Kouč, nebo psycholog? Psycholog, nebo kouč?

Ona Dnes nedávno uveřejnila níže citovanou tabulku s nadpisem:

Existuje několik psychologických směrů, jejichž zastánci – obvykle, ne však výlučně psychologové – pracují způsobem, jenž je zde připsán kouči. Pravda, obvykle jsou vyškoleni, aby stanovovali diagnózu, ale mnozí z nich to nedělají. Brání se tzv. škatulkování. Mimochodem odpovědnost za diagnózu má lékař.

Psycholog během svého pětiletého studia akreditovaného oboru psychologie se obvykle učí provádět anamnestický rozhovor. To samo o sobě není zárukou, že čerstvý absolvent umí „klást otázky do hloubky…“ Mnozí psychologové anamnézu jako takovou ke své práci nepoužívají. Z těch, kteří anamnézu využívají, jen menší část využívá anamnézu hloubkovou.

Psycholog „…nesmí ale předepisovat medikamenty, to je úloha psychiatra.“ První část citované věty je fakt. Nad druhou částí musí České lékařské komoře naskočit kopřivka. Svatá (s)prostoto. Psychiatr mimo jiné diagnostikuje duševní choroby a léčí je. Léčba probíhá formou psychoterapie, v nejširším slova smyslu i režimových opatření a farmakoterapie. I u chronických, nelepšících pacientů bývá poskytována základní psychoterapie. „Předepisování medikamentů“ někdy vhodné je, jindy ne. Psycholog sice mnohdy dokáže určit diagnózu, jindy je konzultantem psychiatra při jejím stanovení. Platí to i naopak. Psycholog si pak ověřuje své poznatky a efekt postupů s lékařem.

Psychologie se nesoustředí pouze na minulost. Mezi nejčastěji využívanými psychoterapeutickými i poradenskými směry mají převahu ty, které se zaměřují převážně na přítomnost. Jen na okraj: Jistá pražská instituce sdružující kouče na svých www stránkách uvádí „otázky (typické pro) kouče“. Jsou v pořádku. Jen nic nového pod sluncem. Dávno před tím než k nám dorazil koučink, byly a dodnes jsou používány v rámci systemické terapie i poradenství. Obé je prováděno lékaři a psychology.

Varování přímo od pramene

„Díky popularitě této profese se dnes za kouče prohlašuje kde kdo. Většina poradců a rádců absolvovala dvoudenní kurz (a někdy ani to ne), a přejmenovala se na kouče. Jak rozlišit, kdo skutečně koučuje? Typickým rysem, který odlišuje pseudokouče od skutečných profesionálů, je, že z jejich projevů čiší ´Já´ (já jsem vynalezl, já jsem pomohl, já jsem dokázal…) místo ´Ty´.“

Citace je z textu, který napsal Ladislav Dvořák, předseda Stavovské rady České asociace koučů (Příloha Koučink 2015, Psychologie dnes). Mluví mi z duše. Kouč může být akreditovaný v jedné ze tří stavovských organizací působících v ČR. To není podmínkou výkonu práce. Podobně jako členství v Českomoravské psychologické společnosti není zárukou kvality práce psychologa, pak ani akreditace v organizacích s libozvučnými zkratkami názvů ČAKO, EMCC a ICF není zárukou, že je to ten pravý pro vás.

Magistr psychologie vystudoval pětiletý obor na některé z universit. MUDr. studoval své „doktorství medicíny“ šest let na lékařské fakultě. Mnozí z psychologů a všichni psychiatři mají za sebou atestační zkoušky. Jsou tedy specialisty.

Někteří koučové mají vysokoškolské vzdělání a to někdy technického, jindy humanitního směru. Najdou se i tací, jejichž skráně zdobí titul vědecký – PhD. Samozřejmě ne za koučink.

No, nekupte to …

Chcete-li se stát koučem, zvládnete to rychleji než v Plzni práva. Namátkou na internetu nabízí jistá mezinárodní škola tři úrovně vzdělání:

• 1. Za jeden den a pouhých 5990 Kč zvládnete „koučink pro život“. To se naučíte motivovat sebe a své okolí.
• 2. Za dvanáct dní výuky se stanete koučem profesionálním schopným pracovat pro mezinárodní korporace, to vše za pouhých 49 900 Kč.
• 3. Nemáte-li malé ani střední cíle, je vaší volbou Brain Based Coach. Za osmnáct dnů a pouhých 119 900 Kč již budete plně kvalifikovaným, vysoce žádaným koučem podporovaným mj. i mezinárodními organizacemi. Přichystejte si ještě 3000 Kč + DPH. Zaplatíte je a na základě již absolvovaného studia můžete provádět i mentoring. Mentor předává své zkušenosti a znalosti mentorovanému. Jedním z nejpodstatnějších kroků je pomoci mentorovanému k zvládnutí dovedností a specifiky jeho pracovního postu. Jak je „guru nejvyšší třídy“ tu od jedné, ondy od druhé korporace získá a ovládne je, vysvětleno není.

Vše zvládnete za dobu odpovídající jednomu semestru na vysoké škole. V oné koučovské škole – mimo školného – požadují zletilost studenta. Takříkajíc na rovinu budoucím průvodcům k světlým zítřkům netají, že „výhodou jsou znalosti základů společenských věd“.

Krajinka versus optimistický úsměv

Nabídky psychologů a koučů na internetu se liší i vizuálně. Psycholog obvykle má na svých www stránkách obrázek rádoby uklidňující krajiny. Kouč nabízí častěji optimistický úsměv.

Soukromý psycholog nabízí hodinové konzultace za cenu kolem 500 Kč. Ceník uvádí každý. Naopak zdaleka ne každý kouč nabízí informaci „co za to“. Na internetu najdete ovšem obecnou informaci „hodina koučinku je nejčastěji placena od 1500 do 7000 Kč“. Práce psychologa – na rozdíl od kouče – může být pro klienta zdarma. Kliničtí psychologové mívají smlouvy se zdravotními pojišťovnami. Neplatíte ani služby v pedagogicko-psychologických či manželských a rodinných poradnách. Také různé neziskové organizace nabízejí psychologické služby bezplatně.

Psycholog na svých stránkách přesně vymezuje, co nabízí. Kouč je v tomto směru na informace skoupý.

Hledáte-li, co to vlastně koučink je, najdete i stručná a ne vždy zcela jasná sdělení typu: „Koučink je považován za nový společensky obdivuhodný fenomén.“ Najít se dají i definice vpravdě vědecké: „Koučink je cesta ke komplexnímu rozvoji kompetencí klienta prostřednictvím společného hledání možností a cest k řešení dosahováním cílů a úspěchů s ohledem na jedinečnost jeho motivace, schopnosti a touhy.“ Inu, jasná zpráva.

Do třetice „osobní koučink je ideální kombinace individuálního poradenství a osobní zpětné vazby.“ Ehm, i psycholog v mnohých oborech nabízí psychologické poradenství i pracuje se zpětnou vazbou.

Není kouč jako kouč. Na internetu jsem si povšiml reklamy na koučink proti trémě. Lektorka má mimo kvalifikaci kouče pedagogické vysokoškolské vzdělání, praxi ve veřejném vystupování včetně práce v masmediích. Nad cenou kurzu se mi sice poněkud protáčejí panenky, ale proč dobře nezaplatit kvalitu. Jen nerozumím tomu, jak se liší její práce od práce psychoterapeuta vycházejícího z behaviorismu.

Jít k psychologovi, nebo ke kouči?

Obvykle dobře informovaná Wikipedie dí: „I když koučování může někdy mít podobný efekt jako psychoterapie, není ho dosaženo skrz psychiatrické a psychologické teorie, ale díky vlastní cestě, kterou si klient k výsledku najde.“ Zlatá slova. Např. „Strč prst skrz krk“ je problematický postup. A což teprve, když se na něco pustíme „skrz teorie“.

Díky spontánnímu výbuchu lásky k Číně u nás dnes tolik populární předseda Mao kdysi prohlásil: „Nechť kvetou všechny květy.“ Posléze se tato chvályhodná idea zvrtla. Tomáš Akvinský uvážlivě děl: „Vyzkoušej všechno, ale dobrého se drž.“ Není tomu až tak dávno, kdy se mohl člověk zkoušející snadno dostat před inkviziční soudnictví. Nezoufejme, naše národní opera nám nabízí báječnou radu a to nejen pro nevěsty: „Rozmysli si, Mařenko, rozmysli. Na své štěstí dobře pomysli…“

Dodávám: Tvrdí-li někdo, že pomůže „každému, ve všem a vždy,“ pak… nebrat. Zajímavá metafora srovnává koučink s dostavníkem. Tj. prostředkem pomáhajícím osobě dostat se pohodlně z místa, kde je, na místo, kde by chtěla být. Jen na okraj – ne vždy to může být pohodlné.

O kvalitách možného pomocníka naší psychiky se snažme získat co nejvíc informací. Máme-li pocit, že nám tzv. hrábne – nebo již hráblo a koledujeme si o papíry na hlavu – raději zajděte přinejmenším za psychologem. Posléze se nebraňte doporučení navštívit psychiatra. Kouč v těchto případech není ten pravý guru.

Zásada „čím dražší tím lepší“ platí např. u Cejlonského čaje. Ne tam, kde prahnete po někom, kdo vám ukáže světlo na konci tunelu.