V „příručce pro vozatajce“ vydané před více než sto lety čteme mj., že se kůň může v důsledku velkého svědění – souvisejícího s kožní chorobou a někdy i v následku poštípání hmyzem – stát nezvladatelným. Tj. splašit se. O tom, jak může na svědění reagovat vozatajec, se dílko nezmiňuje.
Jisté je, že svědění – pruritus – je pro člověka velmi nepříjemný stav. V intenzivní podobě se blíží k prožitku bolesti, leč mnohdy je ještě hůře snášeno. Příbuzenství obou pocitů má neurofyziologický podklad. Přesněji řečeno společné jsou některé neurofyziologické dráhy v mozku.
Škrabání vyvolává v mozku pocit úlevy
Svědění bývá nejdříve vnímáno jen v jednom místě. Posléze se rozšiřuje na větší oblast. Dotyk – např. šatů – svědění spíše podporuje. Poškrabání přináší dočasnou úlevu. Nese sebou i riziko rozškrábání. Tj. jak zhoršení svědění, tak i infekce. Zpětnovazebná souhra procesů v lidském mozku je v této souvislosti obdivuhodná. Velmi zjednodušeně škrabání vyvolává „při akci“ v mozku pocit úlevy. Výrazně omezuje činnost mozkových struktur zodpovědných za nepříjemný prožitek. A nejen to. Podporuje i činnost jiných mozkových sfér komplikujících ukončení příjemné škrabací aktivity. Může tak vzniknout jistá forma závislosti.
Svědění může souviset s řadou chorob. Namátkou od atopického ekzému k cukrovce. Jako takovým se jím zabývá nejčastěji dermatologie, respektive lékaři specializovaní na kožní lékařství.
Škrabání je obsedantně kompulsivní akt. Název obsese pochází z latinského – ob-sessio -posedlost. Kompulse je nutkání v dané chvíli skutečně jednat v souladu s obsesí. Obsedantně lze např. ulpívat na jednom jediném tématu hovoru, přesvědčovat se, zda jsme zamknuli byt, chodit jen po lichých kachličkách atd.
K tématu: Lidé s obsesí musí „myslet na chřástala“
Škrábací mánie
S tzv. obsedantně kompulsivní poruchou blízce souvisí choroba zvaná dermatilománie. České synonymum výše uvedeného pojmu je nadměrné škrábání (někdy se užívá i strhávání) a mačkání kůže. Stav bývá pojmenováván i jako akné excoriée. Nejde o samostatnou jednotku v klasifikaci chorob. Bývá prezentována společně s poruchami chování typu vytrhávání vlasů a vousů eventuálně spojenými s jejich pojídáním. Dále např. s excesivním okusováním nehtů.
Kožní ataku předchází pocit napětí a neklidu. Nemusí, ale může jít primárně o intenzivní svědění. To nastane posléze. Prvotně nejčastěji jde o následek nezvládnutého psychického stresu. Nejde o cílevědomé jednání typu „jsem ve stresu, takto si pomohu“. Škrabání je jakoby automatické, mimovolné. Přináší bezprostředně libost. Tu ovšem spojenou s následnými pocity méněcennosti, se zesílením úzkosti a sebeobviňováním. Výrok psychoanalytičky Karen Horneyové s nadsázkou tvrdící, že „nejhorší jsou nejhodnější lidé“, tu lze poněkud pozměnit na: „Nejhůře na tom jsou nejhodnější lidé.“ Bývá totiž popisována souvislost mezi dermatilománií a potlačováním negativních emocí. Nedáte najevo zlost ani vztek. Tudíž si potřebujete ulevit a odreagovat se jinak.
Problém se vyskytuje častěji u žen než u mužů. Zřejmě je určitá souvislost mezi sociálně tolerovanými vzorci gender chování. Projevy mužské agrese mohou být „otevřenější“ než podobné u druhého pohlaví.
Postižení se škrabou nehty, pinzetou, nůžkami
Postižený jako by hledal na své kůži i nenápadný defekt – pupínek, drobnou jizvu, stroupek, a pociťoval nutkání jej rozškrabat.
Nejčastější je zaměření na ruce a nohy. Dost často je terčem obličej. Coby škrabka bývají užívány především vlastní nehty. Mohou to ale být i různé předměty. Např. pinzeta, špička nůžek. A setkal jsem se i s pravítkem a dokonce nožem. U posledně jmenovaných nejde o stříhání ani o řezání či bodání. S nožem je manipulováno jemně. Rozškrabání je ovšem zajištěno. Fantasie při volbě nástroje bývá značná. Setkal jsem se i s použitím kladiva. Samozřejmě ne k zatloukání, ale ke škrabání.
Rozdílný je i čas věnovaný této aktivitě. Kolísá podle jedince i situace od několika minut víceméně výjimečně po několikahodinová častá extempore. Časovému rozsahu a intenzitě škrabání odpovídá i míra rizika. Může jít i o vážné, hnisavé poškození kůže. Poranění může být za určitých okolností i smrtelné. Nemocní o riziku vědí. Dojdou k němu intuitivně a samozřejmě je informuje i lékař. Nedovedou si poručit ve smyslu schopnosti říci si asertivně ne. Nutkání k popsanému jednání je silné. Výrazný je pocit úlevy – někteří dokonce hovoří až o slasti při škrabání. Následky na kůži se snaží zamaskovat oblečením a různými formami make-upu. Situace je – zejména v létě – sociálně omezuje. Představa, že si třeba i objektivně nepříliš výrazných a nápadných poškození kůže někdo všimne, je pro ně děsivá. Plavky či opalovačky, eventuálně krátké kalhoty a tričko bez rukávů potřebné nezakryjí.
„Neškrab se!“
Okolí často považuje popsanou aktivitu za pouhý zlozvyk. Reaguje buď apelem na pevnou vůli. Namátkou: „Vzchop se, nedělej ostudu, snad si umíš poručit. Lidé mají mnohdy závažné nemoci a žijí s nimi. A ty? Nic ti v podstatě není. Ty si ale nedáš si pokoj, dokud si něco doopravdy neuděláš.“ Časté tu je i bedlivé pozorování protějšku s afektivně podbarvenými výkřiky: „Neškrab se!“ V souvislosti s tímto typem laického, rádoby bodrého přesvědčování, lze jen připomenout zvýšené riziko sebevražedných úvah „léčeného“ – přesněji káraného.
Neméně neúspěšné je rádoby povzbuzující a přeslazeně vlídné citové vydírání. Jeho zastánci promlouvají, jako když másla ukrajuje. Ve smyslu: „Buď nad věcí, rozumný(á), rád ti pomohu. Spolu to snadno zvládneme. Svěř se mi, co tě trápí. Každá trampota má svou mez. Tím, co děláš, si škodíš a mě trápíš. Jestli mne máš rád, tak přestaneš. Je to jen pro tvé dobro…“
Informovat nemocného o riziku je samozřejmě vhodné. Nejlépe pokud tak činí lékař na základě odborného vyšetření. Opakovat – někdy docela obsedantně – již několikrát řečené nepomůže, ale naopak škodí. Nelze doporučit ani strašení drastickými a nevyhnutelnými následky. V této souvislosti lze připomenout klasické americké pokusy s tím, jak nejlépe podpořit přiměřenou péči o ústní dutinu a čištění zubů. Možné následky zanedbání nemají být tajeny, leč prezentovány s mírou. Velmi drastické informace posilují jen stres a působí kontraproduktivně.
Jednáme tudíž ve smyslu „škrábeš se a co má být… každý má nějaké nedostatky“. Ne-li nenápadně, pak určitě ne ostentativně máme pomoci v odstranění faktorů vyvolávajících stres. Zároveň podporujeme návštěvu dermatologa i psychologa.
ČLÁNKY DO MAILU