Kateřina Cajthamlová: Kvalita potravin je u nás příšerná

Kateřina Cajthamlová (47) provozuje vlastní internu se zaměřením na výživové poradenství, fyzioterapii a psychoterapii. Profesně začínala jako sekundární lékař ve Státním ústavu národního zdraví, kde se postupně vypracovala až na pozici samostatného internisty na oddělení gastroenterologie. Později přešla na Cizinecké oddělení pražské Nemocnice Na Homolce a spolupracovala též s velvyslanectvími USA, Kanady a Velké Británie v Praze, pro která prováděla preventivní zdravotní prohlídky žadatelů o víza.

S médii úzce spolupracuje už od roku 1997, kdy začala psát pro časopis Květy. Nejvíce se ale proslavila moderováním pořadu Jste to, co jíte, který v letech 2006 až 2009 vysílala televize Prima. Pro stejnou televizi uváděla přede dvěma lety také Souboj v těžké váze, v roce 2007 také moderovala pořad Hřiště na České televizi. Ve stejném roce byla nominována na cenu TýTý v kategorii Osobnost roku a umístila se na třetím místě. V létech 2008–2009 spolupracovala s Lidovými novinami (sloupky v sekci Zdraví), s časopisem Dieta a Máma a já a v roce 2010 pravidelně přispívá do časopisu Dieta články na jednotlivá témata související s mýty o dietách. Přednáší výživovým poradcům a v rámci akcí České lékařské komory i praktickým lékařům o zdravém hubnutí. Třetím rokem vysílá každý čtvrtek na Českém rozhlasu Region pořad Hubněte zdravě.

Myslíte si, že žijete zdravě?

Co to je, žít zdravě? Tím, že žiji v Praze, zcela jistě nežiji tak zdravě jako někdo na venkově. Mám poměrně dost stresů, takže záleží na tom, jak se mi daří se jich zbavovat. Ale řekla bych, že civilizovaný člověk z principu a z hlediska nároků a stresů, které na něj doléhají, moc zdravě nežije.

A z hlediska toho, co vy sama můžete ovlivnit, si myslíte, že žijete zdravě?

Kouřím, takže asi ne.

Kolik hodin denně průměrně spíte?

Řekla bych, že mezi sedmi a osmi hodinami. Jsem ranní ptáče, vstávám každý den kolem půl šesté, a spát chodím nejpozději v jedenáct hodin večer. To je úplně nejzazší mez. Normálně tak kolem desáté večer. Nedívám se na televizi, poslouchám spíše rádio a mám ráda muziku. Opravdu nejsem noční pták.

Nedívala jste se ani na vlastní pořad Jste to, co jíte na Primě?

Velmi zřídka. Sama sobě jsem se v něm nelíbila, člověk se v televizi vidí zrcadlově obráceně, navíc jsou jeho vyjádření různě sestříhaná, takže se mi to moc nelíbilo.

Pijete kávu a alkohol, a pokud ano, jak často?

Kávu piji, v podstatě pouze pokud pracuji a mám nějaký větší oběd, mám ji jako závěr. Rozhodně ale piji zrnkovou kávu, jsem na ni fajnšmekr, dávám si takové to maličké kafe, kterému se u nás říká pikolo. Přitom to je normální espreso. Dávám si ho tak dvakrát týdně.

A alkohol?

Dodržuji ten zdravý, řekněme deckový až dvoudeckový každodenní konzumační rituál. Alkohol zásadně nepiji večer, ale také spíš v souvislosti s obědem.

Dáváte tedy přednost vínu přes pivem?

Ano, jednoznačně vínu. Mám ráda kvalitní bílé víno, většinou česká odrůdová vína. Nejradši mám rulandské šedé.

Co třeba tvrdý alkohol?

Vůbec, nechutná mi.

Říkala jste, že kouříte. Kolik cigaret si dáte za den?

Záleží na tom, co dělám. Pokud mám sportovní den, tak skoro nekouřím, protože kouření je v podstatě doplnění dopaminu a endorfinů. To znamená, že pokud sportujete, nepotřebujete kouřit. Pokud mám nějaký stres, vykouřím denně takových deset až patnáct cigaret.

To zase není tolik.

Kouřím až od sedmadvaceti let. U mě to je přesně způsobené vysazením sportovní aktivity. Předtím jsem sportovala okolo čtyř, pěti hodin denně. V souvislosti s nočními službami, změněným režimem, protože jsme v tu dobu měli sloužit dvaasedmdesát hodin v kuse, jsem začala kouřit.

Zkoušela jste s tím někdy přestat?

Ano, přestávala jsem, když se mi narodily obě moje děti. Dlouho jsem kojila, takže jsem vždycky tři roky nekouřila. V průběhu natáčení pořadu Jste to, co jíte jsem si řekla, že by bylo dobré, kdybych přestala kouřit. Takže jsem přestala, začala jsem víc sportovat, ale vysazení kouření vždycky přinese okolo šesti kilogramů na váze navíc. Takže na mě začal mediální hon, a já jsem znovu začala kouřit.

Pojďme k jídlu. Jste výživová poradkyně, jak jste na tom s jídlem vy sama?

Miluji jídlo. Tedy dobré jídlo. Tatínek rád rybařil, takže jsme jedli velmi mnoho ryb, a strýček byl nimrod, a od něj jsme měli zvěřinu. Nevyrůstala jsem na lanšmítech, ani na podobných věcech. V dnešní době mi chybí kvalitní zdroje potravin. Jsem „luštěninová“, miluji ryby, ty si dávám tak čtyřikrát až pětkrát do týdne. Mívám je ráda spíš k večeři. Potom mám ráda pštrosí maso. Maso chodím nakupovat k takovým těm menším prodejcům. Vybírám si opravdu kvalitu. Problém je s pečivem, takže si chleba pečeme sami doma. Děláme si docela často jídla s ovocem, sladké palačinky a podobně. Strašně ráda jím, miluji to.

Dodržujete ve stravě pravidelnost, tedy snídani, oběd a večeři?

Určitě. Bez snídaně bych se vůbec neprobrala. Nikdy jsem si je nedělala sama, tedy do rozvodu. Byla jsem zvyklá, že u rodičů mi je dělala maminka, po svatbě můj muž, který vstával ve stejnou dobu jako já, ale stíhal vařit snídaně. Po rozvodu jsem se to musela naučit sama. Potřebuji je, můj start ráno je poměrně dlouhý. Mám ráda bohaté snídaně, snídám zhruba hodinu. Obědvám také pravidelně. Nemám moc zásob tuku, takže nevydržím o hladu. Večer kolem takové šesté sedmé musím mít večeři, protože v deset chodívám spát. A co se svačin týče, mám v ordinaci jogurty a odpoledne mívám většinou ovoce. Teď už je to pohoda, dřív to býval problém.

Když nakupujete potraviny, sledujete na obalech, zda obsahují konzervanty a další látky? Vybíráte si?

Konzervanty ani tak ne, ale zdroje, odkud ty potraviny pocházejí. Hrozně mě rozčiluje, že české potraviny se strašně kvalitativně zhoršily. Ty kvalitní putují na Západ, a zřejmě na objednávku supermarketů se tady dělají věci, které nepovažuji za jídlo. Považuji to za směsi podivných věcí. Hrozně mě rozčilují müsli, které jsou v papírových krabicích a umělohmotných pytlících, kde nevidíte kvalitu zboží. Řekla bych, že se tady hodně prodávají zajíci v pytli. Potraviny nejsou značené, nejsou kvalitně balené. Když někdo potřebuje omezovat sůl, což je můj případ, protože nemám ráda chuť soli, ale přirozenou chuť jídla, většinou informaci o obsahu soli v potravině na obalu nenajde. Kvalita našich potravin bohužel velmi klesla.

Kde by tedy měli lidé nakupovat, aby se dostali ke kvalitním potravinám?

Bylo by dobré se znovu vrátit k trhům. K malovýrobcům, to bývalo dříve docela běžné. Samozřejmě se dají kupovat biopotraviny, ale lidé by si měli vybírat ty certifikované a ne ty, které si jenom dávají do názvu bio. V různých obchodních domech mají něco, co se jmenuje Organic, je to jejich značka, ale není to rozhodně té kvality, aby to bylo kontrolované. Takže asi bych šla po bioprodukci, a co se týče ryb a masných produktů, šla bych jednoznačně po české produkci. Sice taky děláme rybí velkochovy, ale rozhodně to není zmražené a transportované kdoví odkud. Teď už se dá i ve velkých obchodech nakoupit poměrně dobře.

V této souvislosti se často píše o tom, že ryba pangasius, která se u nás v supermarketech hodně rozmáhá a je levná, je krmená nebezpečnými látkami.

No ale která ryba je neobsahuje? Treska taky. V Mexickém zálivu teď teče do moře ropa, takže to asi lepší nebude. Zamořenost ryb rtutí je obrovská. V třeboňských rybnících to nehrozí. Nevím, jestli jste teď v poslední době jedl úhoře, candáta nebo lína, ale to jsou absolutně dokonalé ryby. A navíc jejich konzumací podporujete český průmysl.

Mluvila jste o trzích, ale poslední dobou se ale rozmává i jiný jev: bedýnkování. 

Považuji to za výborné. Proti čemu neustále bojuji, jsou ty šílené kamiony, které ničí silnice a transportují nám sem zboží kdo ví odkud. Myslím si, že to produkci prodražuje, což znamená, že kvalita takového zboží musí klesnout, aby mělo konkurenční cenu, zatímco kdybychom si znovu vytvořili takové podmínky, že bychom dejme tomu ze středních Čech dováželi potraviny do Prahy, bylo by to lepší. Tak se to v minulosti dělalo s mlékem, s rohlíky… Hodně věřím lokálním výrobcům, myslím si, že bychom konečně po dvaceti letech měli začít podporovat vlastní trh, vlastní hospodářství. Je to i záležitost patriotismu.

Pokračování rozhovoru čtěte dále…

S kolegyní Kateřinou Cajthamlovou jsem se nějaký čas střídal v psaní sloupků pro přílohu Zdraví Lidových novin. Její příspěvky byly čtivé, chytré a vtipné.

Paní doktorka dělá čest svojí profesi: káže zdravý životní styl a taky jej dodržuje. Vína pije kvalitní, česká, nejlépe odrůdová. Z ryb si nejvíc pochutnává na úhořích, candátech nebo línech. Svačívá jogurt nebo ovoce. V ordinaci má veslovací stroj. Když se chce přítel „jet plácnout na pláž“, začíná být nervózní. Kdyby nesportovala, tak „se zblázní“. Je obdivuhodně aktivní. Asi nebude jednoduché stačit jejímu tempu. Partneři odpadají jeden za druhým.

Každé doporučení paní doktorky Cajthamlové ohledně zdravého životního stylu mohu bez váhání podepsat. Jen mi dělá potíže se podle nich opravdu řídit. Pokud by platilo motto jejího televizního pořadu Jste to, co jíte, už bych chrochtal.

MUDr. Jan Hnízdil, Centrum komplexní péče Dobřichovice

---

…pokračování rozhovoru:

Zmínili jsme váš pořad, který běžel na televizi Prima. Jak jste se k němu vlastně dostala?

Nebyl to vlastní pořad, Prima k němu zakoupila licenci. Dostala jsem se k němu jako slepý k houslím. V životě bych se nehlásila na moderování žádného televizního pořadu, ani na účast v něm. Pracuji na interně a věnuji se psychoterapii, takže když Prima dělala casting na pořad o tlustých lidech, kolega lékař mi o něm řekl. Myslela jsem si, že asi potřebují psychologa, který by jim řekl, zda ten či onen tlustý člověk unese vystupování v televizi. Takže jsem tam šla, i když jsem to na poslední chvíli chtěla vzdát, protože to bylo v neděli a bylo hezky. Přítel mě ale přesvědčil, že když už jsem to slíbila, musím jít, protože Prima by žádného jiného psychologa nesehnala.

Ale nakonec jste neměla dělat psychologického poradce.

Na místě jsem zjistila, že vlastně vybírají mě. Začala jsem tedy dělat naprosto absurdní věci u lednice, které se úplně neslučují s tím, co lékař běžně dělá. Říkala jsem si, že to je tak absurdní, že mě z toho castingu okamžitě vyrazí. Kupodivu jsem se ale trefila do požadavků pořadu. Při mém rozhodování, zda to vzít, hrála roli taky úvaha, že by to byla úžasná možnost, jak ovlivnit veřejné mínění v prevenci proti obezitě. Jako kampaň za to, že by lidé měli dostatečně sportovat, sledovat složení potravin, mi to přišlo dobré. Využila jsem výhody, že jsem lékař a vím o dopadech chybného stravování a životního stylu, zejména rizicích kardiovaskulárních chorob, cukrovky a podobně.

Přivedlo vám účinkování v pořadu Jste to, co jíte více pacientů do vaší ordinace?

Spíš to změnilo jejich strukturu. Do té doby jsem měla spíše zahraniční klientelu. Pacienty mám nadále třeba v Rádiu Svobodná Evropa. Dalo by se říct, že ten pořad přišel v době, kdy začal odliv těch zahraničních pacientů. Ale já zvládnu jen určité množství lidí za den, nejsem člověk, který by dělal nějaké hromadné edukace, nebo si přivydělával prodejem přípravků, jako je Herbalife. Zvládnu maximálně šest pacientů za den, abych byla v psychické pohodě a na každého klienta měla dost času a sil.

Prostě každému chcete poskytnout kvalitní službu.

Nedokážu pracovat takovým tím systémem „pásové výroby“. Ani mě to nebaví, a myslím si, že to nebaví více mých kolegů lékařů, ale někteří se do toho nechali donutit. Já jsem se zatím nenechala.

Když vás jako lékařku začne něco bolet, jdete hned k doktorovi, nebo to řešíte jinak?

Lékaři jsou strašně špatní pacienti. Máme spoustu kamarádů, kteří mají svoje lékařské praxe, takže nejdřív to řeším tak, že se zamyslím, co by to asi tak mohlo být. Snažím se nemít takový ten doktorský systém, že mě napadne hned to nejhorší. Pak se většinou snažím odpočinout si. A když to opravdu zlobí – nejčastěji mívám problémy s hrudní páteří, protože mám vrozenou vadu, kvůli které jsem v dětství hodně cvičila – zavolám kolegyni neuroložce a ta mi řekne, jak to rehabilitačně napravit. A vzhledem k tomu, že tu mám rehabilitační oddělení, nechám si to napravit hned.

Chodíte na preventivní lékařské prohlídky?

Ano, využívám toho, že jsem internista. Mám paní doktorku, která mi tyto prevence dělá. Říkám si, že je dobré mít nezávislý názor. Já si můžu jako lékař myslet, že je to ještě dobré, ale ona mi třeba řekne, že není. Samozřejmě také chodím na gynekologii, i když nerada. Musím zaklepat, že nebývám moc nemocná.

Když nějaký zdravotní problém řešíte sama doma, sáhnete hned po léku?

Ne. Dělala jsem homeopatii, znám své čtyři konstituční léky, takže to řeším tímto způsobem.

Chodíte pravidelně k zubaři?

Ano, chodím.

Jak jste na tom s očkováním? Necháváte se třeba dobrovolně očkovat proti chřipce?

Proti chřipce rozhodně ne. Věřím v přirozenou imunitu. Snažím se udržovat svůj imunitní systém v pořádku. Samozřejmě jsem očkovaná proti tetanu, protože proti tomu imunita není. Když jsme cestovali, nechala jsem se očkovat proti různým nemocem, které řádí v oblastech, kde je na to místní populace zvyklá, ale my ne. V rámci toho, že jsem doktor, se nechávám očkovat proti hepatitidě.

A proti prasečí chřipce, to vás nenapadlo?

Ne. Tyto věci jsem považovala za určité vytváření marketingového tlaku. Nejsem v té věkové skupině, abych toto očkování nutně musela mít. Až mi bude řekněme pětasedmdesát, mohu to zvážit. Ale teď, dokud sportuji, ne.

Jakým způsobem relaxujete? A dokážete úplně vypnout od práce?

Strašně miluji četbu, tanec a divadlo. Relaxuji tedy kulturou. Mí partneři byli všichni z uměleckého prostředí, takže to tím kompenzuji. A v ordinaci mám veslovací stroj, takže relaxuji sportem. Jsem opravdu fyzicky závislá na sportu. Kdybych nesportovala, tak se zblázním. Jsem přesně ten typ, který se musí vybít.

Když jste tak závislá na sportu, kterému druhu se věnujete nejvíce?

Veslování. Dřív jsem byla pádlovací vodák, jezdila jsem na kánoi. Ale že bych veslovala na řece, to ne. Zejména na dolním toku Vltavy toho mnoho nezaveslujete. Vesluji na stroji, ale jinak jezdíme každý rok na vodu, ale letos poprvé nepojedeme. Začínám se toho trošku bát, protože přítel se chce jet plácnout někam na pláž. Obávám se, že se budeme hádat, protože já v okamžiku, kdy se nic nedělá, začnu být nervózní. Musím něco dělat.

Jste spokojená se svým životním stylem?

Ano. Nevydržím být dlouho nespokojená. Když mě něco rozčiluje, musím udělat změnu. A pokud tu změnu neudělám, pořád na to myslím a ruší mě to v práci. Jsem člověk rychlých změn, docela bych se nazvala flexibilní. Nedám moc na sentiment. Když jsme měli chalupu a už to začala být zátěž, bez sentimentu jsem ji prodala a dnes jsem moc ráda. Přechodně jsem si jinou malou chajdu koupila, zjistila jsem, že to je pořád moc, a že to bude lepší, až budu v důchodu, tak jsem ji zas prodala. Takže nejsem zase tak úplně typický Čech v tom, že bych byla na něco upnutá a obětovala bych tomu všechno, že bych tam měla zahrádku a potila krev. Nejsem ten typ.

Jak dlouho myslíte, že tu ještě budete?

Mám v plánu být tady minimálně do pětadevadesáti. Moji prarodiče se dožili opravdu vysokého věku, dědeček osmdesáti pěti, druhý dědeček devadesáti, babička pětadevadesáti. Takže jsem v podstatě v polovině života, a od malička jsem si přála být důchodce. Brzy mi bude padesát, pracuji teď na svém vzdělání, abych si budovala určitý plán do důchodu. Hrozně se mi líbí univerzita třetího věku. Kdysi jsem měla být architekt, takže si myslím, že si tu architekturu tímto způsobem udělám. Těším se na to.