Překládá, pečuje o dvě malé děti a ještě stíhá psát kuchařku, která je láskyplným gestem pro jejího, ale třeba i pro vašeho muže. Proč taková kniha vznikla, jak ji muži berou a co v ní najdeme? Na to jsme se ptali autorky Kuchařky pro mého muže Veroniky Zemanové.
Napsala jste Kuchařku pro mého muže nebo pro vašeho muže?
Pro mého muže. Ale název knihy se vztahuje na muže každé ženy, protože muži jsou si v mnohém podobní. Samozřejmě ne ve všem, ale třeba zrovna v přístupu k vaření asi ano. Viděla jsem to na svých kamarádech a známých, kteří by vařit chtěli, ale většinou nevěděli, jak na to, takže se po několika málo neúspěších začali kuchyni vyhýbat. Můj muž na tom nebyl jinak, a tak jsem se rozhodla, že mu tu cestu ukážu.
A ukázala jste mu ji knihou. Ale když chci poradit, nemusím přece psát knihu…
To nemusíte, ani já jsem v začátku vůbec netušila, že z toho všeho bude jednou kniha. Začalo to tím, že za mnou můj muž chodil a říkal, jak by za mě rád uvařil, ale že recepty z kuchařek jsou pro něj moc krátké, rychlé a že jim vlastně nerozumí. Proto jsem se rozhodla, že naše oblíbené recepty přepíšu tak, aby byly snadno pochopitelné i pro naprostého laika. Do detailu jsem rozepsala, jak co má nakrájet, jak co má uvařit, jak a čím to má míchat, kdy má sundat pokličku, jestli vůbec pokličku má použít atp. Z jednoho krátkého receptu jsem tak udělala třeba dvě stránky. Chtěla jsem, aby se mu jídlo hned na poprvé povedlo, aby nebyl zklamaný, že se snaží, ale bez valného výsledku. To by ho napříště znovu odradilo.
Musela jste, když už jste začala spřádat plány na knihu, nějaké recepty ještě více zjednodušovat?
Ano, musela. Manžel podle receptů vařil, já jsem seděla v kuchyni a on mé postupy připomínkoval. Jak se říká, házel mi to přímo od plotny a já jsem si dělala poznámky, které jsem v knize zohlednila.
Podle čeho jste recepty do knihy vybírala?
Jsou to hlavně pokrmy, které má rád můj muž, nicméně on má takové ty typicky mužské chutě, takže si na své přijde každý, kdo má rád pořádný steak, řízek, utopence, tatarák nebo třeba pečenou kachnu. Na druhou stranu jsme mysleli i na ženy, pro které muži mohou připravit něco jemnějšího a něžnějšího jako třeba pečenou zeleninu, pstruha na grilu nebo tiramisu. Kniha je rozdělena do sedmi kapitol podle toho, k jaké příležitosti muž bude vařit: pro sebe, pro rodinu, pro kamarády, pro ženu, když si utahuje opasek, pomůže mu s vařením polévek i příloh.
Když se začtu do vaší knihy, mám tak trochu pocit, že jsem ji psala já pro svého muže, ne vy. Začíná to už tím, že si do knihy mohu vlepit svou fotografii, do knihy vepsat ke každému receptu oslovení pro svou polovičku…
To je dobře, to je záměr. Kniha měla být osobní, ze života, tak, aby oslovila každého. Není to žádná odborná literatura nebo návod nadřazené kuchařky. Nechci knihou nikoho poučovat, chtěla jsem se jen podělit o zkušenosti z naší kuchyně.
Proto třeba podrobně popisujete vzhled konkrétního náčiní, které se má použít?
Ano, vychází to z mých zkušeností, kdy můj muž opravdu nevěděl, jak některé nádobí vypadá a kde ho má najít. Jak říkám, psala jsem knihu pro mého muže, takže pokud nevěděl, co je šťouchadlo na brambory, tak jsem mu ho v knize popsala, aby ho našel, až třeba nebudu doma. Někdy jsem v kuchařce použila nadsázku, ironii, humor, ale záleží na každém muži, jestli si to vezme příliš osobně nebo ne.
Pokud je tato kniha psaná takříkajíc vašemu muži, neměl pak po vydání pocit, že působí v kuchyni trochu neohrabaně?
Ne, určitě ne, on to bral jako moje láskyplné gesto a snahu mu pomoct, určitě to nebral jako nějaké kázání. Měl radost, že se s ním chci o svoje zkušenosti podělit.
Vaří podle vás lépe muži nebo ženy?
To se takhle nedá říct, ale podle mých zkušeností, když vaří muž, tak vaří s chutí, zatímco ženy vaří, i když nemají chuť a náladu, ale protože musí. Do takové situace se muž málokdy dostane, proto když už vaří, tak nadšeně.
To jsou ty geniální chlapské svíčkové jednou do roka…
Ano, přesně tak. To je mužské vaření, tehdy si to vaření muž náležitě užívá. Žena, která už má třeba děti, obvykle musí vařit častěji, a to i když se jí nechce.
Je rozdíl i v tom, jak tentýž oběd uvaří muž a jak žena?
Myslím, že ženy mají tendenci recepty více dodržovat, zatímco muž se více řídí intuicí a chutí a samotný recept bere hodně s rezervou. Třeba můj tatínek, když pekl bramboráky nebo připravoval míchaná vajíčka, tak nedbal receptů, vše udělal podle sebe, přidal přísady, které by mě vůbec nenapadly, a ta jídla byla originální a skvělá. A také vařil s obrovským elánem.
Kniha vyšla loni v červnu, jaké na ni máte dosud reakce?
Z mého okruhu známých jsou reakce nadšené, mužům se líbí a vaří podle ní. I když jsou i tací, kterým se líbí, ale nevaří, protože prý ještě nenastala ta správná chvíle, aby si to sami vyzkoušeli. V někom to rozhodnutí prostě musí uzrát.
A není to třeba proto, že někteří muži mají z knihy pocit, že se až příliš dotýkáte jejich ega?
To bych nerada. V knize jsem nepoužívala direktivní tón, snažila jsem se psát knihu laskavě, ale pokud s tím má někdo problém, tak s tím nic neudělám. Ale musím přiznat, že některá mužská ega to neunesla. Našlo se pár mužů, kteří psali do redakce, že se jim nelíbil můj humor, že je rušil, až vyloženě rozčiloval. Ale na to má každý nárok.
Vaší knihy se prodalo čtyři tisíce výtisků, to je slušný úspěch, co chystáte dalšího?
Knihu o mém čtyřletém pobytu ve Francii, kde jsem se zamilovala do jídla a naučila se vařit. Kniha je více povídací, ale na konci každé kapitoly jsou tři recepty, které se k dané kapitole vztahují. Knihu už mám napsanou, ale termín vydání ještě neznám. Doufám, že se zadaří ještě letos.
ČLÁNKY DO MAILU