Názor k článku Klinická psycholožka: Máme pohodlnější životy, přesto psychicky strádáme od JB - Vtip je v tom, že "děkuji nechci" by...

Vtip je v tom, že "děkuji nechci" by člověka z Okinawy (nebo z jiné dlouhověké komunity) nejspíše nikdy nenapadlo. Oni tam nežijí tak dlouho, protože si to dali za cíl. Každý z nich má svůj smysl života a svoji roli v komunitě. Právě to bude asi jedním z faktorů, proč dosahují tak vysokého věku.

V dnešním západním světě je senior pro všechny juniory někdo navíc. Ten, kdo se nestíhá přizpůsobit rychlému životnímu rytmu. Když se z takového juniora pak stane senior, těžko lze očekávat, že to bude mít v hlavě srovnáno a v roli důchodce bude žít spokojený život.

Nevím, v čem ONI začínali mít jasno, když v roce 2006 vydali rešerši různých výzkumů převážně z 80. a 90. let minulého století.

Já mám jasno v tom, že rodina má kromě svých genů společné také stravovací návyky, podobný žebříček životních priorit, vztah k lidem, k přírodě, k životu.

Takže až ONI budou mít konečně jasno, jak docílit vysokého věku tabletkou, injekcí nebo jinou zkumavkovou cestou, nastane problém, čím ten dlouhý život naplnit.

Tento problém nemusí řešit lidé, kteří dlouhověkosti dosáhli životem v harmonii, pokorou a zdravou životní motivací. Že mnohem lépe prospívá pacient s chutí do života než životní pesimista, to dnes říká i spousta doktorů léčících podle EBM. Přijde mi logické, že to tak funguje i u lidí, kteří se pacienty ještě nestali.