Když musí být táta načas i mámou: poporodní deprese a muži

Celý rok po porodu buďte ve střehu

Připomeňme si, jaké jsou projevy probíhající poporodní deprese nebo fyziologického stavu – tzv. poporodního blues. Pro muže z toho vyplývá jedna věc: bezvýhradně šťastná, usměvavá a spokojená maminka, co s miminkem na ruce vítá tátu z práce a za ní voní hotová večeře, je v praxi spíš chiméra, alespoň první týdny či měsíce.

Vitalia.cz

Více v článku Poporodní deprese: jak ji rozeznat od špatné nálady? 

„Nejrizikovější období z hlediska změn v duševním stavu ženy je samozřejmě šestinedělí,“ říká psychiatr Antonín Šebela, který se poporodní depresí zabývá. Zároveň ale upozorňuje na to, že několika prvními týdny to zdaleka nekončí:

„Asi rok po porodu bych vše nazval velmi intenzivním zvykáním si na mateřství. A nejde jen o něj, celá rodina vlastně najíždí na úplně nový systém – ať už s prvním dítětem, nebo dalším sourozencem. Všechno je nové, a navíc se obvykle přidává únava z nedostatku spánku.“

Hlídat spánek a signály problému

Muž by měl být tedy více po ruce k pomoci a také více ve střehu. Čím dříve si třeba všimne, že se problémy stupňují, tím dříve může zasáhnout. Velkým problémem je podle Antonína Šebely únava. Pokud žena nemá příležitost se aspoň trochu vyspat, jistě se to projeví na její fyzické i psychické (ne)pohodě.

„Důležité je také všímat si základních věcí: zda se žena sama upraví, vyčistí si zuby, jak proběhne celý den s miminkem. U těžkých depresivních stavů je totiž běžné, že žena není schopna ani vstát z postele a všechno je jí jedno,“ upozorňuje Antonín Šebela. 

Roli hraje i doba, po jakou potíže přetrvávají – samozřejmě se novopečené matce občas stane, že je celý den v pyžamu třeba po probdělé noci. Ale není to denně.

„Když má žena duševní problémy, obvykle se ani nezajímá třeba o své blízké a kamarádky, koníčky. To všechno je důležité vidět,“ dodává Antonín Šebela. 

Strach z každého dne a samoty s dítětem

„Partnerka se uzavřela do sebe, ale tvrdila, že je vše v pořádku,“ vzpomíná Karel. „Nicméně to tak viditelně nebylo. Když jsem ji zvládl rozmluvit, tak mluvila o strachu z každého dalšího dne, kdy bude s dítětem přes den doma sama. Často se jí střídaly nálady, jako vztek a zlost nebo úzkost a pláč. Jindy ale zase bylo vše v pohodě, nedá se říct, že to byl permanentní stav. Hodně se projevovala únava. Z počátku jsem si myslel, že je to normální, ale spíš se to stupňovalo než naopak.“

• 
• 
• 

Dalších 6 fotografií

„Moje žena se chovala zvláštně už v porodnici, ale nevěnoval jsem tomu žádnou mimořádnou pozornost,“ vybavuje si Daniel. „Myslel jsem, že je to po náročném porodu, novou rolí matky, a hlavně nemocničním prostředím. Doma se už manželka chovala opět téměř jako dřív, jen byla unavená a měla velké bolesti po císařském řezu. Bohužel asi po čtrnácti dnech se chování hodně zhoršilo, byla plačtivá a říkala zvláštní věci o nenávisti k dceři a začala mít velké pochyby o našem vztahu. Chtěla vše vrátit a nebo dát dceru pryč. Přestala jíst, nekomunikovala, plakala, třásla se a koukala někam do neznáma, začala se hodně uzavírat.“

Obava o ni, o miminko, o oba

Je logické, že zvláštní chování ženy vzbudí v partnerovi strach – a těžko odhadovat, zda je větší o dítě, nebo o ženu. Antonín Šebela upozorňuje na to, že třeba úzkosti se zprvu neprojevují nijak markantně a nejsou na první pohled tolik viditelné:

„Žena může mít přehnané obavy o dítě, stále třeba řeší na internetu, co všechno se mu může stát a zahlcuje se informacemi. Třeba se také bojí mezi lidi, například na nákupy. Večer nemůže usnout. Role muže by měla být především v tom, aby byl aktivní v hledání pomoci,“ říká Antonín Šebela.

„Měl jsem obrovský strach o ni i o miminko,“ popisuje Karel. „Reálně jsem se obával jak nějakého sebeublížení mé partnerky, tak ublížení miminku z vyčerpání a úzkosti. V práci jsem byl podrážděný a nesoustředěný. Když jsem zavolal domů, dost často plakala do telefonu, že to nezvládá. Pralo se to ve mně a nevěděl jsem, zda z práce ihned odjet domů, nebo to nějak zase přežijeme.“

Daniel měl větší strach o manželku: „Nevěděl jsem, co se jí honí hlavou, ale neustále říkala, že by malé neublížila. Že by radši ublížila sobě a nebo by malou odnesla do babyboxu, aby měla lepší život…“

Praktická pomoc má velký efekt

Zažité stereotypy tradiční výchovy hovoří jasně: žena se stará o dítě, muž vydělává peníze. A právě stereotypy mohou často způsobit i zhoršení celého stavu. Protože pomoc, úleva v praktických věcech a jen pocit, „že na to nejsem sama“, může ženě velmi ulevit. 

„Když na mě byla partnerka naštvaná a dávala mi vše za vinu, přepadal mě pocit, že by to přece měla zvládnout sama,“ říká Karel. „Pak jsem přesvědčoval sám sebe, že ona jako žena by se měla postarat o naše dítě, stejně jako já domů nosil peníze a stavěl do toho dům.“

Pomoc ale oba muži správně vyhodnotili jako nutnou v daném okamžiku: vzali si volno, aby byli „po ruce“. Přesunuli co nejvíce práce kolem miminka na sebe. Zkrátka „chlapsky“ zabrali.

„Uvažoval jsem tak, že žena málo spí v noci a přes den má dítě pořád na krku, proto je tak unavená. Takže jsem k němu vstával v noci a krmil ho. Snažil jsem se přenést i denní rutinu co nejvíc na sebe – přebalování, koupání, krmení, ‚venčení‘. Vše ale v rámci možností,“ popisuje Karel.

Nebát se odborníků na duši

„Základem je komunikace,“ upozorňuje Antonín Šebela, že je třeba věci nazývat pravými jmény. „Kromě praktické pomoci se snažit ženu uklidnit, podpořit. A samozřejmě aktivně vyhledat, je-li to třeba, kdo a jak by mohl pomoci. Když jde o závažný problém, zůstávají muži doma i delší dobu na ošetřovném.“

Pokud žena potřebuje intervenci odborníka, obvykle pak prochází nějakou psychoterapií. I tady je potřeba, aby se zapojil i muž – někdy stačí jeho přítomnost třeba jen jednou.

„Začal jsem doma se svojí ženou o problému komunikovat, abych zjistil, co se děje,“ přidává svou zkušenost Daniel. „Tušil jsem, že není vše v pořádku, ale potřeboval jsem zjistit, jak moc je to vážné, abych jí mohl pomoct.“ 

Návštěvu psychiatra pak považuje za průlom z kruhu beznaděje Karel:

„Na ní partnerka pochopila, že to, co se s ní děje, není její chyba. Je technik, potřebuje to vysvětlit, a jakmile zjistila, co a jak, tak se vše začlo pomalu uklidňovat. Medikace zabírala a vše se začalo obracet k normálu.“

• 
• 
• 

Dalších 27 fotografií

Rady pro muže z praxe: co pomůže?

Poporodní deprese je složité období pro ženu i muže. Může naplnit okřídlené heslo „Co tě nezabije, to tě posílí“. Tahle životní etapa nepatří k těm, na něž by partneři rádi vzpomínali. Přesto Karel a Daniel dali dohromady několik rad a doporučení, která by se mohla hodit všem nastávající rodičům. Co jim tedy nejvíce pomohlo a doporučují to všem?

• Schovat si dopředu co nejvíce dovolené na čas po porodu a komunikovat v práci s nadřízeným dostatečně dopředu. Stejně tak využít plně otcovskou dovolenou.
• Načíst si dopředu první kroky s miminkem, nebo spíš se sejít s kamarádem, co má miminko, a probrat první krůčky po porodu. Hlavně počáteční strasti s rozkojením, první umývání doma, první nemoci atd. Vše kvůli tomu, aby partnerka cítila, že v tom není sama a že má otec zájem.
• Nachystat dostatečně dopředu místo pro dítě, koupit kočárek, postýlku, přebalovací pult atd. Aby byla žena v klidu a viděla, že je vše připravené.
• Zvážit pomoc duly, pomocnice v mateřství. I když je to obecně pro muže spíš alternativní věc, může velmi pomoci a ulevit celé rodině.
• Podporovat ženu a ukazovat lásku, snažit se druhého podpořit, komunikovat. Určitě v tom ženu nenechat a nemyslet si, že to zvládne sama. 
• Stát po boku ženy a podporovat ji, poslouchat, co říká. Připravit se i na to, že ne vždy může být vše dokonalé, a nenechat ji v tom samotnou.

Odborná spolupráce:

MUDr. Antonín Šebela, Ph.D.

Psychiatr, výzkumník, věnuje se duševnímu zdraví těhotných a žen po porodu, Národní ústav duševního zdraví.