Kolik morových ran již před koronavirem lidstvo přežilo?

Život se zvířaty přinesl nová rizika chorob

Vznik civilizace spojený se životem ve větších komunitách je sice sociálně podnětný a ekonomicky lukrativní, ale přinesl vedle dalších rizik také řadu nových chorob, souvisejících s trvalým osídlením s vysokou hustotou obyvatel, vznikem zemědělství a chovem zvířat. Právě blízkostí jejich života s lidmi bylo vyvoláno mnoho nejhorších onemocnění.

Dobytek byl zdrojem patogenů způsobujících tuberkulózu a vyvolávajících virové nákazy, jako jsou neštovice. Vepři a kachny předali člověku svá chřipková onemocnění, morová nákaza je přenášena krysami atd. Na světě je více než sto infekčních onemocnění z nesouladu, který zemědělství přímo způsobilo nebo zhoršilo.

Také zdrojem aktuální nákazy onemocnění koronavirem s oficiálním názvem Covid-19, jsou nejspíše někteří ze živočichů, prodávaných živých i mrtvých vedle ovoce, zeleniny, pečiva a dalších základních potravin, na tržištích v čínském městě Wu-chanu. K dostání jsou zde hlavně mořské plody, ale také hadi (kobra čínská), obojživelníci (žáby), krysy nebo ještě exotičtější živočišný sortiment včetně luskounů a netopýrů; právě ti jsou hlavními podezřelými z šíření nákazy coby již prokázaní hostitelé zoonotických virových onemocnění SARS a MERS.

Při posledních výzkumech čínských vědců, mimo hlavního přenosu nákazy respirační cestou a kontaktem s nemocným, identifikovali nový typ koronaviru také v moči a stolici nemocných. Ve svých důsledcích to znamená, že se dostane do odpadních vod a kanalizace.

Pohroma středověku

Původem z přelidněné Číny byly také morové epidemie, představující jednu z nejvážnějších hrozeb a stálý děs středověku a raného novověku. Nejen proto, že se ve více či méně rozsáhlé podobě neustále vracely v mnoha vlnách a přinášely smrt milionů lidí, ale také proto, že s sebou přinášely naprostý rozvrat řádu a zvyklostí běžného života. Byly omezeny společenské styky a zpochybněny etické hodnoty („marnost nad marnost“), vázlo zásobování, propukaly pogromy, bujela exhaltická, orgiastická šílenství, lidé pociťovali nedůvěru ke svým sousedům i ke svým nejbližším, hrůzu vyvolávaly i vnější projevy onemocnění a rychlé pohřby do společných jam bez tradičních náboženských rituálů. Na mnoha místech se města a vesnice zcela vylidnily.

Původcem moru je odolná patogenní gramnegativní tyčinkovitá bakterie Yersinia pestis z řádu Enterobacteriales, objevená v roce 1894 významným představitelem francouzské mikrobiologické školy Alexandrem Yersinem (1863–1943), švýcarsko-francouzským lékařem a bakteriologem z Ústavu Louise Pasteura. Stalo se to během epidemie dýmějového moru v Hongkongu. Již v roce 1897 byla také úspěšně otestována historicky první vakcína proti dýmějovému moru. Přenášení moru z krys na lidi bodnutím blechy zjistili až v roce 1898 Masanori Ogata a Paul-Louis Simond.

Mor, prudce infekční onemocnění, se projevuje ve třech různých formách. Dýmějový (hlízový) mor (bubonická forma) postihuje lymfatické uzliny a v tříslech, podpaží a na krku se při něm tvoří gangrenózní otoky zvané dýměje. Na člověka je přenášen blechami, které se infikovaly na nakaženém hlodavci – hlavně na krysách obecných, které však samy příznaky nemoci netrpí. Po krátké inkubaci (2 až 6 dnů) dochází k prudkému zvýšení teploty, doprovázenému třesavkou, bolestmi hlavy a kloubů a celkovým úbytkem energie. „Otoky žláz o velikosti ořechu či datle ve slabinách a dalších spíše choulostivých místech,“ opatrně uvádějí dobové prameny projev nemoci, kterou „provází nesnesitelná horečka“. Na těle se také objevují modré a černé skvrny, což bylo vždy předznamenáním smrti.

Při septikemické formě vzniká septický šok se selháním krevního oběhu, a tím i všech životně důležitých funkcí. Nejzhoubnější forma plicní (pneumotická), tzv. černá smrt, probíhá jako těžký zápal plic. Je mnohem nebezpečnější než ostatní dvě, přenáší se přímo kapénkami, které nakažený člověk vykašlává, a působí velmi rychle. Smrt vlastně nastává v důsledku rozvíjejícího se plicního otoku a následným udušením. Postižený člověk byl odsouzen k smrti během dvanácti až čtyřiadvaceti hodin. Pokud není léčen, stane se jednou ze zhruba 90 % obětí.

Morové rány

Historie moru patří k nejhrůznějším a zároveň nejvíce fascinujícím lékařským záhadám.

Tři největší morové rány v dějinách euroasijského kontinentu vznikly v 6. století n. l. („Justiniánův mor“, 25 milionů obětí na celém východním pobřeží Středozemního moře, zejména v Konstantinopoli, dnešním Istanbulu), ve 14. století („černá smrt“, 75 milionů obětí v drtivé části Evropy) a na přelomu 19. a 20. století (bez zvláštního jména, 12 milionů lidí v Číně a Indii).

• 
• 
• 

Dalších 10 fotografií

Po 15. století se útoky moru na Evropu zpomalily; mezi větší epidemie patří např. Velký londýnský mor (1665–1666), mor v Itálii (1629–1631) nebo vídeňský mor v roce 1679. Nákaza moru zasáhla v podstatě celou Evropu. Jen tam, kde bylo řídké osídlení nebo místo bylo izolováno od obchodních cest, bylo ušetřeno.

Poslední velká epidemie postihla území Česka v letech 1711–1715, zemřelo při ní okolo 200 tisíc lidí – a zůstalo také poznání, že hlavní roli hraje hygiena, a ne modlitby. Proto poté začala zvláště ve velkých městech vznikat kanalizace a výskyt epidemií tak byl silně potlačen.

Onemocnění morem je však stále hlášeno z obou Amerik, jižní a jihovýchodní Asie, některých lokalit v bývalém Sovětském svazu a z Afriky. Větší výskyt nemoci doprovázený úmrtím byl v posledních letech zaznamenán například v Zambii, Kongu, Indii, Malawi a Alžírsku. Při včasné léčbě antibiotiky (do čtyřiadvaceti hodin od prvních příznaků) ve vysokých dávkách (streptomycin, doxycyklin, chloramfenikol) je úmrtnost téměř nulová.

Přesto je mor dodnes nemocí, která nás může děsit a zarážet. Pojem „černá smrt“ se začal užívat teprve později, přičemž slovo „černá“ se vztahuje zřejmě k hrůznosti nákazy a zčernalým tělům jejích obětí.

Poslední epidemie moru v Evropě byla před 200 lety. Opatření připomínají dnešní Čínu

Na téma morových epidemií bylo již napsáno mnoho knižních a časopiseckých prací různé úrovně a provenience. Téměř ve všech těchto zdrojích informací se mimo jiné uvádí, že mor v Evropě se naposledy objevil ve dvacátých letech 18. století. Ve světle nových poznatků však poslední evropská epidemie, tzv. „Carageův mor“, propukla ještě o sto let později v Bukurešti, hlavním městě poddunajského Valašského knížectví (spolu s Moldavským knížectvím přímého předchůdce dnešního Rumunska), tehdy pod nadvládou Osmanské říše.

Počínaje rokem 1813 byl starostou Bukurešti jmenován Ioan Georges Caragea. Aby se v klidu ujal úřadu, přijel o něco dříve z Konstantinopole, kde zastával řadu významných postů v sultánově administrativě. Po cestě jeden z jeho sluhů zemřel na onemocnění s příznaky moru; není však jisté, zda tento jediný případ způsobil zavlečení choroby do Bukurešti a okolí. Každopádně následné zprávy o výskytu moru v Konstantinopoli a okolních provinciích, spojnicích mezi evropským a asijským kontinentem, Carageu varovaly, že se má připravit na nejhorší. Proto v lednu 1813 zřídil dvě karanténní nemocnice a pak již jen čekal.

První případ dýmějového moru byl zjištěn po půl roce v měsíci červnu. Caragea okamžitě zavedl přísná nouzová opatření, srovnatelná s těmi dnešními v Číně. Prakticky odříznul Bukurešť od okolního světa. Dal střežit městské brány, aby lidé nemohli volně proudit dovnitř a ven, uzavřel tržnice, školy, lázně, hostince a krčmy, zapovězena byla veškerá shromáždění občanů (vyjma v církevních objektech), mince nechal pro dezinfekci máčet v octu. Bohužel žádný z těchto kroků neúčinkoval na nakažené blechy a krysy a obě nemocnice byly záhy přeplněné a fungovaly spíše jako márnice. Život ve městě ustal, začaly docházet potraviny, docházelo k nedodržování zákonů a všeobecnému úpadku mravů. Epidemie si vybírala daň mezi šlechtou a bohatými měšťany stejně jako v lůně chudiny.

Nakonec měla epidemie takový záběr, že leckterá mrtvá, morem znetvořená těla, se povalovala v ulicích metropole. Městem se vznášel pach smrti, káry a povozy márničních pověřenců objížděly ulice a sbíraly bez rozdílu nejen mrtvé, ale i umírající. Nemocné, kteří se vzpírali, prostě utloukli k smrti, i když se občas stávalo, že někdo z nakažených sebral síly a špitálníkům utekl. Za tři letní měsíce bylo v září mrtvých tolik, že je hrobníci nestíhali pohřbívat, a tak se lidská těla prostě házela do velkých jam a nechávala hnít. Než se „Carageův mor“ vyčerpal, zabil podle odhadů během dvou let 60 až 70 tisíc lidí, z toho 20 až 30 tisíc v Bukurešti samotné (polovinu obyvatel), zbytek na okolním venkově.

Nikdy nekončící boj

Závěrem vyprávění snad ještě připomeňme, že mor zdaleka nebyl v tisícileté historii lidstva jedinou obávanou nakažlivou nemocí. Hrůzu například vzbuzovali i malomocní, kteří byli izolováni v leprosáriích, a pokud odtud vycházeli ven, nosili u sebe klapačku, aby varovali náhodné kolemjdoucí.

Epidemické podoby dosáhlo i rozšíření tzv. francké nemoci (syfilidy).

Galerie: Syfilis – nemoc, u které i lékaři trnuli hrůzou 

• 
• 
• 

Dalších 19 fotografií

Dnes jsou infekční nemoci úplně vyhlazeny nebo jsou – alespoň v dosahu západní civilizace – pod hygienickou kontrolou a moderní medicína a veřejné zdravotnictví si s nimi již většinou ví rady. Přispěla k tomu zvýšená hygiena, vyšší životní úroveň obyvatelstva, lepší lékařská péče, očkování a mnohé další faktory.

Odvážný a nikdy nekončící boj medicíny se smrtelnými infekčními nemocemi má však k úplnému triumfu ještě daleko. Po tisíciletí byli lékaři proti smrti bezmocní. Bylo by proto nesmyslně krátkozraké se v současné době domnívat – jakkoliv převratné jsou výdobytky moderní lékařské vědy – že se tato situace nevratně změnila. Evoluční teorie nás učí o přežití těch nejpřizpůsobilejších. Bakterie a viry se vždy ukázaly jako odborníci na přežití. Dnes to dokládá nový koronavirus, způsobující epidemii smrtelného onemocnění dýchacích cest.