Zahrádkáři a drobní producenti ovoce, zeleniny či řezaných květin v Česku mohou být minimálně několik následujících let v klidu. Katastrofické vize o zavedení povinností spojených s evidencí a další administrativou v oblasti osiv na základě údajných změn v evropské legislativě se totiž nezakládají na pravdě.
Zahrádkářům momentálně šikana ze strany EU nehrozí. Ale do budoucna ji nelze vyloučit
Bohužel je třeba konstatovat, že uvedené vize šířili zejména představitelé některých ekologicky zaměřených organizací, podle všeho v rámci kampaní vůči nadnárodním osivářským koncernům. Ty jsou předmětem kritiky již několik desítek let především kvůli vývoji a distribuci geneticky modifikovaných organismů (GMO). Rukojmím v odporu vůči GMO byla a je laická spotřebitelská veřejnost. V případě semínek to byli pro změnu zahrádkáři.
K tématu: EU chce regulovat osiva, přírodu i zahrádkáře
Případná lobby, případná hrozba
Že mohlo být šíření strachu před evidencí osiv drobných producentů skutečně předmětem vědomého útoku na komerční osivářské firmy, dokládá mimo jiné jedna z pasáží oficiální argumentace státních úředníků proti avizovanému, nicméně nepotvrzenému zpřísnění osivářské legislativy, podle níž „se ČR proti případné lobby osivářských firem jako členský stát EU výrazně vymezuje“. Tím se podprahově naznačuje, že za údajnou novelizací stojí ona osivářská lobby.
Podle vyjádření ministerstva zemědělství však „není ministerstvu podobný návrh znám a ani jako ČR jí nebyl žádný konkrétní problém týkající se uvádění osiv a sadby do oběhu předložen“. Zdá se tedy, že žádná osivářská lobby za hrozbou pro zahrádkáře nestojí. Není za čím.
Na druhou stranu, při vědomí populismu v kombinaci s neznalostí a snahou o zviditelnění mnohých poslanců Evropského parlamentu (EP) nebylo teoreticky zas tak nepravděpodobné, že by některý z nich obávanou šikanu zahrádkářů a drobných pěstitelů vymyslel nebo ji skutečně pod tlakem nadnárodního kapitálu navrhl.
Kdo je profesionál
Ostatně, i v současné době platné znění Nařízení EP a Rady týkající se produkce rozmnožovacího materiálu rostlin a jeho dodávání na trh není formulováno zcela jednoznačně. Uvedené nařízení sice v článku 2, odstavci d/ konstatuje, že se týká „profesionálních provozovatelů“, čili ne drobných pěstitelů a hobby zahrádkářů, hned v následujícím článku 3 se ale specifikuje, že oním profesionálním provozovatelem je „jakákoli fyzická nebo právnická osoba provádějící jako svoji profesi přinejmenším jednu z těchto činností ve vztahu k rozmnožovacímu materiálu rostlin:
a) produkci;
b) šlechtění;
c) udržovací šlechtění;
d) poskytování služeb;
e) uchovávání, včetně skladování; a
f) dodávání na trh“.
Řada zahrádkářů i drobných pěstitelů přitom reálně své výpěstky skutečně množí, skladuje nebo i dodává na trh, například na farmářské trhy. Ve své podstatě tedy splňují charakteristiku „profesionála“, a tedy by se jich měl týkat prakticky stejný režim jako skutečně profesionálních velkých nadnárodních osivářských a produkčních firem. Situaci navíc zásadně komplikuje fakt, že pojem „profesionální provozovatel“ není nikde, ani v evropské legislativě, ani u nás, nějak definován. To je rozdíl například od stanovení limitů při prodeji zemědělských surovin a potravin, jejichž producenti mohou do tržní sítě dodat jen určité množství toho kterého výrobku.
Kde chybí selský rozum
Uvedený stav tak poskytuje poněkud zbytečně široký výklad již v případě platných zákonů, který může být v případě tezí o připravovaných zákonech ještě dále, téměř nekonečně, rozšířen. Kdo je či není „profesionál“, se tak v tomto případě odvíjí jednak od objemu produkce nebo užívání jiných zahrádkářských komponentů, jako jsou třeba chemické látky k ošetření rostlin, a také od určitého „selského rozumu“. Jak je ale známo, posuzování problémů a řešení na základě prosté logiky, chcete-li onoho selského rozumu, se ze společnosti téměř vytratilo. To představuje nejen při zahrádkaření, ale i v celé řadě jiných oblastí do budoucna skutečně potenciální rizika.
Nelze totiž vyloučit, že nějaké zpřísnění legislativy osiv týkající se hobby pěstitelů či samozásobitelů v oblasti ovoce a zeleniny v budoucnosti přijde. Ze zemí EU by to byl přitom největší problém právě pro ČR, kde je historicky zahrádkaření a zahradničení významnou volnočasovou aktivitou a pro řadu, zejména starších lidí, nedílnou součástí životního stylu. Občas iracionální, vždy však těžkopádná legislativa EU je nicméně v tomto případě trochu výhodou. Cesta od nějakého návrhu k jeho skutečnému přijetí, či dokonce praktickém uplatnění, trvá alespoň tři roky, a to ještě v případě, že není doprovázena odkladnými účinky.
Jablka, jahody, papriky, rajčata nebo jen hezké kytičky si proto ještě minimálně několik let mohou lidé na svých zahrádkách pěstovat dál, aniž by je s poukazem na změnu zákonů z iniciativy EU otravoval nějaký státní úředník.
Čtěte dále: Komunitní zahrady pěstují zeleninu i sousedské vztahy
ČLÁNKY DO MAILU