V těchto dnech proletěla našimi médii zpráva o konci homeopatie v Čechách (viz Novinky.cz: Léčitele děsí zprávy o konci homeopatie). Tento problém je zajímavý a zaslouží si více pozornosti i poněkud jiný úhel pohledu, než který mu byl věnován v citovaném článku.
Co se vlastně stalo
Dva léčitelé dostali od krajského úřadu pokutu 15 000 Kč za to, že provozovali homeopatii. Tato praxe jim poté byla správním rozhodnutím zakázána s odvoláním na zákon o zdravotních službách. Dle tohoto zákona mohou léčit a zjišťovat zdravotní stav pouze lékaři. Taková interpretace právních předpisů posílá „ze hry“ samozřejmě nejen homeopatii, ale veškeré léčitele a terapeuty alternativní medicíny, pokud tato není prováděna osobami s exaktním lékařským vzděláním. Tomu se samozřejmě budou dotčení „alternativní“ poskytovatelé zdravotní péče silně bránit. Mohou uspět?
Když předložíte problém českým právníkům, většinou vám naleznou nějaké technické trikové řešení bez jakékoliv návaznosti na vlastní logickou a rozumnou podstatu věci samé. Tak se i v tomto případě právníci „homeopatů“ domnívají, že zákon o zdravotních službách se pouze nepoužije, protože se musí použít občanský zákoník, kde tento zákaz už není. Hurá! No to tedy opravdu nevím, protože k věci zjevně specifickou právní úpravou je právě zákon o zdravotních službách. Ale i kdyby. Co je nebo co má být správně a proč? (Ponechám nyní bokem spekulace o tom, jak EU v budoucnu přímo upraví poskytování služeb alternativní medicíny.)
Problém homeopatie a homeopatik
Problém homeopatie a homeopatik je ten, že vlastní terapeutická účinnost této metody se nepovažuje za vědecky dostatečně prokázanou. Homeopaté mohou na stoly házet svých empirických klinických studií „o účinnosti“ kolik chtějí, ale prokázat, jak homeopatika v lidském organismu fungují, zkrátka nedokáží. Účinkuje snad jedna molekula? Účinkuje nic? Nebo účinkuje nějaký fyzický či elektromagnetický otisk molekul v molekulách vody? (Viz můj předchozí článek o homeopatii: Homeopatie nefunguje jako klasická medicína) Homeopatie je proto vědeckou obcí považována za placebomedicínu. To však současně znamená, že v určitém nezanedbatelném procentu případů může fungovat, a to i velmi dobře. Homeopatika jsou poté považována za zcela neškodná, protože v nich v podstatě vůbec nic není a nic neobsahují.
Máme tady dobré placebo, co s ním?
Podívejme se nyní na problém homeopatie tím kritickým pohledem, kterým na ni shlíží exaktní vědecká obec a klasická medicína – a proto i náš a unijní zákonodárce. Kouzlo terapeutických účinků placeba se skrývá především v tom, že pacient neví, že je mu placebo podáváno, a očekává léčebný efekt. Podávání placeba tedy především nelze veřejně přiznat a nesmí se takto o něm hovořit. Musí se to na trhu i v legislativě dosti nepřehledně maskovat za různé triky a techniky, které však lze s tímto vědomím v legislativě zase odhalovat, a popisovat i principy, jak jsou provedeny a jak fungují. Základním strategickým a politickým rozhodnutím však stále zůstává, zda je v EU vůbec přípustné něco jako výhradní „placebomedicína“? (Tedy terapeutické využití placeba tam, kde pacient předtím ani dosud nebyl neúspěšně léčen žádným léčivým přípravkem medicíny klasické.)
Na to v roce 2004 dala EU jednoznačnou odpověď, a to ve směrnici 2004/27/ES. Tato směrnice zařadila homeopatika mezi léčivé přípravky. Tedy mezi výrobky, které mohou být v EU legálně používány a určeny k léčbě nemocných osob. (To například doplňky stravy nemohou.) Homeopatika takto mohou být používána bez ohledu na to, zda jsou či nejsou lékem první volby. Výhradní placebomedicína dostala v EU jasnou zelenou. Pouze nikdo oficiálně neřekl, že to placebomedicína je, což je logické.
Proč, proč, proč?
Z pohledu práva je velmi důležitou otázkou, z jakého důvodu se tak především stalo. Pokud vás totiž napadlo, že oním důvodem je samozřejmě zpřístupnit účinky placeba pro léčbu lidí, když částečně přece funguje, tak to nemusí být odpověď správná. Existuje i jiná varianta. „Legalizace“ homeopatik a homeopatie může mít příčinu v ochraně víry a přesvědčení pacientů i ochraně tradičních postupů zavedených historicky zejména v některých členských státech. Ochrana spokojeného života jednotlivce – tedy života prožitého v souladu s jeho vlastními názory a přesvědčením (tématu se budu podrobněji věnovat v příštím článku) – je nejvyšší prioritou právních řádů vyspělých demokratických společností. Pokud někdo věří, že homeopatie funguje a chce se nechat léčit právě homeopatem a homeopatiky, není možné mu v tomto jeho svobodném rozhodnutí bránit bez opravdu dostatečně silného důvodu. Je to v principu jako s odmítáním transfúze krve. Transfúzi proti nesouhlasu pacienta můžete podat pouze jako život zachraňující výkon.
Zakázat homeopatii a homeopatika – a kriminalizovat tuto činnost v EU – lze pouze v případě hrozby velkých nenávratných škod na veřejném zdraví. (Hrozí snad něco takového?) Respektive zákazem homeopatie a homeopatik by byli na svých základních právech a svobodách poškozeni nejen homeopaté, ale také jejich pacienti. Ti by v rozporu s jejich přesvědčením nemohli být léčeni homeopaticky, když by jim někdo homeopaty předtím legislativou či výkladem práva v EU „vystřílel“. (Právníkům homeopatů bych tedy především doporučil rychle opustit technickou „linii“ argumentace přednostním použitím občanského zákoníku a argumentovat správně a přiléhavě k věci samé – tedy porušením základních lidských práv a svobod. V tomto případě poté přímo Listinou základních práv EU.) Osobně totiž považuji druhou z variant za mnohem pravděpodobnější. Na terapeutické použití placeba v medicíně totiž nepotřebujeme na trhu žádná homeopatika. Lékař, který by takový pokus chtěl vědomě (lege artis) učinit, si může vybrat cokoliv jiného. Třeba v lékárně nechá namíchat pacientovi magistraliter nějaký ten zaručený recept od našich babiček. Na pokus o dosažení placebo efektu je to dobrá a zcela dostatečná volba.
Homeopatie a homeopatika – dobře, ale ne každý!
To, že homeopatie nemůže být zakázaná už pouze z toho technického důvodu, že na trhu jsou legálně k léčbě pacientů uváděny homeopatické léčivé přípravky, je evidentní skutečností. Klíčovou otázkou celého problému tedy je, zda je možné omezit to, kdo může na území členských států EU homeopatii legálně provozovat a provádět? Může snad placebem léčit opravdu úplně každý? A pokud ne, proč ne?
V principu správným argumentem MZ ČR je, že léčba nemocných osob je svěřena do rukou pouze osobám s exaktním medicínským vzděláním proto, aby nehrozilo zanedbání účinné (rozuměj klasické, vědecky prokázané) léčby v případech, které ji nezbytně vyžadují. Osoby bez medicínského vzdělání, a také bez související odborné odpovědnosti za zanedbání odborné lékařské péče, jsou skutečně diskvalifikovány v tomto aspektu věci formálně obstát. Není podstatné, zda jde o vystudovaného chemika nebo fyzioterapeuta. Lékařské obory tito v základech vystudovány nemají a na diferenciální diagnostiku a problematiku klasické léčby jednotlivých onemocnění to odborníci nejsou.
Členské státy mají rozhodně právo na takovou svou zdravotní politiku, která léčbu nemocných osob svěřuje (s ohledem na ochranu veřejného zdraví) pouze do rukou takových odborníků, jejichž dosažené vzdělání zaručuje alespoň to, že rozliší stavy, kdy placebomedicínu opravdu není vhodné předřadit před terapeutické a diagnostické postupy medicíny klasické. Tedy stavy, kdy v principu hrozí pacientovi újma z časové prodlevy do zahájení dostatečně účinné léčby.
Řešení oklikou?
Na provozování homeopatické praxe a poskytování služeb homeopatie de facto úplně kýmkoliv tedy nemůže být nalezeno vůbec nic špatného, pokud by se homeopati správně „kryli“. Jak? Se zahájením homeopatické léčby každého nového pacienta by si nejprve homeopat (léčitel) vyžádal potvrzení o jeho návštěvě u praktického lékaře a zprávu, která by obsahovala sdělení, zda praktický lékař považuje homeopatickou léčbu za kontraindikovanou v daném případě. Pokud by bylo černé na bílém uvedeno že „NENÍ KONTRAINDIKACE“, nemohl by nikdo proti homeopatické (léčitelské) praxi a homeopatům namítat nikdo nic. Skrytě tomu rozumějme takto: Já lékař nemám u tohoto pacienta nic proti dočasnému prodlení v postupech klasické medicíny za účelem pokusu o dosažení terapeutického efektu placeba.
Terapeutická anarchie
Pokud bychom totiž zcela rezignovali na jakékoliv personálně-odborné omezení homeopatické léčebné praxe, bylo by na trhu za chvíli více podvodníků a šarlatánů než homeopaticky opravdu vzdělaných terapeutů. Musíme si totiž uvědomit, že každý léčitel-podvodník, který by léčil doma cukrovku třeba „obkladem z koňského hnoje“, by okamžitě legalizoval svou vysoce pochybnou léčitelskou praxi v ČR již pouze tím, že by se současně vydával za homeopata. Jako homeopat by již totiž mohl léčit nemocné lidi a nikdo by na něj už nemohl. To, že by jim místo bílých kuliček kydal na krk hnůj, by už nikdo nedokázal účinně napadnout. Ve skříňce by takový podvodníček měl pár balení homeopatik pro případ kontroly z krajského úřadu a tvrdil by, že je používá a píše pacientům. Z každého jiného léčitele by byl ihned homeopat, jak by šlo jen trošku do tuhého.
Tyto konsekvence je nutné vnímat a chápat celý problém i v jejich kontextu. Povolit homeopatickou léčbu nemocných pacientů komukoliv znamená ve svém praktickém důsledku „povolit léčit úplně všechno, úplně komukoliv, úplně jakkoliv“. A to si myslím, že opravdu není dobře. Tvrzení, že si za poškození svého zdraví přece může „ten blbec“ sám, když se takto nechá léčit, nevnímám z mnoha důvodů jako správné.
Jiné řešení?
Jiným řešením je řešení MZ ČR. Je to uzurpace veškeré léčebné a diagnostické péče pouze do rukou exaktně vzdělaných lékařů. Pouze lékaři by poté mohli vykonávat „za úplatu“ nejen homeopatii, ale prakticky i jakýkoliv jiný obor a směr alternativní medicíny. To by ale také znamenalo, že 3–6 let studia v Číně by takový odborník musel z povinnosti doplnit o dalších 6 let studia medicíny pouze pro to, aby mohl provádět, co se dříve naučil. To opravdu není přiměřené. Takových příkladů zjevné nepřiměřenosti tohoto opatření bychom mohli nalézt desítky. Co s tím?
Rozumná varianta
Léčba nemocných pacientů prováděná jako živnost, by vždy a za všech okolností měla být živností vázanou. Živností vázanou na prokázané vzdělání v oboru, který má léčebnou péči pacientovi poskytnout. Jedná se o systém licencí a podmínky jejich udělování. Homeopatickou praxi by jako živnost měl být oprávněn poskytovat pouze ten homeopatický odborník, který získá licenci u nějaké „národní homeopatické komory“ a současně absolvuje nějaký základní vzdělávací program klasické medicíny (připravený speciálně pro homeopaty třeba na lékařských fakultách), aby také o klasické medicíně něco věděl. Tedy aby věděl s prominutím alespoň to, kdy a co může placebomedicína také „pohnojit“.
Proč něco takového už dávno není? Protože obě strany sporu jsou pohodlné, líné, starají se jen o to svoje a především postrádají jakékoliv strategické myšlení. Řeší problém až tehdy, až jim to dlouhodobé lejno spadne z hlavy přímo na nos a pak si povolávají na pomoc právníky, a kdyby mohli, tak i všechny svaté. U státního orgánu bych to očekával. Na co ale tolik let čekali sami ohrožení homeopaté a jejich profesní sdružení? A vlastně nejen tito, ale všechny obory alternativní medicíny? Tohle se přece dalo předpokládat, že stran opravdu nemocných pacientů zcela správně stát nepřipustí, aby si kdokoliv dělal cokoliv. Budiž výhradní placebomedicína. Ale poté rozhodně v mezích a mantinelech garantovaných alespoň oborovými profesními sdruženími (homeopaté, virgulisté, krystaloterapeuti, energetičtí léčitelé apod.) a alespoň s minimem klasického medicínského vzdělání (2–3 semestrové studium by určitě nikomu neublížilo). Kdo to chce dělat, ať to dělá vážně. A kdo to chce dělat vážně, ať vážný zájem také prokáže. Pro něj toto žádné překážky nebudou. Pro davy podvodníků poté alespoň částečně.
Anebo, jak píšou sami homeopaté, alternativní léčba pouze jako doplněk provádění klasické léčby. Avšak poté také se zákonem uloženou povinností homeopata doložit ke každému svému pacientovi, že tento je současně léčen odborníkem klasické medicíny – jinak jej musí povinně odmítnout.
Volný trh v EU
Otázka, která vůbec není od věci, je ale také otázka jiná. Jednou z prioritních hodnot EU je volný trh zboží a služeb a svoboda usazování. Umím si jen velmi obtížně představit, že francouzský homeopat, který ve Francii deset let řádně a v souladu s tamními předpisy provozuje svou praxi, se přestěhuje do ČR a zde mu to najednou zakážeme. V principu to však možné je. V soudním sporu mezi takovým homeopatem a ČR by se poté řešila otázka, zda restriktivní vnitrostátní právní úprava ČR je skutečně nezbytně nutná pro dosažení ochrany veřejného zdraví a zda nevytváří nepřiměřené překážky na vnitřním trhu. ČR by poté jen obtížně před soudy EU argumentovala, že je nezbytně nutné homeopatickou praxi umožnit vykonávat pouze lékařům, když v mnoha jiných členských státech EU nic takového nezbytně nutné není a žádné stovky homeopatií poškozených pacientů se jim tam „na ulicích neválejí“.
V neposlední řadě
No a v neposlední řadě není možné si odmyslet zájmy nadnárodních výrobců homeopatických léčivých přípravků. Co jim tak asi hraje do noty a jakou hru či protihru „rozehrají“ oni? V zájmu výrobců homeopatik je samozřejmě, aby ty jejich kuličky baštil kdokoliv na doporučení kohokoliv, nejlépe celé rodiny přímo podle reklamního scénáře. Vůbec nepochybuji o tom, že homeopaty a jejich praxi ochrání výrobci homeopatik jak v ČR, tak na úrovni EU. Mnohem slabší „mecenášskou“ ochranu mají v tomto ohledu ale jiné obory alternativní medicíny a léčitelé.
Konspirace na závěr
Nicméně měl jsem včera tento sen. Zdálo se mi, že jsem byl pozván na jednání prof. Romana Prymuly (RP) s naším ministrem zdravotnictví Svatoplukem Němečkem (SN) stran kliniky tradiční čínské medicíny v Hradci Králové pod lékařskou fakultou (deluxtrade.com/v-hradci-kralove-za-rok-vznikne-klinika-tradicni-cinske-mediciny). Mezi oběma pány proběhl tento rozhovor, jehož jsem byl snovým svědkem:
SN: A zaručíte mi, že sem budou jezdit léčit pouze jejich exaktně vzdělaní doktoři? To víte, u nás jsme tohle všem ostatním zakázali provádět. U nás mohou nemocné léčit jedině lékaři.
RP: No, nevím, jestli to půjde. To asi z jejich strany nebude vždy splněno. Ale když to vezmeme tak, že ti Číňané budou naše doktory pouze učit, tedy že nebudou sami léčit, tak by to mělo být v pořádku.
SN: To máte pravdu. Dáte jim pedagogické úvazky a bude to v pořádku. Takže dohodnuto.
RP: No ještě prosím počkejte. Potřeboval bych, aby ti naši doktoři a studenti medicíny, co se na tu čínskou alternativu už jednou dají, měli dobrý džob.
SN: Jak to myslíte?
RP: No aby to poté mohli v ČR dělat pouze oni.
SN: Už žádný skutečný Číňan?
RP: Žádný.
SN: Jenom naši doktoři jenom z vaší kliniky?
RP: Správně.
SN: To vám nahrne na kliniku velkou spoustu zájemců, nemýlím-li se? Dobrý džob budou mít především provozovatelé této kliniky. Pletu se?
RP: Nepletete. Jste velmi bystrý.
SN: Jsem rád, že si rozumíme. Pokud máte rád pana Navrátila, zajistím vám, že ty ostatní alternativce postupně pěkně proženou a do té doby okrájejí v počtech naše dozorové orgány.
RP: To by bylo úžasné. A jak vypadá pan Navrátil?
SN: Potřeboval bych pomoct s jedním očkováním. Je toho u nás nějak málo. V Maďarsku mají jedenáct povinných. My jen devět. Pořád mě kvůli tomu někdo otravuje. Víte jak to myslím?
RP: Rozumím vám.
SN: Píchnete?
RP: Píchnu.
SN: Howgh!
RP: Howgh!
ČLÁNKY DO MAILU