Klinická psycholožka: Máme pohodlnější životy, přesto psychicky strádáme

Psycholog, psychiatr, klinický psycholog, psychoterapeut… Laik sám těžko pozná, v čem se jednotlivé specializace liší, co od nich čekat a s čím mu mohou pomoci. Stejně tak si nejsme jistí, kdy již jejich pomoc skutečně potřebujeme. Rozšířený je také častý omyl, že nenálada a duševní zdraví se dají ovlivnit vůlí a aktivitou. „Když je pro člověka těžké být sám sebou, je čas vyhledat odborníka,“ říká klinická psycholožka Hana Jahnová. Coby prezidentka Asociace klinických psychologů ČR má přehled o situaci v ČR a ta je podle jejího hodnocení opravdu alarmující: na první vyšetření čekají potřební lidé dlouhé měsíce.

Stále platí, že se lidé za duševní potíže stydí?

Platí, ale přesto nacházejí čím dál více vnitřní sílu svoje duševní potíže řešit a vyhledávají psychologickou či psychoterapeutickou péči, které se u nás ale bohužel nedostává. Pocit studu je dán pocitem svého vlastního selhání a ztráty kontroly nad duševním stavem oproti rozvoji somatické nemoci. Máme pocit, že je to zejména záležitost těla a s námi samotnými to zas až tak moc nesouvisí, nemáme nad tělesnými procesy až tak velkou kontrolu a nemůžeme ovlivňovat například to, zda onemocníme onkologickým onemocněním. Proto je společnost velmi vstřícná vůči lidem, kteří onemocní závažnou somatickou nemocí, a méně pochopení má pro rozvoj duševní nemoci. Je to dané také tím, že ve společnosti je stále přítomen mylný dojem, že „nenaláda a duševní zdraví“ se dá ovlivnit vůlí či aktivitou. Ale naštěstí se tento mylný postoj mění a společnost je stále více tolerantní vůči lidem s psychickou nemocí.

Jak ale člověk pozná, že situaci zvládne sám, nebo že je již třeba vyhledat odborníka?

Pozná to především podle toho, že psychická nepohoda přesahuje jistou hranici běžnosti a trvá déle než šest až osm týdnů. Je to v situaci, kdy se člověk začíná významně stahovat do ústraní, je pasivní, nemá energii na běžné, každodenní povinnosti a selhává v práci, ve vztazích. Je pro něj těžké být sám se sebou. Má absolutní absenci pozitivních emocí a má tendenci k sebedestruktivním řešením (požívání alkoholu, nadužívání léků, rizikové chování). Má narušené základní fyziologické potřeby, jako je dobrá kvalita spánku, přiměřená chuť k jídlu a potřeba aktivity. Pokud nepomáhají dříve funkční strategie na změnu nálady či prožívání, pak je vhodné vyhledat odborníka – psychiatra či klinického psychologa, kteří závažnost stavu odborně a objektivně posoudí a doporučí léčbu.

My laici máme asi trochu zmatek v tom, kdo je psycholog a kdo psychiatr. Ještě víc nám to komplikují označení klinický psycholog či psychoterapeut. V nedávné známé kauze zařízení Aktip figurovala „terapeutka a psycholožka“. Můžete nám vysvětlit, kdo je kdo a jak a s čím dokáže pomoci?

Ano, velmi ráda čtenářům tyto základní pojmy vysvětlím, protože se takto mohou lépe orientovat v možnostech léčby, které jim setkání s různými odborníky nabízí. Všechny uvedené profese se liší v úrovni dosaženého vzdělání.

Obecně pouze psychiatr je kompetentní rozhodnout a předepsat odpovídající farmakoterapii a doporučit psychoterapii (pokud sám není psychoterapeutem nebo nemá odpovídající časové rezervy na psychoterapii). Klinický psycholog může vhodnost farmakoterapie pouze doporučit (nikoliv předepsat či určit konkrétní druh farmakoterapie, může pouze dle diagnostikovaných obtíží vymezit oblast, které by se farmakoterapie měla týkat) a je-li psychoterapeutem, může pacienta převzít do psychoterapeutické péče nebo mu odpovídající péči doporučit u kompetentního odborníka.

Autor: Depositphotos.com

Najít vhodného odborníka není zcela jednoduché, navíc objednací lhůty jsou velmi dlouhé

Z tohoto poměrně obsáhlé popisu jednotlivých profesí je zřejmé, že vzdělávání v uvedených profesí je vzdělanostně, osobnostně, časově i finančně velmi náročné, je provázané (na sebe navazuje, není možné se stát psychoterapeutem ve zdravotnictví a přitom nebýt klinickým psychologem nebo lékařem). Každá z těchto profesí se uplatňuje svým osobitým způsobem při léčbě psychického či fyzického onemocnění pacienta.

Na tomto místě je vhodné také připomenout psychoterapii, která je poskytována různými odborníky mimo zdravotnictví a není primárně určena pacientům psychicky či fyzicky nemocným. Tato psychoterapie má mimo zdravotnictví svoje místo, ale měla by být poskytována lidem, kteří mají zájem o svůj osobnostní růst, který řeší např. vztahové problémy.

Už zmíněný případ Aktipu oživil debaty o tom, na co by lidé měli být obezřetní při hledání pomoci. Když zůstaneme u vaší profese, na co konkrétně si dát pozor u klinického psychologa? Co může klienta varovat, že tu něco nesedí?

Tato otázka je velmi cenná a já se pokusím odpovědět obsáhleji, abych postihla všechny momenty, které by měl mít pacient na mysli při vyhledání péče v našem oboru (klinicko-psychologické i psychoterapeutické).

Pro větší přehlednost kritéria výběru rozdělím do tří částí:

Jak si můžeme v praxi ověřit, že je daný člověk skutečně klinický psycholog?

V současné době je ověření si tohoto faktu administrativně náročnější. Do září roku 2017 si lidé mohli ověřit, zda klinický psycholog, kterého si vybrali, je registrován na Ministerstvu zdravotnictví ČR v Registru zdravotnických pracovníků skutečně jako klinický psycholog. Pokud se po zadání jeho jména do registru neobjevily údaje potvrzující registraci, neměl psycholog splněné všechny podmínky vzdělávání v oboru klinická psychologie a nebyl klinickým psychologem. Tento registr byl ale zrušen a nynější stávající, který spravuje ÚZIS v Praze, je aktuálně neveřejný.

Setkala jste se vy osobně někdy s případem neseriózního psychologa (či někoho, kdo se za něj vydával) či znáte podobnou událost ze svého okolí?

Ano, bohužel setkala. Naše profesní odborná společnost, Asociace klinických psychologů ČR (AKP ČR), velmi pečlivě dbá na to, aby naše profese nebyla poškozována, aby toto označení nepoužívali kolegové psychologové, kteří nejsou klinickými psychology, protože nepracují ve zdravotnictví a nemají atestaci z našeho oboru. V pár případech jsme tuto situaci řešili ve spolupráci s naším právním zástupcem. Jde především o to, že jsou pacienti takto klamáni a vystavováni omylu. AKP ČR má také Etickou komisi, která je nezávislá na nejvyšším vedení asociace a která řeší etické pochybení svých členů.

Proč někteří kliničtí psychologové nemají smlouvu se zdravotní pojišťovnou?

Tato otázka zní velmi nevinně, odpověď na ni je naprosto dána a reflektuje aktuální situaci v našem oboru. Důvodů, proč je klinických psychologů málo, je jistě více. Jedním z nich – do našich řad – je také to, že ubývá absolventů studia psychologie, kteří se chtějí stát klinickými psychology a působit ve zdravotnictví, protože vzdělávání v oboru je velmi náročné, jak jsem již zmínila.

Klinický psycholog je svým vzděláním kompetentní pracovat samostatně, může mít svoji vlastní privátní praxi. Chce svými službami a svojí péčí být adekvátně dostupný pacientům, kteří jeho péči potřebují. Ke klinickému psychologovi může pacienty odeslat lékař, ale mohou také přijít sami bez doporučení.

Autor: Depositphotos.com

„Máme nereálná očekávání od sebe a od života. Jsme výkonově zaměření, pro dobrý výsledek a dosažení cíle přestáváme naslouchat svým potřebám,“ říká klinická psycholožka Hana Jahnová

Na straně druhé – bohužel zdravotní pojišťovny, především Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, není ochotna s klinickými psychology uzavírat nové smluvní vztahy, nevznikají tak noví poskytovatelé zdravotní služby. VZP ČR svůj názor opírá o legislativu, o nařízení vlády. V tomto nařízení je uvedeno, že každý pojištěnec musí mít péči klinického psychologa dostupnou v dojezdové vzdálenosti do šedesáti minut. A to VZP ČR zajišťuje. Bohužel již přehlíží fakt, že kliničtí psychologové se stávajícími praxemi jsou přetíženi, nemají volnou kapacitu přijímat nové klienty, a proto je objednací doba tak velmi dlouhá.

Situace je opravdu alarmující. Počty klinických a dětských klinických psychologů jsou trvale podhodnoceny a změny navrhované Reformou péče o duševní zdraví problémy s dostupností bohužel neřeší. Kapacita všech klinicko-psychologických ambulancí je daleko za skutečnou potřebou. Objednací doby na první vyšetření činí ve většině regionů čtyři až šest měsíců. V některých oblastech ambulance klinických dětských psychologů chybí úplně, například na Karlovarsku, Tachovsku či Jindřichohradecku.

A u těch klinických psychologů, kteří smlouvu s pojišťovnou mají, jejich pacient již nic nedoplácí? Nebo jsou situace, kdy musí něco platit i u smluvního klinického psychologa?

Kliničtí a dětští kliničtí psychologové i psychoterapeuti, kteří mají uzavřené smluvní vztahy se zdravotními pojišťovnami, nemohou v rámci své privátní praxe od pacientů požadovat za klinicko-psychologickou či psychoterapeutickou péči přímou platbu za výkony, které mají nasmlouvané se zdravotní pojišťovnou. V případě, že pacient žádá péči, kterou zdravotní pojišťovna nehradí, je potom tato péče poskytována za přímou platbu.

Říkáte, že klinický psycholog sděluje klientovi i pro něj nepříjemné podněty. Jak na to lidé reagují? Nehledají i proto raději někoho, kdo jim nic pro ně nemilého (byť užitečného) říkat nebude?

Role odborníka působícího ve zdravotnictví, tzn. klinického psychologa či psychoterapeuta, je v tom, že léčí duševní, fyzickou či psychosomatickou nemoc pacienta. V rámci tohoto léčení by měl pacientovi nastavovat zrcadlo jeho dysfunkčního fungování v životě, které vede k jeho psychické nepohodě, které doprovází jeho fyzické onemocnění. Dále pomáhá pacientovi nahlédnout na to, jakým způsobem spoluvytváří konflikty či jak se spolupodílí na tom, že má například opakované dysfunkční vztahy. Nespokojenost se svým životem nebo nespokojenost sama se sebou (např. nezvládám svoje onkologické onemocnění) je důvod, proč se člověk rozhodne klinicko-psychologickou či psychoterapeutickou péči vyhledat. A to s sebou nese riziko, že občas uslyšíme něco, co se nám lehce neposlouchá. Ale bez této konfrontace a poznání sebe sama nelze dojít k osobnostnímu růstu. Je nutné zdůraznit, že tyto konfrontace by psychoterapeut měl dělat citlivě a empaticky tak, aby intervence působily léčivě, nikoliv traumaticky. Důležité také je, že musí existovat oboustranná důvěra mezi pacientem a terapeutem. To je nutná podmínka k vzájemné a úspěšné spolupráci. Na poslouchání hezkých věcí o sobě máme kamarády a přátele.

Odborníků přibývá, ale počet lidí s psychickými problémy neklesá a spotřeba antidepresiv se prý za posledních patnáct let téměř ztrojnásobila. Jak to vysvětlujete a co by se dalo dělat pro zlepšení tohoto stavu?

Na tuto otázku není jednoduchá a přímočará odpověď. Obecně se dá uvažovat o tom, že současný životní styl je hodně vzdálený od přirozených mechanismů (přirozeného dění života), které měly zachovány generace před námi. Je to dáno tím, že jsme více obklopeni umělými systémy, stroji a technologiemi než reálnými lidmi, komunitou, přírodou a zvířaty v ní. Nejsme dostatečně v kontaktu s našimi blízkými ani sami se sebou. Nenasloucháme tolik sami sobě. A máme nereálná očekávání od sebe a od života (např. očekáváme, že budeme stále šťastní, že najdeme ideálního partnera). Jsme výkonově zaměření, pro dobrý výsledek a dosažení cíle přestáváme naslouchat svým potřebám. Dobrý výsledek a dosažený cíl pro nás znamená dosažení prestižní, nadstandardně finančně ohodnocené práce, kariérní postup v práci, zajímavé bydlení apod.

Zapomínáme, že to neuchopitelné – hezké mezilidské vztahy, denní rituály, radost ze zdánlivých maličkostí (čas strávený s rodinou, na zahrádce, při činnosti s dětmi) – má stejnou, ne-li vyšší hodnotu a může nám přinést stejné osobní naplnění jako to uchopitelné – kariéra v práci, drahé auto, exotická dovolená. Dále přirozeně neodpočíváme a neregenerujeme. Jsme více v umělém prostředí, rozvíjíme virtuální vztahy. Stresory, které na nás působí, jsou spíše virtuální povahy než konkrétní ohrožení, na které ale naše tělo fyziologicky i psychicky reaguje a potřebuje se s nimi potkávat a vyrovnávat. To vede paradoxně k dlouhodobému přetěžování a dysharmonii nejen na psychické, ale i na fyzické úrovni. Je to i odpověď na to, proč při delším věku dožití je naše populace více polymorbidní, tzn. že lidé jsou nemocní různými nemocemi současně. Podobně se to děje i na psychické úrovni. I přes pohodlnější život psychicky strádáme, neumíme prožít a uchopit obyčejný pocit štěstí a naplnění.

Mgr. Hana Jahnová

Pracuje jako dětská klinická psycholožka v Ordinaci dětské klinické psychologie v Ambulanci komplexní péče perinatologického centra při Neonatologickém oddělení FN Brno. Zde se zaměřuje na dlouhodobé klinicko-psychologické sledování psychomotorického vývoje dětí raného věku, zvláště pak předčasně narozených.
V Ústavu psychologie a psychosomatiky na LF MU v Brně působí jako odborná asistentka, především přednáší psychologické obory nelékařským profesím.
Aktivně se vzdělává ve svém oboru. Věnuje se školitelské činnosti v oborech „Klinická psychologie a Dětská klinická psychologie“. Je garantkou certifikovaného kurzu „Psychologická vývojová diagnostika“.
Je členkou několika odborných společností. V Asociaci klinických psychologů České republiky vykonává od roku 2010 funkci prezidentky.
Je držitelkou ocenění „Ceny široké veřejnosti“ – „Ceny Purpurového srdce“, která jí byla udělena Českou neonatologickou společností ČLS JEP a rodičovskou organizací Nedoklubko v listopadu roku 2010.
Ve svém osobním čase se aktuálně věnuje cvičení hormonální jógy, ráda cestuje a poznává krásy naší republiky. Má ráda zázvorový čaj a teplo svíček. V životě má radost ze své širší rodiny a přátel ve svém okolí.