Už samotné vymezení ketonové diety je poměrně nejednoznačné, pod tento pojem se zařazuje ledacos.
Otazníky kolem ketodiety
Společný pro tyto metody je minimalizovaný příjem sacharidů. Dále už je v tom ale zmatek; liší se například přístupy a informace o tom, kolik se konzumuje proteinů, kolik tuků a jakého původu.
Za ketodietu se někdy označují diety vycházející z diety proteinové (jako v přehledu diet na Vitalia.cz), většinou ale tukové, jeden z metabolických efektů (v podobě oněch ketonů) je přitom tedy podobný.
Základní logika vychází z toho (zastánci nízkosacharidových diet by to ovšem takhle asi neřekli), že organismus je „stresován“, protože hlavní surovinu pro další biochemické reakce představuje glukóza. Nejsou-li v potravě sacharidy, musí je organismus získávat přeměnami tuků (nebo dokonce bílkovin), tyto přeměny jsou neefektivní, z množství přijatých kalorií tedy člověk dokáže využít mnohem méně. Organismus se má začít chovat tak, jako by hladověl – aniž by měl člověk přitom subjektivně pocit hladu. Ketony, od nichž se název diety odvozuje, jsou právě produkty rozkladu tuků a metabolismu ve stresu, rozhodně nic „normálního“.
Jinak ketodiety mohou vycházet z diety Atkinsonovy, v něčem se blíží paleodietě; ovšem jenom v něčem, protože paleodieta asi nemá nic proti cukru v ovoci, ketonová dieta třeba zase proti tučným sýrům či oleji.
Úskalí nízkosacharidových diet
Obecně jsou všechny nízkosacharidové diety dost problematické hned z několika důvodů. Eskymáky rozhodně nikdo nezkoumá s ohledem na jejich dlouhověkost, a naopak v Japonsku či Středomoří se nekonzumuje moc masa, vyjma mořských produktů. Přebytek bílkovin ve stravě spolehlivě odrovná játra či ledviny, cpát se primárně tukem (navíc často živočišnými tuky, nasycenými mastnými kyselinami a cholesterolem) také nevypadá jako dieta, která by primárně měla vést k hubnutí ani k jinak zdravým koncům.
Navíc představa, že jíte párek bez rohlíku, filé bez bramboru nebo vepřo zelo bez knedlíku, je na první pohled možná lákavá, ale brzo se to přestane líbit mnohému žaludku.
Však také v žebříčku účinnosti různých diet si ta ketonová nevede nijak dobře, více v článku Velký přehled diet: které jsou zdravé a jakým se obloukem vyhnout?
Na chvíli to může mít smysl
Čímž se dostáváme k otázce, zda má dieta fungovat v trvalém, nebo dočasném režimu, zda jejím cílem je úbytek hmotnosti, nebo něco jiného. Nemohly by i ketonové diety být v omezeném měřítku nějak přínosné? (Zastáncům ketonových diet je třeba přičíst ke cti, že také vesměs s omezeným časem počítají a nedoporučují tento režim na celý život.) Podle výzkumu z Yale University mohly, a to dokonce i v extrémním režimu, kdy se 99 % kalorií získává z tuků.
Studie byla publikovaná v Nature Metabolism, shrnutí přináší například ScienceDaily. U zkoumaných myší se ukázalo, že po omezenou dobu aplikovaná ketonová dieta snižuje riziko vzniku diabetu a zánětů. Mechanismus účinku má zahrnovat ovlivnění tzv. gama delta T-buněk, které souvisejí s fungováním imunitního systému. Po týdnu na ketonové dietě se tyto ochranné buňky začaly rozšiřovat po celém organismu a v krvi myší současně klesla hladina cukru.
Jenže po delší době se tyto příznivé účinky obrátily, hladina cukru v krvi začala zase stoupat a namísto spalování tuku již uloženého vedl masivní příjem tuku k jeho ještě většímu ukládání, takže myšky začaly zase přibývat na váze – a gama delta T-buňky opět mizely.
Myška není člověk
Nevyplývá z toho, že u člověka to musí fungovat úplně stejně, a už vůbec ne to, že horizontem prospěšnosti by byl zrovna týden (v jednom z režimů se u člověka má ketonová dieta držet ve třech fázích po třech měsících).
Také samozřejmě ketonová dieta není určitě pro každého, nicméně studie naznačuje, že pro lidi obézní a ty, kteří směřují k diabetu (netřeba dodávat, co by naopak přerušení přísunu sacharidů mohlo udělat s těžkým diabetikem), by omezený přínos mít mohla. Ale opravdu jen do určitého bodu, nad který začínají převažovat negativní účinky.
Jinak ketodieta dle přehledu diet US News Health původně vůbec nebyla určena k hubnutí, ale pro snížení záchvatů u dětí, snad by mohla i nějak omezovat riziko Alzheimerovy a Parkinsonovy choroby, ale taková tvrzení by asi při podrobnějším rozboru neobstála, respektive nebudou přijímána všeobecně. Jistě by se dalo i ironicky podotknout, že mnohé diety skutečně riziko úmrtí na neurodegenerativní choroby snižují, protože zvyšují pravděpodobnost, že člověk zemře dříve jinak.
ČLÁNKY DO MAILU