Kdo má latrínu, něco znamená

Šestiletá Chadidža na požádání odříká všechny své teoretické poznatky o hygieně, které se dozvěděla ve škole. S praxí už je to ale horší. Kvůli nedostatku pitné vody a absenci základních hygienických návyků trpí dívka i její sourozenci častými žaludečními a střevními potížemi. „Navštěvujeme místní polikliniku, kde mi poradí, jak průjmem dehydrované děti znovu zavodnit. Jenže tyhle nemoci se pořád vracejí,“ stěžuje si matka dětí, padesátiletá Hawa, která se svou rodinou žije ve vesnici Maghzar na severu Afghánistánu.

S těmito problémy se potýká většina rodin žijících na afghánském venkově. Vody je v zemi málo a vydatný, čistý zdroj má cenu zlata. Při cestování po venkově se dají zřetelně rozeznat rozdíly mezi relativně prosperujícími oblastmi kolem řek a vodních zdrojů a chudými kraji závislými pouze na dešťové vodě.

Pravidelně zavlažované pole má třikrát větší výnos než to, které jednou za rok zkropí déšť. A nejde jen o zemědělství. Čas strávený dopravou vody ze vzdálených zdrojů se počítá na hodiny. Lidé pak mají tendenci s takto složitě nabytou vodou šetřit, například právě při hygieně. S vodou se ve venkovských oblastech Afghánistánu rovněž čile obchoduje. Někteří kopou podzemní sběrné zásobárny dešťové vody a majitel několika takových rezervoárů může mluvit o bohatství. Vodu totiž prodává svým méně majetným sousedům. Těm nejchudším rodinám nezbývá než každý den dlouho cestovat za vzdáleným pramenem.

Hygiena jako součást víry

Problémy s nedostatkem pitné vody se v zemi už několik let snaží řešit společnost Člověk v tísni. Probíhají zde programy spojující stavbu čistých vodních zdrojů se školícími kampaněmi pro obyvatelstvo. Lidé se dozvídají o důležitosti každodenní hygieny. Změnit jejich návyky není vždy snadné. Znalosti jsou sice po opakovaných školeních docela slušné, jejich uvádění do praxe je ale problém.

Dospělí své staré zvyky mění jen neochotně a děti je v tom často následují. „Řešíme dilema, jak nenabourávat místní kulturu, a přesto je donutit ke změně chování. Pomáhá nám k tomu Korán, jenž o hygieně hovoří jako o součásti víry. Svaté knihy Islámu obsahují praktické a konkrétní pokyny, jak k osobní hygieně přistupovat,“ říká Farid Sharifi, který má vzdělávací „hygienické“ kampaně na starosti. Školení probíhají ve školách a zdravotnických zařízeních. Lektoři lidem vysvětlí, jak se šíří infekce a jak tomu lze předejít.

Autor: Jan Faltus

Kampaň doprovází stavba takzvaných ukázkových latrín. Podmínkou je, že řešení musí být co nejlevnější a nejjednodušší, aby bylo použitelné pro většinou negramotné a extrémně chudé obyvatele afghánského venkova. Vybrané rodiny obdrží stavební materiál v hodnotě, která nesmí překročit tisíc českých korun. Součástí sady je betonová deska s otvorem, dveře, ventilační trubka a stropní trámy. Lidé dostanou technickou instruktáž a pak mají za úkol latrínu na vhodném místě postavit. Buduje se z hlíny a kamenů, tradičního afghánského stavebního materiálu. Během školení instruktoři zdůrazňují, že latrína má kromě sanitačních výhod i společenský význam. Neboli – kdo má latrínu, něco znamená. V západní společnosti by se to dalo přirovnat k vlastnictví automobilu.

Motivace chudých Afghánců je v tomto ohledu velmi důležitá. Školitelů se obvykle nejprve ptají – co z toho budu mít, když změním své hygienické návyky? K čemu mi to pomůže? Ochota něco změnit je však u lidí patrná. Obyvatelé vesnice Maghzar se probíhajících projektů se sami aktivně účastní. Staví latríny a někteří se pokoušejí i o zbudování nových studní a dalších bezpečných zdrojů pitné vody.

Ženy smějí na záchod až po setmění

Na vesnicích je zvykem vykonávat potřebu v polích a lukách. Pro ženy je situace obtížnější, protože si smějí ulevit pouze po setmění. Dospívající, menstruující dívky zase odmítají chodit do škol, kde není umývárna a záchodky. „Děti učíme písničky o čistých rukou, dospělým připomínáme, že nemocný člověk nemůže pracovat na poli. Je to mravenčí práce, výsledky jsou vidět až po několika letech, ale stojí to za to,“ vysvětluje další školitel Abdul Qasim Musini.

Organizace jako je Člověk v tísni si změnu chování kladou za cíl, ale jsou omezeny realizační délkou projektů a financováním. Kýženého výsledku lze dosáhnout pouze dlouhodobou a systematickou prací. Jednoleté projekty nemají reálnou šanci hygienické návyky obyvatelstva zásadně ovlivnit.

Článek původně vyšel na www.rozvojovka­.cz.