat medicínu. Jedním z jeho učitelů byl také známý lékař Tadeáš z Hájku (1525–1600), osobní lékař císaře Rudolfa II.
Jan Mydlář ale studium nedokončil. Nešťastně se zamiloval do své sestřenice Dorotky, která nesla stejné příjmení, a tato láska zcela předurčila jeho další osud – osud nejznámějšího kata českých dějin. Po návratu ze studií domů zjistil, že jeho Dorotka poněkud zpanštěla a rozhodně na něj nečekala.
Nejenže otěhotněla bůhví s kým, ale narychlo se provdala za starého bohatého mlynáře. Dítě, ač silné a zdravé, krátce po narození zemřelo, a zanedlouho po něm i starý mlynář. Dorotka skončila ve vězení s obviněním, že svého manžela otrávila. A tak Jan zanechal studia a chytře vymyslel jediný způsob, jak se ke své milované dostat – stal se katem.
Bohužel však svou lásku nejen nezachránil, ale musel být přítomen její popravě, popravě travičky – zahrabání zaživa. Další cesta kata Mydláře pokračovala do Prahy, kde se nakonec šťastně oženil s dcerou slánského kata Alžbětou Špetlovou a zplodil s ní několik dětí. V katovském řemesle pak dále pokračoval jeho syn Jan. Kat Jan Mydlář zemřel v na tehdejší dobu úctyhodném věku 92 let.
Život v ústraní a odsouzení
Katovské řemeslo bylo odjakživa spojováno s něčím tajemným, magickým až démonickým. Odstrašující byla mučírna, kde měl kat své nástroje, kterými vynucoval přiznání mnoha vinných, ale i nevinných osob.
Své meče a nástroje udržoval v čistotě a pořádku, vázala se k nim spousta krvavých historek a magických pověr. Kat byl povinen skrývat svou tvář, při mučení nosit škrabošku a při popravách svou pověstnou kuklu s otvory pro oči. Povolání kata zkrátka z pochopitelných důvodů udělalo z člověka lidskou bestii, člověka, kterého druzí odsuzovali a jehož osud podléhal určitým pravidlům a nařízením. Peněz si ale kati vydělali rozhodně víc než dost.
Představa, že člověk může v rámci svého povolání beztrestně připravit o život stovky lidí nejrůznějšími důmyslnými způsoby, byla naprosto děsivá. To samozřejmě porušovalo Desatero Božích přikázání – nezabiješ. Proto byl kat odsouzen k tomu vyhýbat se druhým lidem a chodit všemi zadními vchody, protože hlavní branou města projít nesměl.
Měl zakázáno vstoupit do kostela, mohl pouze do některých vyhrazených kostelů, v utajení, bočním vchodem, a měl vyhrazené místo tam, kde ho nikdo nemohl dobře vidět ani potkat. Katy pak též nepohřbívali na hřbitovech vedle řádných křesťanů, ale na zcela odlehlých místech určených třeba pro sebevrahy.
Kati si především rozuměli mezi sebou, znali se navzájem a spolupracovali, v každém městě nějaký obvykle působil. Také platilo pravidlo, že se mohli ženit pouze s dcerami dalších katů z jiných měst. Moc možností na výběr tedy zrovna nebylo, hodně katů umíralo bezdětných, bez toho, aby předali řemeslo svému potomkovi, proto i často hledali své nástupce mezi zájemci o toto povolání z lidu. Kat a jeho pomocníci zároveň ve městech dbali na pořádek, odklízeli mršiny zvířat, zkrátka zbavovali života všechnu nepohodlnou havěť, ať už šlo o zvířata, nebo lidi.
Ranhojičství a magie
Katovské řemeslo nebylo spojováno pouze se smrtí, ale rovněž i s magií, ranhojičstvím a léčitelstvím. Vzhledem k tomu, že středověké léčebné metody hodně souvisely s vírou v magii, kat a jeho pomocníci snadno sehnali prášek z oběšence, mandragoru ze šibeničního vrchu nebo další artefakty, k nimž se v podstatě dostane pouze kat.
Regulérně ale vyráběli hojivé masti, trhali zuby, řezali zanícené vředy a končetiny nebo uměli spoustu dalšího i z ranhojičského řemesla. To vše prodávali a nabízeli po své pracovní době, tedy večer nebo v průběhu noci. Kat vykonávající dobře své povolání musel také dobře znát anatomii lidského těla a vědět přesně, jak a kde co funguje. A kdo jiný by tomu rozuměl více než medik a nedostudovaný lékař, kat Jan Mydlář?
Poprava 27 pánů
Právě Jan Mydlář byl ten, který sehnal svému příteli doktoru Janu Jesseniovi (1566–1621) tělo oběšence k první veřejné pražské pitvě. Bohužel pak ale musel svého přítele zhruba o dvacet let později nelidsky zbavit života, protože právě on patřil k 27 popraveným představitelům stavovského povstání na Staroměstském náměstí. Tato nechvalně proslulá exekuce proběhla 21. června 1621 a jejím vykonavatelem nebyl nikdo jiný než kat Jan Mydlář, a to se svými čtyřmi meči. Popravovat se začalo již v pět hodin ráno, kat skončil kolem desáté hodiny dopolední.
Většině pánů byla uťata hlava, některým také symbolicky pravá ruka za to, že chtěli vztáhnout ruku na krále. Nejhůře dopadl lékař Jan Jesenský, kterému byl nejprve vyříznut jazyk za vydání dávného spisu Může být tyran svržen lidem a za řeči, které vedl proti králi, pak byl milosrdně sťat, a nakonec bylo jeho tělo rozčtvrceno, části těla napíchnuty na kůly a důmyslně rozmístěny po městě pro výstrahu. Členové Jednoty bratrské byli potupně oběšeni, mnohá těla dalších byla též rozčtvrcena.
Městský úředník Mikuláš Diviš byl na hodinu přibit k šibenici za jazyk za to, že přivítal Fridricha Falckého při jeho příjezdu do Prahy. Naštěstí pak prý mohl ještě mluvit. Dvanáct hlav pánů bylo veřejně vystaveno po dobu deseti let až do vpádu saského vojska v roce 1631. Pak byly sňaty a uchovány v Týnském chrámu, ale nakonec záhadně zmizely…
Zdroje: Svátek, Josef. Paměti katovské rodiny Mydlářů, 4 díly, Nakladatelství XYZ, Praha 2005.
ČLÁNKY DO MAILU