Lidé, ostatně ani příslušníci jiného jednoho druhu, nejsou stejní. Totožné nejsou ani životní podmínky. Mění a vytvářejí prostředí, v němž k přežití pomáhají určité dědičné vlastnosti. Jiné působí opačně. Prvně zmíněné podporují přizpůsobení se změnám. Druhé adaptaci v nejlepším případě nepodporují. Jejich nositelé mohou dokonce vyhynout.
Tak – zde velmi zjednodušeně – popisuje Charles Darwin evoluci přírodním výběrem. Životopis onoho vědce stojí za přečtení. Prožil různé peripetie. Šel za svým, ale dokázal se i přizpůsobit v rámci umění možného. Pro ilustraci cituji z Wikipedie zmínku o jeho svatbě: „Anglikánský obřad vyhovoval i unitářům.“
Mnoho let poté byla zformulována jedna z definic inteligence. Je to: „Schopnost řešit problémy a přizpůsobovat se změnám.“ Nakolik se jedinec umí přizpůsobit změnám ve svém životě, souvisí do značné míry s vlastnostmi jeho osobnosti.
Adaptace na nové podmínky u labilních lidí
Labilita je slovo pocházející z latiny. Česky doslova „lehce klouzající, padající“. Asociuje výrok o třtině klátící se ve větru. Adaptace na nové podmínky je u labilních lidí přinejmenším složitá.
Reagují přecitlivěle, hroutí se pod tlakem v zásadě zvladatelných podnětů. Chvíle aktivity bývají střídány delším obdobím až zoufalé rezignace. Výrazná úzkost přechází ve strach. Pokud příčiny obav pominou, neurčitá úzkost se opět vrací. Chybí jakási vnitřní pevnost. Sebehodnocení kolísá – obvykle od velmi záporného k zápornému.
Mohou se objevit i růžové chvilky. Trvají jen krátce. Ostatně jejich podtónem je obava typu – „to nebude trvat věčně, bude hůř“. Suma sumárum, jde o popis psychiky neurotika. Labilní lidé hrávají s okolím psychologickou hru popsanou E. Bernem: „Prosím, nekopat“. Obrazně nevědomky zvyšují pravděpodobnost nakopnutí tím, že si na záda nalepí nápis: „Prosím, nekopat!“
Stabilní lidé jsou paradoxně pružnější
Stabilita bývá považována za vnitřní vyrovnanost, vědomí si vlastní ceny, hodnot a cílů. Na jedné straně je charakteristická pružná rovnováha ve vztahu k prostředí. Na druhé straně je pro stabilitu charakteristický výrok Martina Luthera: „Zde stojím a nemohu jinak.“
Nabízí se metafora o „silném, zdravém dubisku“. Vichřice jej nezlomí, dokáže jí vzdorovat. Na potřebný čas se někdy dokonce i ohne. Bouře jej nevyvrátí díky pevným a hlubokým kořenům v zemi. Namátkou Sigmund Freud si byl vědom, že jeho teorie sexuality vzbudí u mnohých odpor. Vědomě rezignoval na univerzitní kariéru. Stál si na svém…
Výše zmíněný Eric Berne, psychiatr s psychoanalytickým výcvikem, se ve své teorii na rozdíl od Freudovského „libida a destruda“ zaměřil na rozbor komunikačních výměn mezi lidmi. Pokud to bylo možné, setrvával v „Psychoanalytické společnosti“. Čelil tam kritice. Když jej posléze vyloučili, nezatrpkl ani se nehroutil. Až po onom vyloučení mj. napsal knihu „Jak si lidé hrají“. Dle mého názoru nejlepší psychologickou „populárku“ ze všech.
Rigidní člověk se změnám nepřizpůsobí
Rigor je latinsky ztuhlost. Čeká nás „rigor mortis“ – posmrtné ztuhnutí těla. V běžné řeči znamená zkostnatělost, psychickou tuhost, neschopnost nejen přijímat, ale i zabývat se názory odlišnými od těch mých. Patří sem i tvrdé vymáhání pravidel bez ohledu na okolnosti. Vyhroceně rigidní je jednání autistů. Běda, pokud něco není na svém místě nebo tak, jak očekávají.
Je zdánlivý opak lability. Ve skutečnosti jde spíše o dvě strany jedné (neurotické) mince. Rigidní člověk se změnám nepřizpůsobí. To se spíše stane labilním. Máte-li ve svém psychogramu výrazný sklon k labilitě, bývá lákavé vytvořit si vlastní, omezený, rigidní svět. Obvykle se v něm najde dosti dogmatismu a pramálo tolerance. Změn a inovací se budete bát.
Flexibilita: Jednám tak, jak je právě třeba
Flexibilita – dle inzerátů sen mnoha personalistů a brána k pracovním úspěchům. Obzvlášť jste -li i „týmový hráč“. Jde o pružnost přizpůsobivosti požadavkům nastalé situace. Namátkou flexibilní pracovní doba není každý den stejná. Flexibilní úvazek je jednou takový a podruhé jiný. Zmíněné varianty nemusí být pro zaměstnance stejně výhodné.
V dobrém slova smyslu naplňuje flexibilita představu „kam vítr, tam i plášť“. Jednám tak, jak je právě třeba. Obvykle ovšem o hlubších souvislostech nepřemýšlím. Nepříliš daleko od takového přístupu je:
Oportunismus: Je to jiné? Hlavně, že je to pro mě výhodné!
Latinsky je opportunus příznivý, anglicky je opportunity příležitost. Oportunista využívá pro sebe aktuálně příznivé příležitosti za každou cenu. Nepromýšlí souvislosti. Může jít „přes mrtvoly“. Nemá žádné zábrany. Osobní zájmy prosazuje za každou cenu. Každý úskok a lež jsou mu dobré. Přinejmenším tzv. mlží. Často předstírá, vlichotí se do přízně a zrada – pokud je pro něj výhodná – mu nečiní obtíže.
Předchozí – zde uvedené – charakteristiky osobností jsou více průhledné. S oportunismem to je složitější. Obvykle nejde po určitou dobu odhalit, kdo takto jedná. Psychologie v této souvislosti uvažuje o tzv. omezené racionalitě. Ta bývá srovnávána s šachy. Známe předem pravidla i postupy při některých hrách. Nedokážeme ovšem předem odhadnout všechny možnosti a tahy protějšku. V osobním i v pracovním životě nelze předvídat všechny možné vlivy, události a jejich eventuality. Každá ze zmíněných může ovlivnit chování lidí z našeho bezprostředního i vzdálenějšího okolí.
Kdo vám koupí osla
Nešťastný příklad adaptace na momentální podmínky je poměrně častá situace v českých rodinách. „Řekni mi, s kým chceš raději být po rozvodu rodičů? „Máš raději tatínka, nebo maminku?“ Uvedené patří mezi věty, jež by – použity poprvé – měly soudy hodnotit rozsudkem vyžadujícím veřejně prospěšné práce značného rozsahu. Podruhé – coby právník amatér – doporučuji podmínku na dost dlouho. Potřetí… a dost! Nemusí to snad znamenat hned Mírov nebo Valdice. I třeba v Kuřimi se pěkně sedí takříkajíc „na tvrdo“.
Dítě je dlouhodobě vedeno, aby respektovalo jak otce, tak i matku. Může, dejme tomu, i trpět traumatem zavržení rodiče. Normální a obvyklé ovšem je, že má rádo oba rodiče v podstatě stejně. Nechce si to tzv. rozházet ani s jedním, ani s druhým. Vcelku normální tudíž je, že každému ze zmíněných řekne, co chce slyšet. Pokud přichází k soudnímu znalci – k osobě, jež by měla být neutrální – je značně ovlivněno tím, kdo je k němu přivedl a o němž ví, že je také odvede. Fakt, že si to mnozí znalci a znalkyně neuvědomují, považuji za jednu z tragédií české forenzní psychologie.
À propos – jste zaměstnáni a máte rádi svou práci. Konkurenční firma vám nabídne za stejnou činnost lepší plat, luxusní benefity a v souhrnu i mnohem pohodlnější podmínky. Zůstanete, nebo odejdete? U dětí podobné situaci říkám: Koupit osla. Vzpomínám na sourozence, kteří toužili po oslovi. Otec zvíře koupil. Dítka jednoznačně preferovala na dobu po rozvodu rodičů svěření do jeho péče. „Oslem“ může být v těchto bojích cokoliv. Od, dejme tomu, vlastního pokoje v rodinném domku, motocyklu až po slzy doprovázené slovy: „Zničil mi život, připravil mne o všechno a teď mi chce ukrást i tebe.“ Lpění rodiče na „svěření do mé péče“ bývá tak rigidní, že domluva není možná.
Umění přizpůsobit se novému
Lidé – naštěstí – nebývají jednoznačně bílí ani černí. Prvky popsaných vlastností přecházejí, mění se a leckdy spolu souvisejí víc, než se na první pohled zdá. Zajímavě to vystihuje název knihy Tomáše Halíka: „Co se nechvěje, není pevné“. Extrémy bývají velmi problematické, byť na první pohled připomínají něco mezi Janem Zlatoústým a Foglarovým „Modrým životem Jiřího Dražana“.
Jako lék proti iluzím o sobě i o druhých si lze představit tzv. normální rozložení – Gaussovu křivku.
Vzdálenost toho, co je ještě normální, se od průměru liší statisticky řečeno plus tři směrodatné odchylky a minus tři směrodatné odchylky. Celkem šest směrodatných odchylek. Vzdálenost mezi ještě normálním chováním a chováním již patologickým (zde je to nejčastěji neuróza nebo poruchy chování dříve zvané psychopatie) je ovšem jen jedna směrodatná odchylka.
Jisté je, že umění přizpůsobit se novému, aniž bychom likvidovali starší a osvědčené, usnadňuje pokrok.
ČLÁNKY DO MAILU