Když marodí duše, tělo začne chřadnout

Obavy, aby za ním neklapla vrata psychiatrie, má občas asi každý. „Já se z toho zblázním,“ říkáme často a ani netušíme, jak blízko máme k tomu, abychom si skutečně zadělali na diagnózu. Primářka Veronika Kotková na svých odděleních resocializace, psychoterapie a detoxu potkává manažery, kteří nezvládnou základní fungování, a mámy od rodin, jež to přehnaly s užíváním prášků na bolest hlavy.

Na rozdíl od mnoha jiných lékařů téměř nepoužívá výraz pacient. Jinde nahradili slovo člověk a z nás všech jsou pacienti. V psychiatrické nemocnici jsou lidé. Mnohým trvalo příliš dlouho, než sebrali odvahu a vyhledali odbornou pomoc. Psychiatrie je totiž pořád místo se špatnou pověstí.

• 
• 
• 

Dalších 41 fotografií

Bohnice a Kosmonosy, to jsou dvě téměř synonyma pro blázinec, jaký je váš vztah k tomu slovu?

Nemám ho ráda, je negativní. Vypovídá o nastavení společnosti vůči lidem, kteří se léčí s duševním onemocněním. Není se čemu divit, že pak mají obavy, že budou mít nálepku na čele. Jsme psychiatrie, psychiatrická nemocnice.

Jaký je dnes vztah lidí k psychiatrii?

Pořád se jí hodně bojí. I když přibývá těch, kteří si uvědomí, že bez ní nejsou schopní zvládnout svůj problém. Je to dáno i tím, že problematika narůstá, třeba u závislostí, také stárne populace, takže roste potřeba hospitalizace seniorů, kteří neobstojí v domácím prostředí. Mnohem více lidí je v ambulantní péči, která zachytí nejvážnější věci. Člověk se jde nejdříve poradit soukromě, než aby šel rovnou do nějaké instituce.

Čím je daný ten rozpor? Na jedné straně obávaný „blázinec“, na druhé až módní návštěvy „na kanapi“ psychoterapeuta.

Lidé mnohdy nerozlišují mezi psychologem a psychiatrem. Psychiatr je lékař, který vystudoval medicínu, může předepisovat léky. Ale je mezi námi spousta lidí, kteří mají i terapeutické vzdělání. Jsou tedy schopní člověku poskytnout i to, o čem mluvíte – přijdou se vypovídat ze svých potíží, zorientovat se v problému. Pak jsou psychologové, což je nelékařské vysokoškolské vzdělání. To jsou kolegové, kteří poskytují terapeutickou část léčby, psychoterapii, podporu a vedení.

Čili kanape, to je psycholog?

I tak to lze chápat, je to hodně zjednodušeně řečeno. Psychoterapii může dělat i lékař, pokud si udělá adekvátní vzdělání, například psychoanalýzu, což je na vzdělání velmi nákladné a dlouhodobé.

Čím by tedy měl člověk začít, když cítí, že má problém?

Záleží hodně na situaci. Může začít u praktického lékaře, pokud s ním má dobré vztahy a nebojí se mu říct: „Já už ani nespím.“ Ale dnešní praktická medicína je hodně náročná na čas, rozhovor tam neprobíhá. Nikdo se neptá: „Proč nespíte? Co se vám děje?“ Ten člověk se spokojí s tabletkou a neřeší se problém. Když se potíže během několika týdnů nelepší, doporučovala bych to směřovat k odborníkovi. Pokud má někdo strach z psychiatra, může se poradit u psychologa. Ten umí posoudit závažnost potíží, jestli pomůže mluvit o problému, terapeutická sezení, nebo jestli se ten člověk dostal do fáze, kdy už se to psychoterapií nezvládne a potřebuje léky.

Jsou nemoci duše složitější než nemoci těla?

Každý medicínský obor má své postupy, jak se věnovat různým potížím. Když člověk přijde s bolestmi břicha, lékař ho vyšetří, udělá mu odběry, pošle ho na rentgen, aby věděl, co se děje. Na duši odběry udělat neumíme. Musíme si povídat, o tom, co se děje, proč, jak dlouho… V tom je to náročnější. Napsat lísteček a poslat na odběry je jednoduché, kdežto mluvit s člověkem třeba hodinu při vstupním kontaktu, to už praktik nezvládne, protože má čekárnu plnou dalších lidí. Psychiatr si čas udělat musí, psychiatrie je o kontaktu, spolupráci a důvěře. Hodně mapuje na začátku, kontroly už někdy bývají kratší. Ještě víc času potřebují psychologové a terapeuti, kteří mají sezení založená na psychoterapii.

Dnes se hodně mluví o celostním, komplexním přístupu ke zdraví člověka. Jak souvisí psychické potíže s fyzickými projevy?

Hrozně moc, jsou to spojité nádoby. Když marodí duše, tělo začne chřadnout. A když chřadne tělo, psychika se lepšit nemůže. Velmi časté jsou stížnosti na bolest zad. V momentě, kdy si s člověkem povídáte, zjistíte, že záda nebolí jen proto, že má sedavou práci, ale třeba kvůli tomu, že je přetížený, stresuje se. Člověk si nese svůj úděl na zádech, tam se to opravdu promítá. Záda začnou bolet, protože už toho máme moc a nejde nám to zvládnout. To platí pro různé bolestivé potíže, ale třeba i na astmatické problémy. Astma také nevznikne samo o sobě, často je to reakce na zátěž. Potíže se mohou objevit také u lidí po operaci, kdy v době zátěže začnou jakoby cítit staré rány. Tělo reaguje na stres.

Dá se psychiatricky nemocnému člověku pomoci laicky, „dobrou radou“, rodinou podporou?

Laik nezná příznaky duševní nemoci. My jim ani nemůžeme vyčítat: „Měli jste to poznat,“ protože oni to znát nemohou. Spíše pokud problémy trvají už nějakou dobu, měli by to konzultovat s odborníkem. Není ani nutné jít přes praktika, mohou zavolat třeba k nám, zeptat se, kam byste mě nasměrovali, a my poskytneme kontakty na naše kolegy v ambulancích.

O něco jednodušší je to u závislostí, protože na internetu existují různé dotazníky, kde se člověk může sám oškálovat, jestli má problémy s hraním, počítačem, alkoholem. Psychické problémy jsou o to vážnější, že nejsou vidět. Dá se předpokládat, že v momentě, kdy si rodina něčeho všimne, měl ten člověk už dlouho předtím nějaké změny v chování, projevech, které okolí tak intenzivně nezaznamenalo, jako když už třeba začal trpět dlouhodobou nespavostí, chovat se zvláště, uzavírat se do sebe. A o to hůř se ty nemoci potom zvládnou.

Člověk si řekne: Přece nepůjdu na psychiatrii. Jaké jsou obvyklé předsudky, s nimiž se setkáváte?

Já těm obavám i rozumím, modelovým příkladem je paní učitelka, která má strach jít na psychiatrii, že by měla před žáky, rodiči, kolegy tu nálepku. Proto děláme různé akce, aby si lidé mohli prohlédnout, jak psychiatrická nemocnice vypadá. Třeba Dny pro duševní zdraví, kdy je vše přístupné veřejnosti, nabízíme prohlídky oddělení, odborníci vás provedou, vysvětlí, o co se jedná. Děláme i besedy, například o tom, zda lidé mají svého psychiatra. O terapiích, které člověk může pro své duševní zdraví dělat. Existují velmi běžné relaxační techniky, které zvládneme sami, a pomohou nám při stresu. Tady vám to odborníci vysvětlí, vyzkoušíte si to. Zveme do ateliéru na malování, na koncerty, hudební akce. Jak malba, tam muzika nám s naším duševním zdravím mohou pomáhat a stabilizovat nás.

I ta paní učitelka se sem může přijít podívat a zjistí, že jsou oddělení, které pracují s úzkostmi, jež ji trápí.

Takže může jen docházet, nebo to je vždy hospitalizace?

U nás v Kosmonosích je to hospitalizace. Lidé se mohou přijít podívat na to, co nabízíme, můžou si to přijít vyzkoušet, a pokud přijdou na pobyt, účastní se podobných aktivit včetně dalších léčebných technik. Jsou i zařízení, která nabízejí tyto služby stacionárně, program je přes den a na noc se chodí normálně domů. Ambulantní služby nabízejí třeba nácvik relaxací, skupinové terapie. Ale nemocnice má vždy intenzivnější program.

Dokážete říct předem, jak dlouho u vás dotyčný pobude? Objednává se dopředu?

Jsou různá oddělení a několik typů příjmů. Pokud stav venku není zvládnutelný, je možný akutní příjem. Může se stát, že se člověk dostane do situace, kdy je mimo realitu, nedokáže vůbec posuzovat závažnost svého chování, ohrožuje sebe nebo své okolí.

Na některá oddělení, většinou terapeuticky zaměřená a léčby závislostí, se chodí po dohodě. Nabízíme každému prohlídku předem, než se rozhodne, je to dobré, aby neměl takové obavy.

Délka pobytu je různá, záleží například na nastavení léků. U léčby závislostí jsou to většinou tříměsíční léčby, terapeutická oddělení mají různě dlouhé pobyty podle druhu terapie. U nás je minimum mezi pěti šesti týdny. Člověk se tu potřebuje zadaptovat, měli bychom se vzájemně poznat, potom otevírá svůj problém v rámci psychoterapie, pracuje ve skupině, s týmem.

Zmínila jste akutní příjem, to je možná jedna ze zažitých obav. Můžete člověka „zavřít“ proti jeho vůli?

Pokud je nebezpečný pro své okolí nebo pro sebe. Musíme ale do čtyřiadvaceti hodin informovat soud, který pak posuzuje, zda je to oprávněné.

Jak naopak pomoci třeba rodině sužované nemocným člověkem, který léčbu odmítá? Jak mohou postupovat?

To je časté u seniorů. Babička či dědeček už jsou zmatení, příbuzní je nemohou neustále hlídat, a oni pak nechají zapnutý plyn, puštěnou vodu, domnívají se, že jim někdo chce ublížit a jsou agresivní. Rodina může buď zavolat záchrannou službu, nebo se spojit s námi, poradíme, jaké jsou možnosti. Někdy stačí konzultace praktického lékaře třeba při domácí návštěvě, může napsat doporučení k hospitalizaci. Nemám ráda ty vyhrocené situace, kdy přijede záchranka, policie, naloží příbuzného, tomu je lepší předejít, aby příjem nebyl takto dramatický.

Jaké jsou nejčastější příčiny hospitalizace?

Pravděpodobně nejvíc je depresí, pak úzkostné poruchy, závislosti, problematika seniorů – gerontopsychiatrie, která narůstá – a psychózy.

Co je součástí léčby? Farmaka, psychosociální péče?

Když je to akutní fáze, člověk není schopný se programů zúčastnit. Po příjmu a vyšetření lékařem se stanoví léčebný plán. Zpočátku potřebuje klid na lůžku, zaměřujeme se spíše na léky. Když se nemoc zlepšuje, existují různé aktivity. U nás například centrální terapie, což je nabídka různých pracovních technik, kde si člověk znovu osvojuje manuální zručnost. Je to jakási příprava na to, že se jednou znovu zapojí do práce. Hodnotíme třeba, jak si umí práci zorganizovat, jak si udržuje své pracovní místo, jakou má radost z výsledku, zda umí spolupracovat s ostatními. Tyto terapie nejsou vhodné od začátku. Pak jsou další terapie – hipoterapie, tedy terapie koněm, další animoterapie, ateliér, kde člověk neverbálně vyjadřuje svoje prožitky. A to je technika velmi důležitá, protože když je člověku hodně špatně, tak to ani neumí popsat slovy a potřebuje nějakým způsobem dát najevo, co se mu děje. Díky propojení arterapeuta s lékaři o něm víme víc, zjišťujeme, co se v něm odehrává. Z malby lze vyčíst to, co nám nesděluje.

Součástí léčby jsou režimové pobyty. My jsme resocializační oddělení, člověk se tu připravuje na návrat do společnosti. Od rána je na oddělení program. Lidé si sami uklízejí pokoje, mají odpovědnost za různé aktivity, třeba připravují pro celé oddělení rozcvičku, plánují výlet pro ostatní, někdo obstarává nákup vstupenek. Máme tu např. funkci nákupčího. Ten, komu nemoc vzala schopnost nakoupit, si to u nás může natrénovat. Je to nácvik aktivit a zodpovědností. Jsou tu samozřejmě i aktivity, které leckdo nedělá rád – ale i to máme v životě, spoustu věcí musíme překonávat. Terapeutické a resocializační oddělení je tréninkem před tím, než člověk jde do pracovního procesu nebo chráněného pracoviště apod. Navíc u nás žijí v komunitě dohromady muži i ženy, takže jde zase o nácvik komunikace, zvládnutí společenství, se kterým se potkáváme venku.

Neumím si představit výkonného manažera, který je na tom náhle tak, že si potřebuje trénovat základní fungování. Je nějaká skupina lidí, které se to zvlášť týká?

Duševní nemoci si nevybírají. Všichni máme nějakou genetickou výbavu a jsme různě zranitelní vůči zátěži. Někdo má práh zranitelnosti níž a někdo výš. Deprese může potkat stejně dělníka na lince jako vysoce postaveného manažera nebo umělce. Často se deprese neprojeví příznaky, jak je zná klasicky veřejnost – depresivní člověk jen sedí a není schopný fungovat. Depresi můžete vnímat, jak už bylo řečeno, i projevy tělesnými. Člověk se snaží fungovat i přes své potíže, ale tělo se brání. Tělesné příznaky jsou velmi časté. Lidé přijdou k praktikovi, který to nerozpozná, protože nemá čas se ptát na různé věci. Když přijdete a řeknete, že vás bolí žaludek, zaměří se na žaludek a už se neptá, zda nemáte i jiné problémy, tam pro to prostor není.

Proto je důležité, aby veřejnost přišla s psychiatrií mnohem víc do kontaktu, aby lidé věděli, jak se nemoci projevují, a mohli předejít tomu, že přijdou k psychiatrovi ve fázi, kdy jsou jejich problémy dlouhodobé. Taková situace se obtížně zvládá, pobyt trvá dlouho. Stává se, že se právě takhle objeví ten manažer, který prošel celou škálou vyšetření. Stěžoval si na bolesti krční páteře, chodil na rehabilitace, ale pak se už dostal do fáze, kdy dva roky trvaly tělesné příznaky a jednoho dne do té práce už nedošel. Měl strach z lidí nebo ho napadalo, že skočí z okna kanceláře. To je fáze, kdy lidé už skutečně nejsou ve stavu opečovat sami sebe a nejsou schopní třeba vzít telefon.

Pracujete i s rodinou, okolím pacientů?

Rodina je součástí nemoci, nikdy nemarodí jenom jeden člověk, ale stůně celá rodina, celý vztahový systém kolem něj. Jsou zasažení tím, co se děje. Je tedy dobré, když rodina přijde. Pro okolí je také důležité vědět, co je to za typ nemoci, jak s tím člověkem dál fungovat, jak s ním žít, zda mu můžou pomoci. Mnohdy i my od rodiny potřebujeme informace, protože co prožíváte vy, když jste pacient, cítíte trochu jinak, než to vidí okolí. Pro lékaře je důležitý pohled z obou dvou stran.

Pomáháte se lidem zbavovat různých závislostí, mimo jiné i na lécích. Lidé se přitom paradoxně snaží své psychické problémy „řešit“ pomocí prášků.

Je to nedostatkem informací, které laik samozřejmě nemůže znát, pokud se neptá nebo pokud mu to neřekne lékař. Závislosti ale nevznikají ani tak u psychiatrů, jako u jiných kolegů, například při léčbě bolesti. Kolik žen bere Ibalgin na bolesti hlavy, kolik žen si musí vzít už víc tabletek, protože jim jedna nestačí. Kolik lidí má bolesti od kyčlí, že přejde od normálního Ibalginu třeba na silnější Tramal, který je opiátem. Postupně se dopracovávají k tomu, že potřebují vyšší a vyšší dávky, silnější léky, ale nikdy neslyšeli informaci: Když budete lék brát déle než čtyři pět týdnů, musíte dávat pozor na závislost, to riziko je veliké. Stejně tak, když pacient přijde na obvodě k lékaři a řekne: „Pane doktore, já nespím,“ lékař mu napíše lék a už k tomu nedá informaci, že ideální je brát ho nepravidelně a maximálně čtyři pět týdnů. Potom byste už měl být bez něj – a pokud to nepůjde, měl by to řešit odborník. Lidé žijí v domnění, že to mohou brát donekonečna. Mnohdy lékaři neřeknou, že berou už dva prášky a stejně nespí. Prostě si zvýší dávku a doktor jim v dobré víře píše další a další.

A pak je určitě velmi problémový prodej léků přes internet, to není vůbec korigované, člověk si sám zajistí návykové léky a dostane se do problémů. Je hrozně důležité, aby se člověk, když to se svým zdravím myslí vážně, zajímal, aby se ptal lékařů, co mu píší za léky, jestli nejsou návykové. Návykový potenciál máme v sobě, někdo inklinuje k drogám, jiný k lékům, k alkoholu, další bude jíst čokoládu nebo bude workoholik… můžeme být ohroženi čímkoliv.

prim. MUDr. Veronika Kotková
Resocializační a psychoterapeutické oddělení K 20 a Detox K 20
Psychiatrická nemocnice Kosmonosy
www.plkosmonosy.cz