Po rozchodu rozpoutají někteří „rodičovské judo“. Pro lepší porozumění drtivému „judistickému“ manévru nejprve vymezím prostor. Psát o diferenciální diagnóze by bylo v populárním textu troufalé a zdlouhavé. Nuže podívám se a (občas) vidím: trauma zavržení rodiče. Je důsledkem masivního programování (manipulace) s dítětem, jež má rodič v péči. Namluví mu, jaký je ten druhý padouch. O postupech, vývoji (fázích) a následných rizicích traumatu byly napsány mnohé knihy. Dostupné informace na internetu jsou velmi obsáhlé, věnoval jsem se mu i v článku Syndrom zavrženého rodiče má dvě špatná řešení.
Dopad na psychiku dítěte je drtivý
Z jiného soudku je velmi nebezpečný stav zvaný sdílená psychotická porucha. To je „nakažlivá“ psychóza. Dříve se zde hovořilo o „sdílené paranoidní poruše“. Typický bývá (nezdůvodněný) pocit pronásledování. Moderní synonymum názvu je indukovaná psychóza. Již názvem je zdůrazněna základní role tzv. induktora – „primárního pacienta“. Tj. toho, kdo „přesvědčivě produkuje“ příznaky. Ty pak jeho blízký – na něm citově i jinak závislý – přijímá. „Přejímající“ jedná pod tlakem své vazby na nemocného. Ve vztahu rodič-dítě může být dopad na psychiku – byť třeba i dávno zletilého – potomka drtivý. Mohou se objevit neobyčejně závažné poruchy, bludy, nevyvratitelná, naprosto chybná přesvědčení. Popsány jsou i indukované halucinace, tj. smyslové vjemy skutečnosti zcela neodpovídající.
Psycholog Leon Festinger popsal tzv. efekt blízkosti – fyzická blízkost může výrazně a nepřiměřeně ovlivnit postoje a názory závislé osoby. Ta je sladí s pohledem svého guru. Variantou je odstranění tzv. kognitivní disonance, například rozporu mezi postojem k něčemu a skutečným stavem věci. Pokud oproti našemu protikladný názor významného člověka vyžaduje změnu našeho chování, snadno změníme či potlačíme původní názor. Soulad může být lákavější než pravda.
Každé dítě je ovlivňováno
„Kdepak bludy a halucinace! Mé báječné dítě omylem zplozené s tou odpuzující, vypočítavou osobou, jež si je ani omylem nezaslouží, vám samo poví, co a jak. Jen to pěkně, Jeníčku (Mařenko), všem řekni (…ehm, jak jsme se to spolu učili).“
Hana Drábková, zkušená soudní znalkyně, již před lety publikovala názor: „Ve sporu o ně je každé dítě do jisté míry ovlivňováno.“ Platí to dodnes. Ani v rámci korektního přístupu se nelze vyhnout sdělení osobního postoje.
V přehledu postupuje tato znalkyně od zcela evidentního k těžko prokazatelnému ovlivnění:
Ovlivňování dítěte rodičem
1. vyhrožování a navození strachu z druhého rodiče,
2. vnucování nepravdivých prožitků typu „jak strašný byl život před rozchodem“,
3. přesvědčování dítěte o nevhodném chování druhého rodiče vůči potomkovi,
4. nenápadné působení – povzdech apod. Podstatný je tón hlasu, slzy, objímání. Díky tónu hlasu lze např. na dítě zapůsobit slovy: „Jednej podle svého srdíčka.“
Ve vztahu dítěte a rodiče, v jehož péči převážně je, častěji matky, platí Kiplingovo: „Jsme jedné krve, ty a já…“ (Kniha džunglí). V krvi dítěte mohou být hormonální změny podobné matce. I to vede k tomu, že dítě vycítí, co mu matka mezi řádky, ne vždy vědomě, sděluje. Má sklon cítit se podobně jako ona.
Uvažujeme-li o neurotickém projevu, je nutno vyloučit odborným vyšetřením somatickou příčinu. Není ovšem ideální „chodit opakovaně po lékařích a psycholozích“. Dítěti lze tak namluvit, že je opravdu nemocné.
Jak již bylo uvedeno, i malé děti vycítí náladu rodičů, zejména matky. Zcela běžné u dětí je polovědomé sebeobviňování. To ve smyslu: „Maminka je doma sama, trápí se, a já ji trápím tím, že nejsem s ní, a přesto jsem spokojený…“
Z korespondence psychologa
… Někdy mi matka nepředá dceru vůbec s tím, že je nemocná. Jindy se nemohu dozvonit a přede dveřmi se musím doprošovat a také vyhrožovat s tím, že styk je určen soudem a dítě má k němu být řádně připraveno. Jindy je dceři řečeno: „Tak za ním jdi, i když nechceš. On by nás jinak udal a musela bych platit pokutu.“ V lepším případě je dcera vyzvána: „Tak řekni tatínkovi, že radši než k němu chceš jít k dědečkovi.“ To bývá spojeno s úzkostlivým objímáním dcery a komentářem: „Já vím, jak nám oběma je. Vydržet to ale musíme.“
K tomu všemu, aby toho nebylo málo, v poslední době dostávám zprávy, že se malá začala počůrávat, jak přes den, tak i v noci. Přestala prý také po obědě chodit spát. Prý proto, že se bojí, abych ji neodnesl k sobě domů. V poslední době také začala pomrkávat. Podle matky je to u dítěte typický tik vyvolaný necitlivým střídáním prostředí. S dcerou jsem šel hned na oční, jelikož jsem jako malý měl okluzor. Tam mi bylo sděleno, že dcera je na vyšetření krátkozrakosti ještě malá. Ještě nelze přesně říci, zda je to tupozrakost nebo záležitost pro korekci dioptrií. Ptal jsem se i na tik. Lékařka odpověděla, že u malých dětí to může mít zhruba dvacet důvodů. Třeba to, že rodiče nebydlí pohromadě, změnu jejich partnerů, hádky v domácnosti, žárlení na sourozence, první příznaky epileptiků a další…
Matka mi dnes přes svého právního zástupce sdělila, že bude soudně žádat změnu mého styku s dcerou ze současného „nadstandardního“ na styk obvyklý, tj. jednou za čtrnáct dní od soboty devíti hodin do neděle osmnácti hodin. Navíc týden v červenci a týden v srpnu. Důvodem je, že se po návratu ode mne dítě počůrává. Nespí po obědě, má rozházený denní režim, a tudíž si odvykla po obědě spát právě z důvodů častého cestování k otci. Další argument – mrkání.
Naprosto souhlasím, že bedlivé lékařské sledování je nutné hlavně proto, aby se předešlo závažným věcem, jako je třeba lékařkou zmíněná epilepsie. Jenomže podle matky dcera mrká z důvodů návštěvy u otce. U mne problém se spaním ani s počůráváním dcery není a nebyl. Naopak. Kolikrát ji musím i budit, aby neprospala málem celý den. Je vidět, že předchozí dny toho moc nenaspala…“
Časy se pomalu, ale výrazně mění
Určení zmíněného „obvyklého“ styku sice nikdy žádný zákon neobsahoval, leč býval to zvyk coby železná košile. Soudy v Československu jednaly, jako by ústava obsahovala tajný paragraf – „děti patří tomu, kdo je porodil a nikdy jinak“. Fráze o podílu na výchově potomka mohl druhý rodič realizovat v roli zábavního referenta a to jednou za čtrnáct dní… když dobře. Míval též predikát „složenkový rodič“.
Zhruba během posledního desetiletí se situace nenápadně, ale výrazně mění. Mimo jiné i proto, že velmi přibylo otců majících zájem o plnohodnotný kontakt s potomkem i po rozchodu s jeho matkou. Samozřejmě jejich motivace může být rozličná. Mírně řečeno – ne vždy solidní. Jindy žasnu, jak těžké to mají normální tátové i mámy. Najdou se totiž tzv. hraničáři – co to s úřady bez ohledu na gender opravdu umí takříkajíc koulet.
Není „styk“ jako „styk“
Předávání mezi rodiči bývá z různých důvodů pro dítě stres. Je vhodné, aby předcházelo spíše delším než krátkým úsekům „změny péče“. Navíc u školáků mohou být problematické krátkodobé změny tohoto typu v pracovní dny. V poslední době často prosazované setkání typu „ve středu v lichém týdnu od patnácti do sedmnácti hodin“ není opravdu to pravé. Sotva se na jeho začátek adaptujete, je nutno sledovat čas a končit. Vrátit se s dítětem na minutu přesně nemusí být jednoduché. Navíc kam (na ony dvě hodiny i s cestou) jít, aby rodič v plné míře realizoval podíl na výchově?
Neptejte se dítěte, koho má raději
Mnoho se změnilo od doby, kdy většina současných soudních znalců získala kýžené kulaté razítko. I psychologie rodičovských vztahů je dnes dosti jinde. Nález Ústavního soudu ČR (ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. US 4457/12) prohlašuje:
„Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz. Ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce, nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce… věrohodnosti teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet zodpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce, takový postup nelze z ústavně právních hledisek akceptovat.“
Realita mnohdy připomíná rčení „šedá je teorie a zelený je strom života“. Nad osudy nejednoho nešťastníka – dítěte, muže, ženy – s nimiž bylo tzv. zameteno, mne napadá:
Andělíčku, strážníčku,
prosím zařiď, aby se táta s mámou nad tím, že dítě má rádo oba rodiče a CHYBNÉ JE PTÁT SE, KTERÉHO VÍC, zamysleli. To, že se mají dospělí vzájemně plné zuby, neznamená, že je dítko nemůže oba milovat. Naopak je to normální.
Když už budeš v tom náročném zařizování, buď tak hodný, promluv do duše některým psychologům a psycholožkám. O těch, které mám na mysli, nelze říci, že své nálezy včetně znaleckých posudků „sekají jako Baťa cvičky“. Ona totiž kvalita cviček od Bati byla a je vždy kontrolovatelná. Navíc jeho cvičky nejsou předražené.
Jsi andělíčku „strážníček“, zamysli se prosím i nad tím, co zaznělo na semináři v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky 18. 4. 2013 a je dostupné na internetu: „ … Jelikož absence jakýchkoliv pravidel a standardů činnosti znalce-psychologa a také ve většině případů naprostá zaostalost použitých metod … staví obor psychologického znalectví v ČR na úroveň šamanismu … neexistují také žádné statutární orgány v oboru psychologie, které by taková pravidla stanovili, vykonávali kontrolu práce znalců a tím zabezpečovali kvalitu posudků.“
Andělíčku, když jsem to na internetu četl, tak jsem jenom kroutil hlavou. Věř mi, že zdaleka nejen nad slovy „stanovili, vykonávali“. Ona hrubá chyba pravopisu může někde vyvolat jen lehký pocit nepatřičnosti. Jinde a jiná může těžce zkazit život.
ČLÁNKY DO MAILU