Každý alkoholik má svůj smutný příběh

Nadměrné pití je zhruba v pěti procentech rozvodů hlavním motivem konce manželství. Bývá v pozadí většiny případů domácího násilí. Podstatně ovlivňuje statistiky dopravních nehod. Coby vážný problém se dotýká zhruba milionu občanů ČR. Jde o problémy ryze současné ovšem s dlouhou tradicí.

Za předražené pivo smrt

V pátém tisíciletí před Kristem patřily v Mezopotámii pivo a chléb k nejoblíbenějším potravinám. Že by již tehdy platilo, že „pivo je druhý chleba“?

Paragrafy 108 až 110 Chammurapiho zákoníku souvisí s alkoholem. Vytvořeny byly v Babylónii zřejmě mezi lety 1886 – 1800 př. n. l. Všechny tři paragrafy umožňují vynést tresty smrti. První tak trestá krčmáře předražujícího pivo. Druhý je typu „věděl, nepověděl“ – tj. neudal spiklence, kteří se scházejí v krčmě s podvratnými úmysly vůči panovníkovi. Třetí trestal upálením chrámovou kněžku či velekněžku, pokud si zašla do krčmy.

Ve starém Egyptě chudí pili pivo. Bohatí víno. Dochoval se i denní jídelní příděl dělníků stavějících pyramidy: 3–4 pecny chleba, dva džbány piva, cibule, česnek.

Na těžké, opojné víno si potrpěli ve staré Palestině. Urození obyvatelé Kartaga dle dobového pramenu „popíjeli víno a cítili se být pány světa“. Skončilo to alkoholickým debaklem.

Staří Řekové a Římané se v konzumaci alkoholu neomezovali. Slovo „symposion“, dnes působící vznešeně, označovalo „rozhovor při hostině“. Pilo se při ní dost a dosti. Vtipný postřeh říká, že stoický filosof, byť víno pije, neopije se. Pokud ano, přestává být filosofem.

Alkohol není hřích, ale ty následky…

Konfucius nabádal své Číňany ke střídmému pití. Klasický čínský básník Li-po (701–762) měl prý jedinou chybu. Pil příliš. V jedné ze svých básní popisuje mj. i typické alkoholické osamělé pití. Traduje se jeho alkoholická smrt. Opilý se pokoušel obejmout měsíc zračící se v řece. Ne takto poeticky, ale srovnatelně nesmyslně končí ročně i u nás stovky lidí.

Boží království bude na zemi podle Bible ideální, až meče budou překovány na radlice pluhu a oštěpy na vinařské nože. V Evangeliu podle Lukáše Samaritán léčí pocestného tím, že mu do rány nalije směs oleje a vína. Dcery Lotovy využily víno problematicky. Otce opily vínem, přilehly k němu a incestně „zachovaly potomstvo“.

Alkoholické výpadky paměti – okénka, halucinace, abstinenční příznaky, třes směřující k deliriu, nezbytnost tzv. ranního doušku, sociální degradace… to vše běžně najdeme v moderním odborném popisu důsledků závislosti na alkoholu. Též ve Starém zákoně, nejčastěji v knize přísloví.

Čas plynul a alkohol se stal oblíbeným nástrojem šíření koloniální civilizace. Indiáni „neuměli pít“, opít je a pak připravit o majetek bylo snadné. S válkami středověku a nakonec i novověku alkohol úzce souvisel. Měl zahánět strach, podporovat statečnost, potlačit soucit, odstranit zábrany. Využíván byl mimo jiné i při amputacích nutných po těžkém zranění.

Zabiják a démon

Émile Zola a mnozí další spisovatelé mají v označování alkoholu jasno. Je to (podle Zolova románu) Zabiják. Jack London měl podobný názor, neb mj. psal na téma „Démon alkohol“.

Domácí varování před oním démonem může namátkou reprezentovat Petr Bezruč: „Vodku pálí Nathan Low i markýz Géro. Lid pracuje, až dým jde z cév, a vodku pije do svítání.“ Řešení vidí bard slezského lidu rázně – „na první vrbu Nathan Low a vedle něho markýz Géro“. Mezi námi, závislost na alkoholu by to zcela jistě nevyřešilo.

Židovský krčmář ležel v žaludku namátkou Janu Nerudovi. Z mnoha dalších třeba J. Š. Baarovi. Jeho Jan Cimbura, zemědělský dělník je něco jako Mirek Dušín. „Majitel gruntu v něm dostane tu nejlepší oporu – Cimbura je vzdělaný, pracovitý, poctivý a mimořádný silák. Zachrání děti z hořícího lesa, postaví se proti loupeživým banditům, dokáže se postavit silou proti celému mužskému osazenstvu venkovské zábavy. Nakonec se postará i o kdysi vysněnou, ale jemu osudem odepřenou, venkovskou krasavici Marjánku, která ovdověla…“ tolik z obsahu díla. Zfilmování opusu režisérem Františkem Čápem (měl zkušenost např. ze zpracování Babičky) se v roce 1941 stala prvním a posledním českým ryze antisemitským filmem. Dobrák Cimbura vede pogrom právě v krčmě Židově. Závěrečná scéna filmu s krčmářem vyhnaným z vesnice a odcházejícím do dálky umělecky koresponduje s počátkem židovských transportů holocaustu.

Proklamovaný vzor mnoha současných politiků T. G. Masaryk pil velice střídmě, o alkoholismu a jeho rizicích napsal knížku. Mnozí z jeho současných následovníků v politice se zařadili mezi čelné bojovníky s alkoholem – jeho likvidací prostřednictvím konzumace.

Alkoholismus začíná jako darebáctví a končí jako choroba

Tak pravil docent Jaroslav Skála (1916 – 2007), zakladatel moderní české alkohologie. Sám zcela abstinoval od počátku padesátých let minulého století až do své smrti. Traduje se o něm, že rád přijímal od rodinných příslušníků svých pacientů u Apolináře dárek v podobě alkoholického nápoje. Láhev vzal a ostentativně ji před dárcem vylil do umyvadla. Poté dotyčnému doporučil, aby jednal v budoucnu obdobně. Za nezbytný základ léčby považoval „bezalkoholovou dietu“.

Partnerům osob závislých na alkoholu doporučoval tuto formuli: „Mám tě rád/a a chci s tebou žít. S tebou ano, ale s alkoholem to nejde. Rozhodni se: Buď budeš abstinovat, nebo se rozejdeme. Třetí možnost není.“

K tématu: Partner na alkoholu závislý: On není zlý. Když nepije

Zmíněný psychiatr nesnášel dotazy na to, co je ještě normální pití. Žertík „alkoholik je ten, kdo pije víc než jeho lékař“ mu nepřipadal vtipný. Alkoholismus nelze postihnout uvedením množství vypitého alkoholu. Ostatně sám název alkoholismus je již dávno překonaný. Správně lze mluvit o závislosti na alkoholu. Závislý je ten, kdo pije, i když mu konzumace alkoholu přináší zdravotní, sociální nebo pracovní problémy. Z dílny Jaroslava Skály a jeho životní – jakož i pracovní – souputnice Arnoštky Maťové pochází i přehled orientačních známek závislosti na alkoholu:

Dnes lze k onomu výčtu přidat i zjištění častých viróz. Při hodnocení konkrétní kauzy pozor. Každá z uvedených známek závislosti se může projevit i ve zcela abstinenčních souvislostech. Od zánětu spojivek, snížení imunity, až po nepředvídané hlídání nemocného dítka či vnuka.

Proč pijí? Každý alkoholik má svůj smutný příběh

Závislí mají jasno. Pijí namátkou proto, že mají, eventuálně nemají děti, mají mnoho práce nebo jsou nezaměstnaní, svádějí je kamarádi z mokré čtvrti, manžel(ka) je nechápe, eventuálně mají smůlu v lásce. Pijí na žalost i na radost. Vesměs jde o výmluvy. Neexistuje jen jedna příčina, ale celý komplex důvodů. Mnohdy platí: „Jaká matka, taká Katka, a jaký otec, takový syn“, ale ani zde nejde o neměnné předurčení. Možná má pravdu Antoine de Saint-Exupéry a jeho Malý princ:

„Co tady děláš?“ řekl pijanovi, který seděl mlčky před řadou plných a řadou prázdných lahví.

„Piji,“ odpověděl chmurně pijan.

„A proč piješ?“ zeptal se malý princ.

„Abych zapomněl,“ řekl pijan.

„Nač abys zapomněl?“ vyzvídal malý princ a už už ho začínal litovat.

„Abych zapomněl, že se stydím,“ přiznal se pijan a sklonil hlavu.

„A zač se stydíš?“ vyptával se dále malý princ, protože by mu byl rád pomohl.

„Stydím se, že piji!“ dodal pijan a nadobro se odmlčel.

A malý princ zmaten odešel. „Dospělí jsou rozhodně moc a moc zvláštní,“ říkal si v duchu cestou.

Děsivé statistiky o zvyšující se konzumaci alkoholu dětmi žel v českých podmínkách připomínají, že zvláštní nemusí být v tomto smyslu jen dospělí. Počet otrav alkoholem u současných malých princů i princezen je alarmující.