Použitím knockoutu v rukavičkách dokážeme protějšek nejen zmanipulovat, ale – budeme-li si to přát – psychicky srazit na kolena. Odtud je pak již jen krok k psychosomatickým obtížím takto postiženého. Onoho ubožáčka pak lze s ostentativním soucitem hladit až do vyhlazení (specifiky jeho osobnosti). Komunikace tohoto typu vrcholí v postupu zvaném dvojná vazba.
Dvojná vazba: rozpor v komunikaci
Termín použil první vskutku universální myslitel, mimo jiné i zakladatel hnutí rodinné terapie, Gregory Bateson roku 1956. Inspiroval jej k němu výzkum příčin onemocnění schizofrenií. Hovořilo se o komunikaci paradoxů ve smyslu patologickém v tzv. schizofrenogenních rodinách. (Termín „schizofrenogenní“ znamená chování, jež přispívá ke vzniku onemocnění schizofrenií.) Zmíněný, ne vždy zcela vědomý postup je typický projev u tzv. schizofrenogenních matek hovořících se svými dětmi.
Dvojná vazba označuje komunikaci vysílanou souběžně ve dvou vzájemně rozporných úrovních. Nejčastější rozpor bývá mezi slovy a mimoslovními projevy (tón hlasu, gesta, mimika). Zmíněné verbální a neverbální informace se vzájemně vylučují. Může namátkou jít o logický protiklad. Takový, s nímž by si dokázala poradit pouze chytrá horákyně ze známé pohádky. V „prvním plánu“ tak vzniká neřešitelná situace nebo vzájemně rozporné zadání. Podstatný tu je tzv. metakomunikační klíč. Tj. jakýsi „návod k porozumění“ slovům, jež byla vyřčena. Lze vzpomenout i často citovaný výrok Gregoryho Batesona: „Jazyk označuje jen jednu stránku věci.“ Když vás v intimní situaci osloví protějšek: „Ty darebáku,“ může to kupodivu znamenat: „Jen pokračuj dál, můj hrdino. Vše je dovoleno!“ Do češtiny to lze ovšem přeložit i slovy: „Ještě jednou, a zavolám policii!“ Stěží se lze vyznat ve výroku typu: „Pojď ode mne blíž.“
To nic, to si odskáčeš!
Kdysi mi vyprávěla starší dáma, jak dopadla, když chtěla pohostit neobvyklým dobrým jídlem svého synovce. Uvařila uzený jazyk s polskou omáčkou. Celá natěšená se tázala, jak si hoch pochutnal. Ten opáčil: „Teto, bylo to dobré, ale víckrát to nevař!“
Často bývá citován následující příklad: Matka, nepříjemně zaskočená tím, čeho se dopustilo její dítě na návštěvě, pronese před lidmi: „To nic, na to jsme my zvyklí, viď, zlatíčko.“ Přitom však pohledem dítě trestá, nebo mu štípnutím do ruky slibuje, že ho za to nemine trest, protože jí právě udělalo ostudu. Dále intonací (cedí slova mezi zuby) naznačí, že si to dítě doma odskáče.
Dvojná vazba samozřejmě nemusí využívat jen slova. Stačí pohladit protějšek jemně po hlavě a toto milé gesto zakončit rázným vytrhnutím chomáče vlasů.
Ze situace není úniku
Pravým opakem je asertivní právo říci: „Nevím, nerozumím.“ Tj. zeptat se, co vlastně svým sdělením protějšek myslí. U dvojné vazby je zmatení adresáta sdělení dovedeno k dokonalosti. Není možné si situaci vyjasnit. Navíc obvykle ze situace není úniku. Nelze odejít ani říct: „Tak dost!“ Chceš, nebo nechceš – přizpůsobit se musíš za jakoukoliv cenu.
Reakcí týraného častými dvojnými vazbami může být „rozdvojení“, nebo takzvané „odštěpení“ části jeho osobnosti (únikem do imaginárního, nereálného světa).
Před časem jsem ve znaleckém posudku z psychologie četl varování před dvojnou vazbou, jež údajně probíhala formou nejednotné výchovy dítka otcem a matkou. Otec byl dosti přísný, zastánce jasného řádu, úkolů a pravidel. V tomto rámci býval značně direktivní. Matka naopak zastávala spíše nedirektivní výchovu. Sázela na příklad. Ráda citovala okřídlený výrok profesora Zdeňka Matějčka: „Nejvíc děti vychováváme, když je nevychováváme.“ Přitom její chování k synovi je při svém liberalismu a nedirektivnosti konzistentní. Neméně jednoznačné, pevně a trvale věrné svým zásadám, přesvědčení, zvykům, bylo i výchovné působení otce. Rozpor v přístupu muže a ženy není ideální. Leč jeho i matčino chování je pravým opakem dvojné vazby. Jisté jen je, že rozdílné názory rodičů na výchovu dvojnou vazbou nejsou.
K dvojné vazbě má naopak poměrně blízko jev mystifikace.
Hra manipulátorů
Mystifikace, tj. úmyslné klamání, šíření nepravdivých zpráv, předstírání něčeho, rozšíření nepravdivé zprávy k oklamání. Obvykle jde o manipulovanou polopravdu (povýšení výjimky na úroveň pravidla) nebo „objektivní polopravdu“, zamlžování skutečností na základě nedostatečných znalostí nebo jiných předpokladů. Obrazný překlad do srozumitelné češtiny by mohl být: „To, co vnímáte a o čem jste přesvědčeni, není pravda. Já pravdu znám a sdělím vám ji. Řeknu vám vše, co máte vnímat a vědět.“
Je to masivní manipulace. V partnerských vztazích v nejširším slova smyslu tu jde o náznak dvojné vazby. Mystifikátor dává protějšku najevo zájem, podporu a ochotu pomáhat. Uvěříte mu a … „skutek utek“. Dotyčný se pak chová stylem „já vás neznám a vlastně ani nechápu, co ode mne očekáváte“.
K dokonalosti podobné postupy dovedly některé z mezilidských her popsané Ericem Bernem. Mechanismus lze ilustrovat například na manželské hře „Frigidní žena“. Manžel (možný je i obrácený gard, kdy aktivitu začíná žena) se snaží o milostné sblížení. Žena na to reaguje odmítavě a přidá úvahu o tom, že každý chlap je zvíře, jemuž jde jen o sex. Muž se tedy ovládá a své sexuální potřeby pomíjí. Eventuálně je řeší jógou nebo masturbací. Žena se začne procházet po bytě polonahá. Do koupelny si zapomene vzít ručník. Na muži je, aby jej donesl, právě když paní vystupuje z vany. Zmíněný sexuální „strádal“ se v důsledku oněch signálů opět pokusí nejen o splynutí duší, ale i těl. Následuje hra „Kravál“.
Příval výčitek, popisu manželových chyb, jakož i nedostatků jeho rodičů atd. Manžel poté rezignuje přesvědčen, že s ženou svého srdce bude nadále žít jen jako bratr a sestra. V situaci hrozící totální spermiosepse organismu daný modus vivendi přec poruší. Hle – stane se zázrak. Žena reaguje vstřícně, ba i aktivně. Těsně před penetrací ovšem manželka zvolá: „Já to říkala, chlapi nevědí, co to je něha. Jde jim pořád jen o to jedno!“
P.S.: Eventuální podobnost s některými prvky kampaně Me Too je čistě náhodná.
ČLÁNKY DO MAILU