Který lékař v minulém století nejvíce pomohl homosexuálům? Není to nemoc, řekl jasně

Dějiny homosexuality jsou velmi pestré a často bohužel kruté. Opačné pohlavní cítění zde bylo odedávna a napříč časem se jen měnily přístupy, které buďto takové chování schvalovaly, anebo tvrdě potíraly. 

Léčba na počátku 20. století

Není to tak dávno, kdy byla homosexualita považována za něco nepřirozeného a zvráceného, hodného léčby. Dokonce ještě na počátku 20. století se v Evropě hovořilo o tom, že tyto nepřirozené lidské sklony je třeba utnout hned v zárodku, posilovat odolnost těla a ducha nebo použít klidně i hypnózy včetně dalších, avšak již poněkud drastičtějších prostředků někdejší psychiatrické léčby. Včetně ledových koupelí, elektrošoků nebo užívání hormonů či léků s mnoha silnými i nevratnými nežádoucími účinky, které jen podporovaly rozvrat psychiky a ztrátu zdravého rozumu.

Přečtěte si také:

Freud mnoha pacientům ublížil, léčil masturbaci, hysterii i homosexualitu

Období nástupu fašismu a nacismu v tomto bylo také nekompromisní, například říšský vůdce SS a šéf gestapa Heinrich Himmler (1900–1945) prohlašoval, že takové lidi je potřeba „ničit jako kopřivy“ a že „homosexuál je nemocný, slabý a zbabělý člověk“. Homosexualita podle něj vede k úplnému duševnímu rozvratu. Nacisté měli na homosexualitu jasný názor a krutým způsobem zacházeli s homosexuálními vězni, stejně jako s ostatními, kteří podle nich nesplňovali jejich šílené nároky. 

Které země trestaly homosexualitu?

Zákony týkající se homosexuality ustanovené od 19. století vypadaly asi takto. Beztrestný homosexuální styk byl v Belgii, Francii, Itálii, Lucembursku, Monaku, Černé Hoře, Portugalsku, Rumunsku, Španělsku a Holandsku, kde bylo trestné pouze smilstvo osob stejného pohlaví mezi plnoletým a neplnoletým do 21 let. Ve Švýcarsku to bylo trochu jinak, ale připravovalo se, aby to bylo stejné jako v Holandsku.

V neevropských zemích pak homosexualitu tolerovali v Turecku, Japonsku, Mexiku, na Guatemale, na Haiti, v Bolívii, Paraguayi, Uruguayi a Venezuele. Některé zákony se vztahovaly jen na gaye, a ne na lesbičky: bylo to v Bulharsku, Dánsku, Německu, Anglii, Irsku, Norsku, Rusku, Skotsku, Srbsku, Ekvádoru, Hongkongu, některých afrických státech a na územích Oceánie.

Přečtěte si také:

Náhradní matky. Donosí dítě, již i gayům

Tresty za homosexualitu a sodomii ale byly v Anglii, Irsku, Německu, Rakousku, Norsku, Kapském městě, Argentině a USA. Buď to bylo vězení od tří do šesti let, nebo tvrdší tresty, například v New Yorku od pěti do dvaceti let vězení, v Hongkongu deset let vězení a v Persii nekompromisní trest smrti pro muže, pro ženy také, ale až při čtvrtém opakování, jinak sto ran bičem, které třeba křehká žena ani nemusela přežít, takže to vyšlo nastejno, a ještě s větším utrpením. V Kapském městě byla za homosexualitu rovněž stanovena ztráta hrdla.

Patron Magnus Hirschfeld

Všechna tato ustanovení pečlivě zaznamenal židovský německý lékař a sexuolog Magnus Hirschfeld (1868–1935). O homosexualitě, třetím pohlaví, transsexualitě a těchto příbuzných tématech napsal velké množství cenných spisů a homosexuálů se velice zastával. Jeho prvním vydaným spisem, který zveřejnil anonymně, byl spis Sapfó a Sokrates (1896). Hirschfeld položil významné základy výzkumu homosexuality, což bylo v jeho době přelomové. V Berlíně založil a vedl ústav pro sexuální vědu, později také v Paříži.

Bohužel v době nástupu nacismu k moci v Německu došlo v roce 1933 k tomu, že jeho berlínský ústav vyplenili nacističtí vysokoškolští studenti, kteří spálili knihy a dokumenty, nacisté zabavili jeho soukromý majetek a zničili tak 50 let Hirschovy výzkumné práce. Důvodem údajně mohlo být také to, že Hirschův ústav obsahoval informace o homosexualitě některých mužů, kteří se ocitli v nacistických řadách a chtěli tak zamést stopy po své skutečné podstatě.

Přečtěte si také:

Kdysi i lékaři věřili, že masturbace škodí zdraví. Léčebné praktiky byly děsivé

Magnus Hirschfeld byl sám homosexuál, což se spíše řešilo až po jeho smrti. Jeho životním partnerem byl německý archivář Karl Giese a také mladý čínský student medicíny Li Shiu Tong. Bylo i období, kdy žili ve třech. Hirschfelda velmi zasáhly případy sebevražd homosexuálně orientovaných mužů nebo kauza s Oscarem Wildem odsouzeným za vášnivý vztah s mužem na dva roky vězení a nucených prací. 

Chtěl pomoct zlegalizovat homosexualitu. Při své osvětě pak projevoval neskutečnou odvahu. Svou činností, jíž se zastával homosexuality, hodně riskoval a vystavoval se zneuznání i veřejnému pohoršení. V roce 1920 byl dokonce po jedné přednášce v Mnichově zbit tak, že měl prasklou lebku a málem to nepřežil. Noviny tehdy ohlásily i jeho úmrtí.

Homosexualita není nemoc

Hirschfeld založil také organizaci, která měla usilovat o zrušení trestnosti homosexuality. Petici za zrušení trestů za homosexualitu v roce 1898 v Německu podepsalo 6000 lidí včetně mnoha známých osobností a představitelů kultury a umění té doby. Podepsali ji například také Albert Einstein, Thomas Mann, který byl sám homosexuál, Rainer Maria Rilke, Max Brod či Stefan Zweig.

Magnus Hirschfeld tvrdil, že „homosexualita náleží mezi vrozené složky tělesné konstituce“, „homosexualita daná organicky je neškodná, nemá-li někdo takové vrozené sklony, nelze z něj svedením a návykem učinit homosexuála“, „homosexuální zaměření není nemocí a nelze je takzvaně vyléčit“, nazývá homosexuály „třetím pohlavím“, které existuje u všech živých tvorů a není určeno k přirozenému rozmnožování. 

Přečtěte si také:

Pouštění žilou mělo pomoci skoro na všechno. Následky však mívalo neblahé

Homosexuálové, mezi nimiž je mnoho vynikajících jedinců u všech národů, jsou podle Hirschfelda plnohodnotní lidé tvořící harmonickou osobnost a jejich perzekuce „podlamuje tvůrčí lidské síly a vzejde z toho jen újma celé lidské společnosti“. Hirschfeld byl také feminista a zastával se ženských práv i práva na rozhodnutí mít, či nemít dítě.

Za sodomii upálení nebo poprava

Postihy a tresty se ledaskde netýkaly pouze homosexuálních styků, ale i heterosexuálních kontaktů, u nichž se objevovalo nepřirozené smilstvo, například vzájemná onanie, anální kontakty a sodomie označující jakýkoliv nepřirozený styk či nepovolenou sexuální polohu, záleželo na tom, o jakou zemi a dobu šlo. Sodomii nejčastěji potírala katolická církev, například Marie Terezie zavedla za sodomii trest smrti, který potom později zrušil její syn Josef II. 

Ten měl jen tak mimochodem homosexuálně orientovanou první ženu Isabelu parmskou, kterou věrně a bezmezně miloval. Ta však dávala v lásce přednost jeho sestře Marii Kristýně, podle níž i pojmenovala svou druhou dceru, jež zemřela krátce po porodu, stejně jako Isabela.

Karel IV. zase bez milosti sodomisty upaloval, jak o tom svědčí dobové kroniky. Například v roce 1369 nechal v italské Lucce upálit sodomitu přistiženého při činu, jak zapsal italský kronikář Giovanni Sercambi, kdežto české kroniky se o tom nezmiňují. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic se se sodomií setkal na svých cestách východním Středomořím a zapsal si, že na Krétě „muži sobě pacholata sodomská chovají, jsouce ony beztoho velice a nad jiné chlípné“. To jen ukazuje, že doba renesance byla nachlup stejná jako doba Sokratova.

Mezi homosexuály, bisexuály či transsexuály často patřily významné historické osobnosti ze světa umění a kultury, například Leonardo Da Vinci, Virginia Woolfová, anebo také celá řada panovníků, od známého anglického Jindřicha III. až po švédskou královnu Kristinu. Dnes již naštěstí většinová společnost tyto rozdíly mezi lidmi nedělá.