Kolik léků je zbytečných, když změníte svůj život

Aby ne. Už osm let si zoufale marně léčí astma. Když mi ukázala lékařskou zprávu, málem jsem dostal astmatický záchvat. Tolik stejných léků na jednu nemoc jsem u jednoho pacienta ještě neviděl. Toto je jejich autentický přepis:

Sečteno podtrženo:

Kortikoidy: Asmanex, Avamys, Medrol 16, Medrol 4, Seretide, 11 denních dávek v různé formě.

Bronchodilatancia: Atrovent, Theoplus, Ventolin, 11 denních dávek v různé formě.

Antialergika: Alergocrom, Singulair, Xadox, 6 denních dávek v různé formě.

Jiné: Detralex 2×2 Imunor, Vigantol, Helides, Aulin průběžně.

Léky za deset tisíc ročně. A nic

Klára bere denně přes třicet dávek léků. Ročně za ně doplácí přes deset tisíc. Dusí se dál, navíc ji bolí záda, otékají nohy. Protože alergoložka vyzkoušela všechny dostupné léky, doporučila konzultovat specialistu plicní kliniky. Třeba tam ještě nějaký najde. Místo toho se vydala do Hnízda zdraví.

Zběžně jsem ji prohlédl, poslechl plíce, nechal udělat pár dřepů. Žádné projevy astmatu jsem nezjistil. Její potíže označil za dechovou tíseň. Začal se zajímat, co nebo kdo ji dusí.

Po dusnu v práci dusno doma

Klára je citlivá, emotivní, starostlivá, obětavá – až moc. Je podruhé vdaná, první manžel byl cholerik, kašlal na rodinu, druhý zase pije. Starosti jí dělá pubertální syn. Největší stres a napětí zažívá v práci. Je manažerkou hypermarketu. S kolegyněmi mu přezdívají Stresko. „V práci jsem od sedmi ráno do devíti večer. Papírově ale jen od sedmi do sedmnácti, abychom nedostali pokutu od úřadu. Od rána do večera vyřizování objednávek, kontrola hotovosti na obchodě, vysvětlování nadřízeným, proč je malá tržba, co budeme dělat, aby byla větší. Komunikace s dodavateli a zaměstnanci, kteří mají taky svoje potřeby. Musíte je vystřídat na pauzu a jít si sednout za pokladnu, protože lidé mají vždy přednost se jít najíst a já to udělám, až na mne vyjde čas, hekticky a nezdravě. No a když máte nedej bože nějaké problémy, tak vás hned nahradí lidmi, kteří neodporují. To, že nemají zkušenosti, se ve Stresku neřeší. Ke všemu jsem čtyřiadvacet hodin denně na služebním telefonu. Tedy i v době, kdy bych měla odpočívat. Po dusnu v práci dusno doma. Věčné otázky, proč jdu tak pozdě, proč nemůžu přijít dřív… Sotva lapám po dechu. Do postele padnu úplně vyřízená. Na sport nebo zábavu ani pomyšlení,“ vypráví Klára.

Vysvětlil jsem jí, že v těchto pracovních a rodinných podmínkách už dál fungovat nemůže. Není to k udýchání. Léky nejenže jí nepomáhají, ale vyvolávají řadu dalších potíží.

Co s tím?

Moje doporučení bylo banální: ubrat nebo změnit práci, relaxovat pohybem, urovnat vztah s partnerem, postupně ubírat léky, přidat byliny na uklidnění, pokud by napětí nepolevovalo, přechodně psychofarmaka. Slíbila, že to zkusí.

V téže době jsem usilovně pracoval na rukopisu knížky Příběhy obyčejného uzdravení. Kláře jsem řekl, že bych do ní její příběh rád zařadil. Jako ukázku, kolik léků lidé berou zbytečně a kolika se jich mohou zbavit, pokud změní svoje chování a životní podmínky. Souhlasila. Upozornil jsem ji, že se bude muset uzdravovat rychle. Uzávěrka rukopisu je za osm měsíců. Velkým úspěchem by za tu dobu bylo snížení dávek léků na polovinu. Podali jsme si na to ruce.

Kdyby mi to někdo vyprávěl, nevěřil bych

První zpráva o uzdravování přišla za půl roku.

„Po návštěvě u Vás jsem si uvědomila, že spoustu věcí si dělám sama. Stresuji se z práce, syna i přítele, který nevydrží bez alkoholu. Odešla jsem do pracovní neschopnosti s tím, že se vrátím odpočinutá. Tlak na mne byl pořád větší, tak jsem doma a hledám práci, která mne nebude tak trýznit, kde nebudu čtrnáct hodin, ale zaplaceno dostanu jen za osm. Pochopila jsem, že stačí odpočinek a utřídit si myšlenky. Nejen prací živ je člověk. Není možné být dvacet čtyři hodin na telefonu, připravená řešit problémy druhých. Mně nikdo nepomohl a neřešil do doby, než jsem si uvědomila, že dělám firmě otroka. Začala jsem se trochu hýbat, léky pomalu ubírám, cítím se trochu líp.“ 

A poslední zpráva, krátce před odevzdáním rukopisu, tedy osm měsíců od první návštěvy.

„Omlouvám se, že jsem dřív nepsala, byla jsem v lázních, pak ještě u moře. Všechno jsem přehodnotila. Do Streska se nevrátím. Už se nechci nechat vykořisťovat. Za tu cenu a peníze to doopravdy nestojí. Syn už pracuje, tak mi odpadla starost s financováním jeho studia. Ještě mne tíží pití partnera. Až si v tom udělám pořádek, bude se mi dýchat zas o něco líp. Pracuji na kondici, denně chodím pěšky dva kilometry, pak na koloběžce kolem přehrady, jednou týdně fitko, hodinu chůze na pásu, pak hodinu týdně s kamarádkou vyjížďka na kole. Záda mne ještě občas pobolívají, přece jen mám osteoporózu. Aulin ale nepotřebuji, dá se to vydržet. Ani nohy tak neotékají. Jednou týdně si jdu zaplavat. Pětačtyřicet minut, ne že chodím do vířivky s důchodci, jako můj přítel a myslí si, že pro sebe něco dělá. Psychika někdy kolísá z napětí, že nevím, co bude, ale proti tomu, co jsem zažívala ve Stresku, je to super. Taky se omezuji v jídle. Mám tajný sen, do pětačtyřiceti let bych se chtěla dostat ze sto dvaceti osmi pod sto kilo. Jde to ztuha, zatím jsem ubrala pět. Celkově se cítím mnohem líp. Léky jsem postupně snížila. Ráno už neberu nic, přes den jeden Xados, na noc jeden Euphyllin a dva Detralexy, podle stresu a zátěže si zhruba čtyřikrát denně přistříkávám Ventolin. Věřím, že se časem obejdu i bez nich. Snad Vám to zatím takto stačí. Opatrujte se. Klára.“

Tak to jsem nečekal. Takové pochopení nemoci. Tak zásadní změnu života. Takový přístup. Z původních skoro pětatřiceti dávek léků denně zbyly trosky. Kortikoidy už vůbec nepotřebuje, stačí jeden slabý Euphyllin na uvolnění dýchacích cest, jeden Xados na alergii, dva Detralexy na otoky nohou, pár vstřiků Ventolinu. Kdyby mi to někdo vyprávěl, tak bych nevěřil. Klářin příběh na poslední chvíli a s největším potěšením zařazuji do knihy. Pokud bude inspirovat další pacienty, mohou to obchodní i medicínsko-farmaceutické řetězce zabalit.