Které sacharidy vadí dětem

Přestože se sacharidy podílejí zhruba ze šedesáti procent na příjmu energie z potravin, neměli bychom to s konzumací sacharidů, což je širší pojem pro cukry, přehánět.

Nezvykejte děti na sladké

Pravidelnou složkou potravy – především u nejmladší populace – bývají různé energetické tyčinky a produkty na bázi kombinace rychle stravitelných cukrů, občas obohacených nějakým tím vitamínem (nejčastěji vitamínem C, kterého je ale všude plno). Tato obvyklá praxe je cestou do pekel. Tedy k riziku pozdější obezity, cukrovky a dalších civilizačních chorob.

Není ale sacharid jako sacharid, což zaznělo z úst profesorky Jany Dostálové z Ústavu analýzy potravin a výživy Vysoké školy chemicko-technologické v Praze na poslední přednášce pořádané Českou potravinářskou společností. Ta přitom opakovaně zdůraznila, že nejrizikovější skupinou jsou děti. Pokud se v mládí naučí konzumovat běžně, nebo i za odměnu, různé typy sladkostí, nejsou pak ochotné přejít na méně sladké potraviny nebo nápoje. „Především u dětí bychom tak měli potlačovat oblibu sladké chuti,“ konstatovala profesorka Dostálová.

Tři skupiny sacharidů

Sacharidy se dělí na tři skupiny – monosacharidy obsahující jen jednu cukernou jednotku (glukóza, fruktóza, galaktóza), oligosacharidy obsahující dvě až deset cukerných jednotek (sacharóza – řepný cukr, laktóza, maltóza či rafinóza) a polysacharidy obsahující jedenáct a více cukerných jednotek. Přičemž tyto sacharidy jsou pro člověka buď využitelné (stravitelné), jako je škrob či glykogen, nebo zcela nestravitelné, což je třeba celulóza nebo skupina beta-glukanů, případně částečně stravitelné (pektin, inulin).

Uvedené rozdělení je přitom důležité pro vnímání role, jakou v našem těle jednotlivé sacharidy hrají i pro dodržování doporučených denních dávek jednotlivých skupin sacharidů. Světová zdravotnická organizace doporučuje celkový denní příjem maximálně 90 gramů cukrů, z toho přidaných cukrů maximálně 60 gramů denně, a příjem vlákniny v objemu 30 až 35 gramů denně.

Jak poznáme rizikový a „hodný“ sacharid

Co je ale co? Částečně na to odpovídají nápisy na obalech potravin, kdy pojem „sacharidy“ zahrnuje všechny sacharidy, tedy monosacharidy, oligosacharidy i polysacharidy zároveň, zatímco pojem „z toho cukry“ zahrnuje jen monosacharidy a oligosacharidy.

To proto, že třetí skupina není v lidském organismu trávena v tenkém střevě, ale v tlustém střevě, a díky tomu mimo jiné podporuje aktivitu střevní mikroflóry. V zásadě lze říci, že polysacharidy se označují jako vláknina. Její rolí je podpora trávení, zatímco role prvních dvou skupin sacharidů, a zejména té první (monosacharidů), je v úvodu zmíněná dodávka energie do našich těl.

Zmiňovaný rizikový nadměrný příjem sacharidů vede výrobce potravin i marketingové aktivity spojené s propagací různých druhů sladkostí k celé řadě nepravdivých sdělení, mýtů a „maskovacích“ názvů.

Mýty a omyly o sacharidech

Zřejmě největším mýtem je teze, podle které je hnědý cukr, také nazývaný „cukr přírodní“, oproti bílému cukru zdravější. Je to velká hloupost, protože v obou případech je hlavní složkou sacharóza, přičemž hnědý cukr musí obsahovat nejméně 97,5 % sacharózy, takže je to v podstatě to samé.

Právě sacharózu (řepný cukr) a třtinový cukr lze především hledat pod pojmem „přidaný cukr“, v menší míře jde také o glukózové nebo fruktózové sirupy nebo jejich kombinace. Důležité je přitom, že podle profesorky Dostálové se právě fruktóza považuje za nevhodný cukr pro diabetiky, což platí i pro takzvaný hroznový cukr, který se skládá sice z větší části z glukózy, ale podíl fruktózy se blíží polovině. Poměrně hodně fruktózy je také v medu, který je často doporučován veškeré populaci.

K lepší „cukerné orientaci“ ještě alespoň identifikace dvou často používaných pojmů. První z nich – „rozpustná vláknina“ zahrnuje především polysacharidy pektin a inulin, pojem to ale není zcela přesný, protože uvedené látky se nerozpouštějí v pravém slova smyslu, což ale nakonec může být spotřebiteli jedno. Horší je to s pojmem „dextróza“, což je synonymum pro glukózu, což je jednoduchý cukr (zdroj energie). Pod „dextrózou“ si ale ne každý cukr představí….

Sladidla: vážně je stévie lepší než aspartam?

Značné mýty až cílené manipulace se ovšem týkají takzvaných „náhradních sladidel“, což je termín, který by se už v současné době neměl oficiálně používat, ale děje se tak. Kromě již dříve známých sladidel tohoto typu, jako je sorbitol či sacharin, jsou současnými „mediálními hvězdami“ především aspartam a stévie (respektive skupina látek sterol-glykosidy). Ty jsou v rámci „éček“ označeny jako E 960, E 961 a E 969, zatímco aspartam se skrývá pod označením E 951.

Podstatné přitom je, že zatímco aspartam bývá často označován jako téměř jed (Sladidlo aspartam: hrdina z bájí), stévie je naopak považována za přirozený a prospěšný, nebo alespoň neškodný cukr z hvězdnicovité rostliny Stevia rebaudiana, zvaný také sladká tráva. Podle profesorky Dostálové je to ale spíše naopak.

Ze stále probíhajících výzkumů totiž vyplývá, že steviosidy (stévie) mohou mít negativní hormonální účinky a působit jako antikoncepce. I když to alespoň v současné době žádný vědec veřejně nepotvrdí, lze s ne tak zas malou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že dívky a ženy, pravidelně a ve velkém množství konzumující nápoje slazené občas téměř zbožňovanou stévií, mohou mít v budoucnu problémy s otěhotněním. Což je další z nekonečných příkladů úspěšného nebo neúspěšného marketingu, který je ovšem v praxi především soubojem o byznys v prodejích aspartamu a stévie. Zdá se, že k neprospěchu spotřebitele.