Důl, to je díra v zemi, kterou vám nikdo nevezme. Alespoň si to myslel uhlobaron ve hře Járy Cimrmana. Existují ale i jiné doly: ty přírodní. Leží hlavně v horách, například v Krkonoších. A kupodivu i tam, kde žádné hory nejsou: na Kokořínsku.
Obří nebo Labský důl v Krkonoších jsou pořádné jámy s rozdílem mnoha set metrů výšky. Když se tedy něco jmenuje Hluboký důl, člověk by čekal monumentální dílo přírody. Jenže tenhle kokořínský „důleček“ má hloubku jen přes sto metrů. A podobně je na tom i nejznámější zdejší důl, nazvaný prostě: Kokořínský.
Spíš údolí než doly
Kokořínsko jsou hory v malém, navíc obrácené vzhůru nohama. Nejsou tu žádné velké hory ani kopce, zato údolí tu najdeme mnoho. Říká se jim „doly“, ale termín údolí je asi příhodnější.
Krajina má někde skutečně horský ráz, ale to je dáno spíše zdejšími skalami i skalkami než tím, co je pro hory typické: mohutnými vrchy a dalekými vyhlídkami. Nejvyšší bod Kokořínska, Vrátenská hora, má slaboučkých 507 metrů. A za hory obvykle považujeme vrchy s výškou minimálně 1000 metrů.
Ale jsou to právě ta údolíčka-doly, která Kokořínsku zajišťují turistickou přitažlivost. Zatímco na horách se šplháme po vrcholcích a hřebenech, tady se noříme do studených a někdy i docela tmavých úžlabin. Na každém kroku tu přitom můžeme potkat roztodivné skalní útvary, které vyvolávají obdiv. Příroda, přesněji dávné moře, pak vítr a opět voda tu vytvořily úžasné kamenné tvary, plastiky.
Lidská tvořivost se tu ale také předvedla: například v podobě obřích Čertových hlav, které do pískovce u obce Želízy vytesal v půlce 19. století sochař Václav Levý.
Pro cyklisty nic moc
Jako cyklista mám ke Kokořínsku trochu ambivalentní vztah – mám totiž dojem, že je vhodné hlavně pro pěší. Je tu spousta zajímavých míst, kam se ale s kolem dostáváte těžko. Jsou tu často příkrá stoupání, příliš mnoho nesjízdných pěšinek, měkký pískový povrch. Navíc je tu na malém prostoru tolik věcí k vidění, že stojí za to slézt z kola a jít pěšky. To pak člověk vnímá nejintenzivněji.
Vyberte si zajímavá místa s dobrou vyhlídkou:
Když už jízda na kole v turistickém tempu, tak se musíte spokojit se zdejšími silničkami, které jsou ovšem trochu na jedno brdo: jedete často „dole“, údolím, bez možnosti výhledů. A když už chcete vyjet vzhůru za rozhledem, tak se připravte třeba na brutální stoupání z Ráje ke Mšenu. Hezké tři kilometry vzhůru, které končí nápisem na asfaltu, že tady je cíl vrchařské cyklistické prémie. Nedovedu si představit, že bych tohle jel jako závod!
Od Mšena je to už jen kousek na zmíněnou Vrátenskou horu, na které je rozhledna a z ní výborný výhled všemi směry: Středohoří, Krkonoše, Krušné hory atd. Odtud pak můžete sjet třeba k hradu Houska, to je zase jiný typ cesty, lesem a po loukách.
Skrytý hrad
A propos hrad. Ten nejznámější, Kokořín, je spíše schovaný ve stráni a mezi stromy. Neční nad krajinou hrdě jako nedaleký Bezděz. Efektní červená střecha Kokořína také připomíná, že jeho téměř pohádková podoba neodpovídá příliš původnímu stavu.
Však také Kokořín zrenovoval na přelomu 19. a 20. století soukromník, podnikatel Václav Špaček. Poněkud ve stylu maločeské podnikatelské gotiky – což mu pak historici vyčítali.
Dneska už je to ale jedno, protože současní podnikatelé si staví takové pohádkové hrádečky, že proti nim je romantizující Kokořín skoro Monou Lisou.