Katastrofální situace v blázincích v 19. století. Nazí a připoutaní řetězy

O to, jak se takový člověk s vážnými duševními problémy cítí nebo v jakých poměrech žije, se nikdo nezajímal. Ten, kdo se opravdu zajímal a kdo přinesl svěží vítr do psychiatrie tehdejší doby, byl doktor Philippe Pinel. Říká se o něm, že sňal pouta bláznům, a to doslova.

Sundal bláznům okovy 

Dnes se takto nechováme ani ke zvířatům. Dříve ale nebylo ničím neobvyklým vidět nejhorší zacházení s lidmi. Francouzský psychiatr Philippe Pinel (1745–1826) byl zděšen. Po skončení Francouzské revoluce na konci 18. století se zaměřil na zlepšení podmínek pro duševně choré, kteří doposud leželi na slámě někde ve sklepních prostorách, s pouty na rukou a o hladu a zimě. 

Přečtěte si také:

Dějiny šílenství: hysterie se léčila vibrátorem

Okamžitě začal jednat a zajistil těmto lidem nejen lepší hygienické podmínky a pravidelnou stravu, ale také léčbu formou psychoterapie, práce, režimu a laskavého přístupu a porozumění. Tyto reformy se ale neujaly hned a rozhodně ne všude. Ještě na konci 18. a do první poloviny 19. století byly podmínky pro duševně nemocné, jak u nás, tak jinde ve světě, naprosto otřesné.

Pod Pinelovým vedením začal pracovat i Jean-Étienne Dominique Esquirol (1772–1840), který si otevřel vlastní soukromý blázinec. Když v roce 1818 psal zprávu pro ministerstvo vnitra o situaci v blázincích tehdejší doby, zněla takto:

Viděl jsem je nahé, zachumlané v hadrech, zahrabané ve slámě, která je chránila před chladem vlhké dlažby, na níž leželi. Viděl jsem, jak mizernou mají stravu, jak lapají po vzduchu, hltají vodu, aby utišili žízeň, jak se musejí obejít bez základních životních potřeb. Viděl jsem, jak jsou vydáni na milost a nemilost žalářníkům jako oběti jejich brutálního dohledu. Viděl jsem je v uzounkých, špinavých, hmyzem zamořených kobkách, kde se jim nedostávalo vzduchu ani světla, přikované v dírách, kam bych se bál zamknout divoké zvíře, a to všechno draze placeno naší vládou, která si tak libuje v přepychu.

Přečtěte si také:

Hysterie je široká škatulka pro dnes již jinak diagnostikované potíže. Spojovala se i se sexuální frustrací

Špína, zápach, bití a znásilňování

Další zpráva jiného pověřeného člověka o stavu oddělení pro blázny v chudobinci v devonském Tavistocku vypadala takto:

Nikdy v životě jsem se nesetkal s takovým zápachem. Byl tak strašný, že jsem se dusil ještě řadu hodin poté a sotva jsem dokázal pomyslet na jídlo. Nemohl jsem se toho pocitu zbavit, i když jsem věděl, že zrovna byly cely vymyty a několik hodin se větralo otevřenými dveřmi…

Další hrůzy popsal John Rogers, lékárník z Červeného a Bílého domu Thomase Warburtona, což byly dva největší soukromé londýnské blázince. Sdělil, že byly zamořeny potkany a blechami, místnosti byly tak studené, že blázni trpěli gangrénou a tuberkulózou. Byli nazí a připoutáni ke zdem. Blázni byli také týráni svými dozorci. 

Na denním pořádku bylo mlácení a bičování, znásilňování pacientek. Inkontinentní pacienti byli vyváděni na dvůr, kde byli poléváni studenou vodou. Podle popisu Rogerse celé toto místo připomínalo psí kotce a naštěstí už v dnešní době se i psům dostává podstatně lepšího zacházení. Podle dalších zpráv o stavu v blázincích se v Yorku nejen znásilňovalo, ale i vraždilo.

V hrabství Yorkshire se tutlalo, že blázni žili ve strašlivých poměrech, „na zdech byly rozmazány výkaly, kterými byly zčásti ucpány i otvory, kterými měl do místnosti proudit čerstvý vzduch… V místnosti čtyři krát čtyři metry bylo nacpáno třináct žen…“

Přečtěte si také:

Dnešní „hysterky“ by před lety skončily v blázinci

Když se na tohle přišlo, jeden lékař konkrétní ústav ve snaze zakrýt stopy po nepředloženém chování k bláznům zapálil. Nijak mu nevadilo, že přitom uhořelo i několik pacientů…

Žena, která bojovala za choromyslné

I přes veškerou snahu několika zasvěcených nadšenců se podmínky v ústavech pro duševně choré v této době jen tak snadno a rychle nezměnily. Opakované inspekce s odstupem několika let nepřinášely žádné změny. Soukromá zařízení na venkovech v klášterech u jeptišek pod záštitou církve přinášela mnohem lepší podmínky a přístup dle morálních a křesťanských zásad, ale ve státních ústavech to byly děs a hrůza. Reformy totiž probíhaly poněkud pozvolna.

V Americe se o humánní přístupy k bláznům velice zasazovala žena, Dorothea Dixová (1802–1887), která se chopila reformátorství a posílala vládě stížnosti tohoto typu: Ráda bych vás upozornila na současné postavení bláznů v našem společenství. Jsou zavíráni v klecích, přístěncích, kójích a šatlavách. V řetězech, nazí, bití holemi, bičováni, jen aby byly poslušní!

Podle svých slov například v chudobinci v Newburyport našla člověka ukrytého v rozpadající se kůlně, jejíž dveře vedly do márnice, nedaleko pak ženu zamčenou ve sklepě ve tmě, kde bez ustání celé roky křičela a naříkala. Dixová neúnavně burcovala a dráždila politiky, aby dosáhla svého. A skutečně dosáhla! Jakmile pořídila v Americe, přesunula svůj zájem na Skotsko.

Konečně se teprve od poloviny 19. století začala společnost k duševně chorým chovat jako k lidem…