Názor k článku Každý jinak ošklivý od Petrs - Jako malý kluk jsem o prázdninách poznal manželský pár...

Jako malý kluk jsem o prázdninách poznal manželský pár s dětmi, se kterými jsem se skamarádil. Paní byla hezká – i když v té době byla pro mně stará, ale pán byl velice ošklivý. Velká brada, velká ústa, vlasy neurčité barvy, obličej vrásčitý, i když mu bylo jen okolo 40 roků. Ale když se na vás podíval, poznali jste, že to je nesmírně hodný a láskyplný člověk. Měl velice dobré oči – to jediné bylo na něm krásné, ale to byl jeho skutečně dominantní rys, který mohl přehlédnout jen slepý, nebo úplně hloupý člověk. Když jsem se oženil, zjistil jsem, že bydlí blízko nás a často jsme se potkávali a pokaždé to byl ten velice laskavý člověk z mých dětských prázdnin. Jejich děti byly hezké – chlapec i holčička, takže žádný genofond ošklivosti neexistuje. Už jsem je nikdy nepotkal, takže nevím, jak vypadá třetí generace – ale ze zkušenosti vím, že výrazné rysy nějaké osobnosti se většinou v dalších generacích doslova rozpustí. Dívat se na někoho jen prizmatem porotce soutěže krásy je nesmysl, poslouchat poťouchlé kamarády také. Navíc tělesná krása zůstane málokomu do vyššího věku, duševní krása však trvá až do smrti.