Problém nastává, když dítka nejen „tiše nespí“, ale i v bdělém stavu příliš často pláčou. Odborný termín „excesivní pláč kojenců“ je definován „třemi trojkami“. Hovořit o něm lze, vyskytuje-li se u jinak zdravého kojence po dobu delší než tři hodiny za den, více než tři dny v týdnu a po dobu nejméně tří týdnů. Mezi podstatná kritéria to sice nepatří, leč obvyklé je, že dudlík nepomáhá.
Údaje o výskytu této nepříjemnosti (pro dítě i pro jeho blízké, v dalším textu budu v tomto smyslu užívat slovo rodiče) se dosti liší. V literatuře je možno najít údaje o takto postiženém jednom a půl procentu dětské populace. Objevují se i data zhruba sedmkrát vyšší. Rozdíly bývají připisovány jak rozdílům v odborném záznamu, tak i v nepřesnosti anamnestických údajů. Někteří rodiče jsou i na náznak pláče velmi vnímaví. Jiní trpí v tomto směru málem „výběrovou hluchotou“. Častější je první případ. V ordinacích se jeho reprezentanti objevují ve srovnání s druhými takřka výlučně. Obě varianty reakcí do jisté míry souvisejí s psychickými rysy rodičů. Pokud ke značkování použijeme vyhraněné hovorové výrazy, „jednička“ souvisí s nervozitou, „dvojka“ spíše s psychopatií.
Proč dítě pláče?
Dítko pláčem sděluje ledacos, nejčastěji jde o emoce. Sdělení je možno vědecky dekódovat. Matka či jiní velmi blízcí lidé k tomuto účelu vědu nepotřebují. Slyší rozličné zvukové odstíny a intuitivně poznají, co se stalo. Mimo jiné – matky častěji než otcové – dokáží neomylně poznat pláč vlastního a cizího potomka.
O odpověď, proč dítě pláče, se pokoušejí různé teorie.
Teorie psychologická:
Citové neuspokojení, poruchy tzv. attachementu – mj. vztahu mezi dítětem a jeho pečovatelem (obvykle rodičem), který u dítěte vyvolává pocit bezpečí, jistoty a ochrany, a díky jemuž může dítě svého pečovatele využívat jako bezpečnou základnu při objevování světa i jako útočiště a zdroj útěchy. Popsaný pláč dává signál – je narušený kontakt s matkou či jinou převážně pečující osobou. Zdaleka nemusí jít o „psychopatii“ dospělých. Velkou roli zde hraje deprese, jejímž podhoubím může být poporodní „baby blues“. I kojenec zřejmě po svém dokáže vnímat příznaky rodinného rozvratu nebo jiného nadměrného stresu rodičů. Zajímavá je naznačená souvislost s nechtěným těhotenstvím. To samo o sobě pravděpodobnost nadměrné plačtivosti zvyšuje méně výrazně. Daleko větší závažnost tu má jeho souvislost třeba jen s ne zcela uvědomovaným obojakým, nebo dokonce záporným postojem k dítku po narození. Výrazný stres v době těhotenství má samozřejmě též podíl.
Teorie vztahující se k trávicí soustavě:
Jde o reakci na potíže s trávením. Do jisté míry může jít o reakce na zácpu, průjem, dávivý reflex. Roli může hrát i potíž s patřičným odříhnutím. Obvykle se má za to, že pláč je způsobem, jak přivolat dospělé a dožadovat se jejich pozornosti. Zde tomu tak být nemusí. Určující je reakce na tělesný dyskomfort.
Teorie alergického původu:
Může jít o důsledek alergických reakcí zejména na mléko nebo na jiné, doplňkové potraviny.
Teorie vrozené psychické lability:
V děloze matky bývalo poměrně blaze, leč všechno je nyní jinak. Ostatně ne nadarmo někteří dospělí tvrdí, že „každá změna je k horšímu“. Zde se hovoří o zhoršené adaptaci na běžné prostředí.
Teorie „od každého něco“:
Poměrně častá může být kombinace několika ze zmíněných příčin. Občas se zdá, jako by se nesečítaly, ale spíše násobily.
Maminku netrápí jen pláč…
U matek excesivně plačících dětí je popisován vyšší výskyt psychosomatických syndromů. Mnohé z těchto žen lze zařadit do skupiny poněkud úzkostných intelektuálek, spíše prvorodiček. Vztahy s partnerem nebývají právě nejlepší. Matky může trápit sociální izolace i finanční problémy. Tendence obtížně zvládat hraničně zvýšenou frekvenci pláče se údajně zvyšuje s mírou introverze. Maminky extrovertky na tom bývají lépe. Svým způsobem nebezpečná zde bývá vyšší schopnost empatie. Když se do možných stavů a jejich následků u dítka budete hodně vciťovat, může vzniknout úzkost a s ní začarovaný kruh.
Jak již bylo uvedeno, excesivní pláč se jen velmi obtížně omezuje a ještě hůře dlouhodobě klidní. Pro dospělého tak může vznikat výrazná frustrace. Ne nadarmo dětský pláč nejčastěji předchází agresi dospělého vůči kojenci či batoleti.
Výhledy – co bylo a co bude
Zvýšená míra dráždivosti a výskyt excesivního pláče jsou často zaznamenány v životní historii problémových dětí. Harmonická symbióza temperamentu a prostředí vede obvykle k neproblémovému vývoji. Rozpory, eventuálně symbióza převážně záporných vlivů, velmi výrazně zvyšují pravděpodobnost poruch chování.
Platí, že stejné prostředí a velmi podobná výchova mívají zcela odlišný vliv na každé z dětí. Ostatně to může platit i pro sourozence. Thomasem a spolupracovníky byly roku 1970 popsány základní temperamentové typy. Výrazně ovlivňují tzv. styl chování. Lze odlišit:
- Snadno vychovatelné děti
„Sen rodičů“ tvoří zhruba čtyřicet procent populace. Typické je kladné emoční ladění, přiměřený biorytmus, přizpůsobivý zájem o nové podněty a situace. Kojenec tohoto typu snadno usíná, „sladce spinká“, klidný se ve vhodný čas probouzí. Co do intenzity pláče spíše kňourá, než křičí. Posléze věku přiměřeným způsobem „vylétá z hnízda“. Nejsou s ním problémy ve škole. - Obtížně vychovatelné děti
„Rodičovský horor“ bývá každé desáté dítě, častěji kluk než děvče. Nálada dítka bývá spíše mrzutá, fyziologické funkce neprobíhají optimálně ani pravidelně. Coby kojenci hodně pláčí. Mívají tzv. obrácený rytmus spánku a bdění. To samo o sobě může vyvolat u pečujících osob těžký stres. Je sice nebetyčný rozdíl, zda vás nenechá vyspat nenáviděný žalářník nebo milovaný potomek, leč spánková deprivace může být srovnatelně mučivá. Tato dítka se obtížně přizpůsobují změnám. Mj. si těžko zvykají na tuhou stravu, objevuje se nechutenství. Vztek jim není cizí. - Pomalu se přizpůsobující děti
Pro některé rodiče spíše radost, pro jiné málem horor reprezentuje patnáct procent z daného ročníku. Pomalu se přizpůsobují, bývají spíše pasivní, leč nepříliš nápadní. Excesivním pláčem netrpí. Později mohou připomínat styl „mouchy, snězte si mě“. Pokud na ně budeme spěchat nebo jim nabízet mnoho podnětů, mohou být mrzutí. - Temperamentově nevyhraněné děti
Ty nelze zařadit do žádné z výše zmíněných skupin. Reprezentují zhruba pětatřicet procent chlapců a děvčat. Vykazují různé kombinace temperamentových rysů i reakcí na prostředí. Jejich typické projevy se mohou lišit v čase.
Předem není vyhráno ani prohráno. Ze „snových“ dětí mívá dle výše zmíněných autorů v dospívání, adolescenci či dospělosti problémy zhruba osmnáct procent. Z jejich „hororového“ protikladu potkává obdobné sedm dítek z deseti.
Okřídlený citát na závěr
Dlouho jsem zvažoval, která zlatá slova z pestré nabídky „rady moudrých“ využít. Nakonec volím výrok mé klientky, prosté ženy, matky několika dítek: „Dnes je situace tak složitá, že úspěšným vychovatelem jste, pokud vaše dítě není zavřené, nebo alespoň zavřít nezaslouží.“
ČLÁNKY DO MAILU